Kašlu na památky

Přesně s tímhle pocitem jsem se včera ráno probudila. Po intenzivním chození po Stockholmských pozoruhodnostech v posledních dvou týdnech mi byla všechna Kolosea a Fora Romana ukradená a nemotivovalo mě ani to, že nebylo moc vedro a všichni se tváří jak jsou tři týdny na Řím málo...

Na druhé straně jsem už po dvou dnech v Římě měla silný absťák po kousku přírody...a zjistila, že nic takového se v okolí několika kilometrů nevyskytuje. Tudíž jsem se rozhodla, že přece jenom podniknu něco jako výlet a půjdu si zaběhat do 4 km vzdáleného parku Villa Borghese. Jednak je to jeden z nejbližších parků a jednak je dost známý na to, aby se to dalo počítat jako alespoň nějaké turistikování po pozoruhodnostech.

Na běhání sice bylo trochu moc teplo ale jinak byl park hezký. A hlavně mě pobyt mezi stromy brzy regeneroval natolik, že jsem začla být ochotna vidět i trochu víc Říma...a tak jsem to cestou zpátky vzala trochu oklikou...

Jakmile se dostanete dostatečně do centra, nepotřebujete na vidění pamětihodností ani mapu, ani průvodce. Prostě sledujete davy turistů. A tak jsem viděla Tiberu, Piazza del Popolo, Fontánu di Trevi, Koloseum i Forum Romanum (trosky původních římských budov) a dokonce i Španělské schody, na které bych se jinak podívat ani nešla, protože jsem slyšela, že to jsou prostě schody, na kterých nic speciálního není, akorát děsně moc turistů. A fakt to tak bylo.

Zatím zdaleka nejpozitivnější aspekt Říma, který jsem objevila, a který mi podstatně zpříjemnil včerejší výlet je to, že jsou tu všude možně postavené fontánky na pití. Přiznám se, že kdyby mi to nebylo názorně předvedeno, asi bych se pít z fontánek, které jsou často posprejované a špinavé a dokonce ani nevypadají jako fontánky na pití, které člověk potká v jiných zemích, neodvážila. Možná je to maskování proti turistům - místní se napijí z fontánky, turisté si koupí balenou vodu od některého ze spousty prodavačů vody, kteří postávají všude kolem památek.

Akorát jsem měla akorát výbavu na běhání a ne na turistování, takže žádné fotky...a ze dneška taky ne...protože dnes jsem se rozhodla kašlat na dokonce i na parky...

The best of Stockholm

Ve Stockholmu už sice nějaký pátek jsem, ale to nejlepší jsem si nechávala na konec. A hlavně pro návštěvy. O víkendu mě navštívili Katka a Xof. V knihovničce na Institutu jsem našla průvodce Stockholmem a intenzivně jsme podle něj navštěvovali ty nejnavštíveníhodnější Stockholmské atrakce.

Tedy...ne až tak organizovaně. Začali jsme prohlídkou starého města - Gamla Stan, o které jsem už psala. Poblíž královského paláce jsme zahlédli hlouček pochodujících uniformovaných stáží, který zrovna mizel za rohem, a rozhodli se je pronásledovat. A dobře jsme udělali. Protože bylo nádvoří a kolem něho dav lidí, kteří zjevně na něco čekali. Tak jsme se k nim připojili, protože takový dav se přece neshlukne jen tak pro nic za nic.

Po dvaceti minutách čekání to začalo - střídání stráží, které bylo podle naší brožurky jedna z pěti nejskvělejších atrakcí ve Stockholmu. Trvalo asi půl hodiny a úplný smysl veškeré té choreografie jsem nepochopila a vlastně si ani nevšimla, kdy se vyměnili ti strážní co stáli v budkách. Měnilo se totiž ještě asi třicet dalších. Tmavě modří za světle modré, snad aby se v tom turisti lépe orientovali. Choreografie tedy nic moc...nejoriginálnější bylo, že si v jeden okamžik všichni opřeli zbraně do připravených stojanů a někam odklusali.
Ale - přeci jen ta atrakce stála za to, protože součástí toho všeho byla kapela. Přijela na koních - jednou rukou vedli koně, druhou hráli na trubky. A bubeníci dokonce hráli oběma rukama a kůň se asi řídil sám...

Další superatrakcí, kterou jsme navštívili byla radnice. Původně jsme chtěli na věž, ale ač jsme přišli víc než hodinu před zavřením, lístky na celý den už byly rozprodané... Ale ta lepší část radnice - prohlídka vnitřku vyprodaná nebyla. Podle našeho průvodce měla být taky úžasná a fakt to je jedna z nejzajímavějších budov ve kterých jsem kdy byla.
Radnice byla postavená začátkem dvacátého století a její architekt Ragnar Östberg zjevně několikrát změnil názor na to co staví...takže je tam například Modrý sál, který má zdi z červených cihel a po modré ani památky. A několik dalších sálů, které sice víc odpovídají svým jménům, ale nejsou o nic obyčejnější. A taky je tam sál, kde jednou týdně oddávají rychlostí asi deset svateb za hodinu. (Pět minut, žádná víkendovka jako v jiných zemích! ;-)

No a když jsme vylezli z radnice, měly už skoro všechny další atrakce zavřeno, otvírací hodiny muzeí nejsou optimalizované na vstávání v deset. Ale naštěstí tu mají některá muzea "happy hours", což jsou dva bonusy v jednom - jednak jsou otevřená déle a jednak jsou zdarma. No a v ten den to bylo zrovna muzeum moderního umění.

Další "must see" podle našeho průvodce bylo archipelago. Mezi Stockholmem a opravdovým mořem je totiž asi 50 kilometrů vyplněných ostrovy a ostrůvky různých obydleností a velikostí. Většina je malých, skalnatých a neobydlených a angličtina pro ně má roztomilé pojmenování "skerries". Ty obydlené se od nich odlišovaly tím, že na byly označené česky znějící cedulkou "KABEL" (nejspíš) v místě, kde byla na ostrov přivedená elektřina.
Mimochodem, švédsky se ostrov řekne ö. Jednoho to přivádí k hypotéze, že vývoj jazyka má něco společného s Huffmanovým kódováním.

Abych ještě uvedla na pravou míru jak se to má s opravdovostí moře ve Stockholmu. Voda západně od Stockholmu se jmenuje Mälaren a je to jezero a někde uprostřed Stockholmu přejde v to, co se švédsky jmenuje východní jezero (Östersjön), v jiných jazycích Baltské moře. Katka s Xofem ochutnávali a prý moc slané není. A v budoucnosti bude nejspíš čím dál tím víc jezero a míň moře, protože postupně vypouštějí. Respektive, okolní země se zdvihá, a to tempem asi centimetr ročně.

Pro úplnost našeho itineráře ještě zmíním, že jsme byli ve Skansenu (že je větší a živější než ten Rožnovský musela uznat i Katka) a ve Vasa muzeu (s vrakem lodi, kterou jsem už zmiňovala) a tím jsme vzorně viděli skoro všechno, co se podle našeho průvodce nedalo vynechat.

Katka s Xofem vypozorovali, asi polovina Stockholmu vypadá jako nějaké místo v Praze a archipelago zase jako Hurónské jezero v Kanadě. Nevím, jestli je to argument pro nebo proti návštěvě Stockholmu...možná záleží jak hodně se vám líbí Praha, a jestli jste byli v Kanadě.

Helsinky na fotkách

Došlé místo na kartě mě o víkendu donutilo konečně fotky přestěhovat do počítače a teď se tedy dostávají až sem.

Z Helsinek je to do Stockholmu zjevně co by kamenem dohodil a zbytek na trajektu doplul. Původně jsem to tak chtěla taky udělat, ale jednak se mi našly letenky přes Helsinky, a taky jsem slyšela drby o tom, že motivací mnoha cestujících není poznávání cizích krajů, ale alkohol na palubě...

Naplánovaly jsme si s Bětkou výlet na ostrov Suomelinna (hurá, finské slovo bez přehlásek). Na první pokus nám ovšem trvalo většinu odpoledne najít přístav té správné lodě a tak jsme nejely nikam. Zato jsme v přístavu našly želvy.

Na druhý pokus jsme na Suomelinnu dojely. Hlavním smyslem ostrova byla obrana, i když koho a před kým se podle všeho často měnilo.

A abych nezapomněla. Takhle Helsinky vypadají jako Petrohrad.