V Mnichově, nikoli však Hradišti

Po téměř rekordních téměř sedmi týdnech nepřetržitého pobytu v UK jsem si udělala výlet na kontinent. Počasí dělalo vše proto, abych neutrpěla kulturní šok, a bylo tak sychravo, že i anglické počasí by si z toho mohlo vzít příklad...

Do Mnichova jsem přiletěla v pátek odpoledne a hlavním úkolem dne bylo potkat Vaška. Úspěšně najdu Marienhof, kde se máme setkat a snažím se dát Vaškovi vědět, že jsem dorazila...píšu SMS, volám...na to, že v mnichovské provozovně Googlu nemají moc mobilního signálu náš komunikační protokol nebyl stavěný. Nakonec mě zachraňuje kindlenet - píšu Vaškovi e-mail... Ale vlastně to čekání na Marienhofu bylo příjemné, protože zahrnovalo koncert...a jak často uslyšíte outdoorový klavír...

V sobotu si odškrtávám ze seznamu "must see in Munich" pecky jako Frauenkirche a Englisher Garten...a hlavně si přitom skvěle pokecám s Luckou.

Pak jdeme do Kartoffelmusea, které se asi v běžných "must see" seznamech nevyskytuje, ale tím líp, máme ho skoro sami pro sebe. Můj nejpodstatnější poznatek z muzea je, že plastové dekorační brambory se vyrábí v mnoha různých tvarech a dokonce i ta hlína na nich vypadá docela věrohodně. Dostáváme ohromnou chuť na brambory a k večeři vyrábíme bramboráky.

 

Městečko Lindau se nachází u Bodamského jezera...a částečně taky v Bodamském jezeře, protože nejzajímavější část města je ostrov. Podle fotek na internetu jsou odtamtud vidět Alpy, je tam maják a vůbec to tam vypadá lákavě a slunečně. Hlavní geografický význam Lindau ovšem spočívá v tom, že tam jezdí přímé vlaky ze Zurichu i Mnichova a je to zhruba napůl cesty. Proto se tam v neděli vypravujeme potkat Xofa a Katku.

Cestou tam z vlaku pozorujeme sychravo za oknem a na zastávkách máme hřejivý pocit, že to ještě není ta naše a můžeme zůstat sedět uvnitř. Vlastní pobyt v Lindau pak nejlépe shrnul, tuším Vašek:

V Lindau na břehu jezera,

jíme od rána do večera.

Tedy - o přestávkách mezi příjezdem, obědem, cukrárnou a odjezdem taky stihneme projít skoro celý ostrov...ale on není zas až tak velký... a hlavně si při tom všem skvěle popovídáme...

Asi stárnu...jako malá jsem nikdy nechápala, jak ti dospělí můžou celé odpoledne jenom sedět a povídat si. A dělají to dobrovolně! A už jsem na tom taky tak...

V pondělí jsem ponechána svému osudu a protože je konečně hezky, jdu se podívat na Nymphenburg. V parku je spousta jezer a nejsou u nich cedule "Pozor - hluboká voda", protože v Německu se, narozdíl od Británie, čeká, že se budete alespoň trochu řídit vlastním rozumem.

Po zavátých šutrech...

Vzpomínáte si ještě na existenci Warwick Mountains? Stále existují. A nemyslete si, že jsem na ně pro samé tancování zanevřela. Ani trochu - minulý víkend už jsem s nimi byla na třetím výletě tento semestr. Jestli něco na někoho zanevřelo, tak počasí na nás, protože na prvním krátkém výletě do Malvern Hills bylo mlhavo a sychravo.

Zato na druhém výletě do Lake District bylo vysloveně hnusně. Říká se, že neexistuje špatné počasí, akorát špatné oblečení, ale není to pravda. Existuje oblečení, které člověka udrží v suchu a teple. To je fakt. Ale na to, aby člověku bylo sucho a teplo je nejlepší zůstat sedět doma... O oblečení, které by zařídilo, že když v něm půjdete do hor, budete mít krásné výhledy, i když bude hnusné počasí jsem ještě neslyšela. Když je mlha, vypadá prostě všechno stejně a pozorovat ji z okna prostě není o moc horší než ji pozorovat na vršku kopce. Možná dokonce naopak.

Nicméně, nepřináší-li trpělivost růže, tak dobré počasí ano. Tento víkend jsme byli ve Snowdonii a lepší počasí jsme si skoro nemohli přát. Snowdonskou mlhu a vítr už jsme si na jaře užili s bratrem až až. Tentokrát jsme viděli Snowdon bez mraků, zjistili, že z jeho vršku je vidět moře (což mě minule fakt nenapadlo) a hlavně jsme se nahoru dostali poněkud akčnější trasou přes Crib Goch, a tedy provozovali takzvaný "scrambling".

Z toho, že je scrambling speciální slovo, a že s sebou na scramblovací výlety berou lano a speciálně varují, že jsou scramblovací, mi přišlo, že to musí být něco strašně drsného. Když jsem se na to zeptala Helen, která měla výlet na Snowdon na starosti, místo vysvětlení mi řekla "you will be all right" a připsala si mě na seznam lidí, kteří tam půjdou... all right jsem byla a v praxi jsem zjistila, že scramblování prostě znamená, že si člověk musí pomáhat rukama a lano je od toho aby se neslo v batohu.

Takhle to vypadá když je hezky na Snowdonu, a na Glyder Fawr, Glyder Fach a dalších kopcích, kde jsme byli:

¿...?!?

Asi bych se měla vdát. Pokud možno dříve než dodělám doktorát. Za někoho, kdo ve jméně nemá diakritiku.

Ztratila jsem univerzitní průkazku a novou mi sice vydali na počkání, ale zato s ¿ místo š. Na té původní průkazce bylo s, ale od té doby jsem univerzitě neprozřetelně prozradila, že v mém příjmení je diakritika a ona se od té doby překonává v tom, jak ji co nejvíc pokazit.

I jala jsem se univerzitu přesvědčovat, že tedy raději budu bez háčku, než mít uprostřed příjmení obrácený otazník. Naštěstí to nebylo těžké. A ještě mi poradili, že než budu chtít diplom, mám si to přijít zase změnit, ať mi na něj napíšou správné jméno...no to tedy nevím...uznávám, že diplom s ¿ jen tak někdo nemá. Ale nevím, jestli chci zrovna já být ten unikát.

Bydlení v Pikodomově

Napsat o tom, jak tady bydlím plánuju už měsíc. Veškerý nábytek už stojí a na novou adresu mi minulý týden přišel nejenom výpis z banky, ale dokonce i pohled. Zabydlenější už být snad ani nemůžu, zvlášť proto, že za necelý měsíc z Coventry zase odjedu. A nestihnout napsat, jak jsem se nastěhovala dřív než se zase skoro odstěhuju by bylo trapné...(aby bylo jasno, já se za měsíc neodstěhuju, to by byla škoda...jen na necelého půl roku odjedu někam jinam...)

Ale teď už o tom jak a kde bydlím.

• Bydlím v Pikodomě, přičemž předpona Piko- jeho skvělost nikterak nezmenšuje, naopak, protože neznamená 10⁻¹² , ale Pikomat. A to proto, že bydlím s Honzou a Anetou, kteří jsou nejenom Češi a matfyzáci, ale taky pikomaťáci (a kdybyste to náhodou nevěděli, tak například pikomatí leták vznikal díky Honzovi z netriviální části v Coventry...)
• Jméno Pikodům je (zatím!) pouze neoficiální, ale rádi bychom s ním seznámili Royal Mail. Takže, pokud nám budete psát, nezapomeňte to uvést jako součást adresy!
• Přestěhovala na druhou stranu železniční trati, takže oficiálně zdá se bydlím v Tile Hill (Kopec? Ale kdeže...)

Oproti minulému domu má Pikodům několik podstatných vylepšení: 

• úplně skvělé spolubydlící
• bývá mnohem uklizenější
• jídelní stůl
• hezkou kuchyň s myčkou nádobí a dřezem s jen jedním vodovodem
• hezký obývák s krbem (sice jen na plyn, ale hřeje)
• botník
• plastová okna (na druhé straně, štěrbinou mezi oknem a rámem je v mém pokoji vidět ven i když je okno zavřené...nic není dokonalé)
• klavír
• úžasné spolubydlící už jsem zmiňovala? Tak abych neplýtvala odrážkami, zmíním ještě červené auto, které parkuje před domem a které se mí spolubydlící nebojí používat :-)

Můj pokoj:

• Obsahoval postel, skříň a šuplíky, ale neobsahoval psací stůl. A vypadal, že se tam už ani žádný nemůže vejít.
• Ne, že bych psací stůl nutně potřebovala ke psaní či notebookování, na to mám postel a podložku pod notebook, ale někam člověk papíry odkládat musí :-)
• Při vymýšlení, jak do pokoje nacpat ještě nějaký další nábytek, jsem se zamilovala do trojúhelníkové poličky do rohu. Trojúhelník sice není zrovna ideální tvar na knihovničku a vlastně ani nemám tolik knih, abych nějakou knihovničku potřebovala, ale ten roh pokoje takhle prostě vypadá mnohem útulněji a dokonce bych řekla, že i prostorněji.
• Taky jsem si pořídila luxusní oranžovou židli, ať stolu není smutno.
• No a především stůl! Někde jsem slyšela, že jedním z důvodů, proč mají lidi tak rádi IKEA nábytek je, že díky tomu, že do něj investují nějaké vlastní úsilí, když si ho kompletují, si ho oblíbí a mají k němu osobnější vztah. Nevím, co je na tom pravdy, ale sestavení stolu rozhodně jisté úsilí vyžadovalo. A nejen proto, že se mi při jeho skládání podařilo zničit jeden a půl šroubováku. Především proto, můj pokoj na obdélníkové stoly prostě není stavěný. Zato o obdélníku s uříznutým rohem už by se uvažovat dalo. Takže jsem se chopila pilky a výsledkem mého snažení byla deska, která měla o jeden roh víc než ta původní obdélníková. A taky měla o jedno místo na přišroubování nohy méně, než ta původní, takže součástí konstrukce stolu je taky okenní rám a krabička od sirek na něm položená.