Tuhle historku už se chystám napsat celkem dlouho. Název dokonce napovídá jak dlouho asi. Od 31.října. Jednou z výhod takového dlouhého odkládání je, že jsem ji doteď mohla vyprávět bez rizika, že někdo řekne "Jo, to jsi psala na blogu." Teď už jsem vyprávění nabažená, takže tady je.
Přehlédnout Haloween je v UK skoro stejně těžké, jako přehlédnout Vánoce. Akorát se místo vánočních dekorací ve velkém prodávají dýně (což je fajn, protože z nich jde, narozdíl od vánočních hvězd, vařit polévku) a místo santaklausovských čepic se nosí smrťácké a všemožné další kostýmy. Ty zjevně nejsou omezeny ani věkem, ani místem výskytu nositele, na nákupu jsem potkala několik kostýmovaných dam středního věku.
Jenže to, že si člověk všimne, že je Haloween ještě neznamená, že je připraven na všechny důsledky... Takže když se večer ozvalo zaklepání na dveře, nic netušíc jsem šla otevřít. Přede dveřmi bylo dítě v masce kostlivce a za ním maminka. V ten moment mi došlo, že se po mně asi budou chtít nějaké sladkosti a začala jsem přemýšlet, jestli máme něco jiného než hodně hořkou čokoládu. Zároveň jsem si uvědomila, že nemám tušení, jaká je haloweenská alternativa k "hody hody doprovody, dejte vejce malovaný". Nějakou dobu jsme na sebe zírali a nikdo nic neříkal. Když z dítěte konečně vypadlo "Happy Haloween", zvládla jsem už jenom poděkovat a zavřít dveře. V Coventry holt bude o jedno traumatizované dítě víc.
V kuchyni jsem potom objevila nějaké müsli tyčinky, které by se snad jako sladkost počítat daly a připravila je ke dveřím pro případ dalších koledníků, ale nikdo už nepřišel. Možná se maminky mezi sebou varovaly.
