V Mnichově, nikoli však Hradišti

Po téměř rekordních téměř sedmi týdnech nepřetržitého pobytu v UK jsem si udělala výlet na kontinent. Počasí dělalo vše proto, abych neutrpěla kulturní šok, a bylo tak sychravo, že i anglické počasí by si z toho mohlo vzít příklad...

Do Mnichova jsem přiletěla v pátek odpoledne a hlavním úkolem dne bylo potkat Vaška. Úspěšně najdu Marienhof, kde se máme setkat a snažím se dát Vaškovi vědět, že jsem dorazila...píšu SMS, volám...na to, že v mnichovské provozovně Googlu nemají moc mobilního signálu náš komunikační protokol nebyl stavěný. Nakonec mě zachraňuje kindlenet - píšu Vaškovi e-mail... Ale vlastně to čekání na Marienhofu bylo příjemné, protože zahrnovalo koncert...a jak často uslyšíte outdoorový klavír...

V sobotu si odškrtávám ze seznamu "must see in Munich" pecky jako Frauenkirche a Englisher Garten...a hlavně si přitom skvěle pokecám s Luckou.

Pak jdeme do Kartoffelmusea, které se asi v běžných "must see" seznamech nevyskytuje, ale tím líp, máme ho skoro sami pro sebe. Můj nejpodstatnější poznatek z muzea je, že plastové dekorační brambory se vyrábí v mnoha různých tvarech a dokonce i ta hlína na nich vypadá docela věrohodně. Dostáváme ohromnou chuť na brambory a k večeři vyrábíme bramboráky.

 

Městečko Lindau se nachází u Bodamského jezera...a částečně taky v Bodamském jezeře, protože nejzajímavější část města je ostrov. Podle fotek na internetu jsou odtamtud vidět Alpy, je tam maják a vůbec to tam vypadá lákavě a slunečně. Hlavní geografický význam Lindau ovšem spočívá v tom, že tam jezdí přímé vlaky ze Zurichu i Mnichova a je to zhruba napůl cesty. Proto se tam v neděli vypravujeme potkat Xofa a Katku.

Cestou tam z vlaku pozorujeme sychravo za oknem a na zastávkách máme hřejivý pocit, že to ještě není ta naše a můžeme zůstat sedět uvnitř. Vlastní pobyt v Lindau pak nejlépe shrnul, tuším Vašek:

V Lindau na břehu jezera,

jíme od rána do večera.

Tedy - o přestávkách mezi příjezdem, obědem, cukrárnou a odjezdem taky stihneme projít skoro celý ostrov...ale on není zas až tak velký... a hlavně si při tom všem skvěle popovídáme...

Asi stárnu...jako malá jsem nikdy nechápala, jak ti dospělí můžou celé odpoledne jenom sedět a povídat si. A dělají to dobrovolně! A už jsem na tom taky tak...

V pondělí jsem ponechána svému osudu a protože je konečně hezky, jdu se podívat na Nymphenburg. V parku je spousta jezer a nejsou u nich cedule "Pozor - hluboká voda", protože v Německu se, narozdíl od Británie, čeká, že se budete alespoň trochu řídit vlastním rozumem.

Po zavátých šutrech...

Vzpomínáte si ještě na existenci Warwick Mountains? Stále existují. A nemyslete si, že jsem na ně pro samé tancování zanevřela. Ani trochu - minulý víkend už jsem s nimi byla na třetím výletě tento semestr. Jestli něco na někoho zanevřelo, tak počasí na nás, protože na prvním krátkém výletě do Malvern Hills bylo mlhavo a sychravo.

Zato na druhém výletě do Lake District bylo vysloveně hnusně. Říká se, že neexistuje špatné počasí, akorát špatné oblečení, ale není to pravda. Existuje oblečení, které člověka udrží v suchu a teple. To je fakt. Ale na to, aby člověku bylo sucho a teplo je nejlepší zůstat sedět doma... O oblečení, které by zařídilo, že když v něm půjdete do hor, budete mít krásné výhledy, i když bude hnusné počasí jsem ještě neslyšela. Když je mlha, vypadá prostě všechno stejně a pozorovat ji z okna prostě není o moc horší než ji pozorovat na vršku kopce. Možná dokonce naopak.

Nicméně, nepřináší-li trpělivost růže, tak dobré počasí ano. Tento víkend jsme byli ve Snowdonii a lepší počasí jsme si skoro nemohli přát. Snowdonskou mlhu a vítr už jsme si na jaře užili s bratrem až až. Tentokrát jsme viděli Snowdon bez mraků, zjistili, že z jeho vršku je vidět moře (což mě minule fakt nenapadlo) a hlavně jsme se nahoru dostali poněkud akčnější trasou přes Crib Goch, a tedy provozovali takzvaný "scrambling".

Z toho, že je scrambling speciální slovo, a že s sebou na scramblovací výlety berou lano a speciálně varují, že jsou scramblovací, mi přišlo, že to musí být něco strašně drsného. Když jsem se na to zeptala Helen, která měla výlet na Snowdon na starosti, místo vysvětlení mi řekla "you will be all right" a připsala si mě na seznam lidí, kteří tam půjdou... all right jsem byla a v praxi jsem zjistila, že scramblování prostě znamená, že si člověk musí pomáhat rukama a lano je od toho aby se neslo v batohu.

Takhle to vypadá když je hezky na Snowdonu, a na Glyder Fawr, Glyder Fach a dalších kopcích, kde jsme byli:

¿...?!?

Asi bych se měla vdát. Pokud možno dříve než dodělám doktorát. Za někoho, kdo ve jméně nemá diakritiku.

Ztratila jsem univerzitní průkazku a novou mi sice vydali na počkání, ale zato s ¿ místo š. Na té původní průkazce bylo s, ale od té doby jsem univerzitě neprozřetelně prozradila, že v mém příjmení je diakritika a ona se od té doby překonává v tom, jak ji co nejvíc pokazit.

I jala jsem se univerzitu přesvědčovat, že tedy raději budu bez háčku, než mít uprostřed příjmení obrácený otazník. Naštěstí to nebylo těžké. A ještě mi poradili, že než budu chtít diplom, mám si to přijít zase změnit, ať mi na něj napíšou správné jméno...no to tedy nevím...uznávám, že diplom s ¿ jen tak někdo nemá. Ale nevím, jestli chci zrovna já být ten unikát.

Bydlení v Pikodomově

Napsat o tom, jak tady bydlím plánuju už měsíc. Veškerý nábytek už stojí a na novou adresu mi minulý týden přišel nejenom výpis z banky, ale dokonce i pohled. Zabydlenější už být snad ani nemůžu, zvlášť proto, že za necelý měsíc z Coventry zase odjedu. A nestihnout napsat, jak jsem se nastěhovala dřív než se zase skoro odstěhuju by bylo trapné...(aby bylo jasno, já se za měsíc neodstěhuju, to by byla škoda...jen na necelého půl roku odjedu někam jinam...)

Ale teď už o tom jak a kde bydlím.

• Bydlím v Pikodomě, přičemž předpona Piko- jeho skvělost nikterak nezmenšuje, naopak, protože neznamená 10⁻¹² , ale Pikomat. A to proto, že bydlím s Honzou a Anetou, kteří jsou nejenom Češi a matfyzáci, ale taky pikomaťáci (a kdybyste to náhodou nevěděli, tak například pikomatí leták vznikal díky Honzovi z netriviální části v Coventry...)
• Jméno Pikodům je (zatím!) pouze neoficiální, ale rádi bychom s ním seznámili Royal Mail. Takže, pokud nám budete psát, nezapomeňte to uvést jako součást adresy!
• Přestěhovala na druhou stranu železniční trati, takže oficiálně zdá se bydlím v Tile Hill (Kopec? Ale kdeže...)

Oproti minulému domu má Pikodům několik podstatných vylepšení: 

• úplně skvělé spolubydlící
• bývá mnohem uklizenější
• jídelní stůl
• hezkou kuchyň s myčkou nádobí a dřezem s jen jedním vodovodem
• hezký obývák s krbem (sice jen na plyn, ale hřeje)
• botník
• plastová okna (na druhé straně, štěrbinou mezi oknem a rámem je v mém pokoji vidět ven i když je okno zavřené...nic není dokonalé)
• klavír
• úžasné spolubydlící už jsem zmiňovala? Tak abych neplýtvala odrážkami, zmíním ještě červené auto, které parkuje před domem a které se mí spolubydlící nebojí používat :-)

Můj pokoj:

• Obsahoval postel, skříň a šuplíky, ale neobsahoval psací stůl. A vypadal, že se tam už ani žádný nemůže vejít.
• Ne, že bych psací stůl nutně potřebovala ke psaní či notebookování, na to mám postel a podložku pod notebook, ale někam člověk papíry odkládat musí :-)
• Při vymýšlení, jak do pokoje nacpat ještě nějaký další nábytek, jsem se zamilovala do trojúhelníkové poličky do rohu. Trojúhelník sice není zrovna ideální tvar na knihovničku a vlastně ani nemám tolik knih, abych nějakou knihovničku potřebovala, ale ten roh pokoje takhle prostě vypadá mnohem útulněji a dokonce bych řekla, že i prostorněji.
• Taky jsem si pořídila luxusní oranžovou židli, ať stolu není smutno.
• No a především stůl! Někde jsem slyšela, že jedním z důvodů, proč mají lidi tak rádi IKEA nábytek je, že díky tomu, že do něj investují nějaké vlastní úsilí, když si ho kompletují, si ho oblíbí a mají k němu osobnější vztah. Nevím, co je na tom pravdy, ale sestavení stolu rozhodně jisté úsilí vyžadovalo. A nejen proto, že se mi při jeho skládání podařilo zničit jeden a půl šroubováku. Především proto, můj pokoj na obdélníkové stoly prostě není stavěný. Zato o obdélníku s uříznutým rohem už by se uvažovat dalo. Takže jsem se chopila pilky a výsledkem mého snažení byla deska, která měla o jeden roh víc než ta původní obdélníková. A taky měla o jedno místo na přišroubování nohy méně, než ta původní, takže součástí konstrukce stolu je taky okenní rám a krabička od sirek na něm položená.

 

Don't say we didn't tell you...neboli, byla jsem varována...

Co ta Terka pořád dělá, že už je tři týdny v Coventry a pořád ještě se nedostala k tomu napsat na blog, jak bydlí?

Vysvětlení číslo jedna: Terka měla pokažené oba notebooky. 

Je to sice pravda, ale skutečná příčina to tak úplně není. Každopádně - Losovi byl operativně odstaněn přebytečný šroubek, který se mu nějak octl ve větráčku, takže už se zase dá používat a nevrčí na mě.

Vysvětlení číslo dva: Terka propadla těžké závislosti.

To snad není pravda tak úplně, ale příčina to rozhodně je. Protože když strávíte dva večery týdně tancováním, tak prostě máte o dva večery méně na další činnosti, psaní blogu nevyjímaje...

A kdo za to může? Warwick Folk Society. Na stránkách mají následující varování:

WARNING: Warwick Folk is a highly addictive society and you may find it absorbs all your free time while you are at Warwick. Don’t say we didn’t tell you…

Sice ještě nezvládli absorbovat veškerý můj volný čas, ale...

O čem to vlastně pořád mluvím? O Ceilidh [čti kejli, stejně jako jméno toho matematika...]:

• Jsou to lidové britské tance. 
• Tancují se na hudbu, která je taky britská lidová. A zatím při každé příležitosti byla živá. 
• Tancují se v tom, v čem člověk přijde (kupříkladu v teniskách, profíci mají slušněji vypadající (kožené) tenisky, každopádně bez podpadku). 
• Před každým tancem se vysvětluje a nacvičuje jak tancovat.
• Vlastně jsou mnohem společenštější, než ty normální "společenské tance".  Základní taneční jednotka je sice pár (typicky smíšený, i když zdaleka ne tak nutně), ale už po pár tancích je v sále jen dost málo lidí, se kterými jste se dosud alespoň nechytli za ruku. Tančí se po čtveřicích, osmicích, deseticích a nebo prostě všichni společně v řadě či kruhu a lidé se při tom permutují dost zázračným způsobem (po několika figurách s nejrůznějšími lidmi, kdy člověk má pocit, že partner už musí být někde na druhé straně sálu a do konce tance se už prostě nenajdete, přijde instrukce "otočka s partnerem" a on se najednou zjeví před vámi, kdo ví odkud...) "Třeba si tentokrát zatančíme i spolu", prohlásil jeden můj spolutanečník, když jsme spolu šli tancovat podruhé za večer.
• Kdo to tancuje: no to je poměrně vtipné. Zatím nemám až tak velký statistický vzorek, ale osazenstvo nestudentských akcí, na kterých jsem byla, se skládalo ze dvou velmi snadno odlišitelných skupin - Warwick Folku (neboli vesměs studentů, bůhví proč dost často matfyzáckého zaměření) a ostatních, kteří jsou vesměs dvojnásobného a vyššího věku než my. Ale evidentně to ničemu nevadí a baví se všichni.

Vysvětlení číslo tři: Terka pořád ještě nezvládla zkompletovat stůl, který si skoro před dvěma týdny pořídila v IKEi, a tedy ještě není dost zabydlená na to, aby o tom mohla psát.

To je sice pravda, ale netriviální podíl na nesestavenosti stolu má právě tancování... (A taky je to složitá historka zahrnující mimo jiné specifika britské architektury, pilku a několik šroubováků.)

Ještě žiju

Ještě pořád žiju, i když to podle blogu už nějakou dobu není poznat. A to už jsem dokonce zase v Coventry. Ale o tom až jindy. Pro úplnost a v rámci zachování chronologie nejdřív zmíním, že jsem byla už zase v Kanadě. V Banffu, což je jedno z nejturističtějších míst ve Skalistých horách.

To, že první týden semestru místo spokojeného zabydlování v Coventry budu kdovíkde workshopovat, jsem se dozvěděla až asi v půlce září. Letenku do Anglie už jsem samozřejmě měla dávno koupenou, takže jsem jeden den v podvečer přiletěla a přijela do Coventry, podívala se, kdeže to budu tento rok bydlet a nastěhovala tam všechno harampádí, které jsem měla v kanclu pod stolem.

Další den brzy ráno jsem zase odjela a odletěla, pro jistotu zase směrem na východ, protože jsem přestupovala v Amsterdamu.

Můj batoh nepřestoupil. Ono, ne, že by mi to až tak pomohlo, kartáček a nouzové prádlo jsem s sebou měla tak jako tak, a rukavice a čepici, které by si člověk vzal, kdyby věděl, že Banffu bude občas kolem nuly a na vršcích sníh. Takhle jsem akorát první dva dny chodila v sandálech...

Stihla jsem vidět skoro všechno, které jsou v Banffu bez auta k vidění, včetně maličké jeskyně s velikým muzeem a dalším humbukem okolo...(za takovouhle jeskyni chtěli čtyři dolary vstupného?). A termálního bazénu. Vůbec prvního místa, kde jsem byla, kde půjčují plavky.

O víkendu jsem se chtěla podívat na Minnewanka lake. Nejezdí tam žádná veřejná doprava...no co by člověk na tomhle kontinentě čekal...ale dá se tam dojet na kole! Je tam medvěd. A pohybovat se tam na kole je prý ještě horší než pěšky, protože medvěd má méně času utéct, když zaslechne blížícího se člověka...a sama tam prostě nemůžu, je to nebezpečné.

Vzdávám to a při pohledu na sobotní zataženou oblohu toho ani moc nelituju a jdu se projít alespoň kolem Bow River, spíš tak z povinnosti...a ejhle, člověk ani nevyjde z Banffu...a  narazí na skupinku turistů jak stojí uprostřed pěšiny, snaží se tvářit nenápadně a něco pozorují a fotí. A pak zjistí, že to něco je skupinka losů. Jsou na pěšině tak sto metrů před námi, jsou děsně velcí a nemají se k ústupu, i když si nás zjevně všimli. I rozhodneme se, že ti moudřejší musíme být my. Takový naštvaný los je prý nebezpečnější než medvěd.

Jojojo, nenechte se zmást...v Banffu jsem byla na začátku října...čerstvější zážitky příště. Ale zato konečně zase z Coventry!

Stávka hasičů

V Coventry sice ještě nejsem, ale skrze moji e-mailovou schránku mě dění v Británii dohnalo i na kontinentu.

Konkrétně mi přišel mail s informací, že proběhne stávka hasičů a s instrukcí (víceméně doslovně přeloženou) "prosím, nepodpalujte budovu naší katedry během této doby".

Chápu, že to autor nemyslel úplně vážně, jinak by Británie zvládla ušetřit nemalé peníze tím, že by takto požádala všechny obyvatele, a hasiče prostě zrušila...

Bydlím pod stolem!

Ježto teď budu až do konce září existovat v Česku a dosavadní pronájem v Coventry mi končil už v srpnu, musela jsem si sbalit svých...ehm...no pět švestek to fakt nebylo... prostě své belongingy a možná i nějaké longingy a někam je uskladnit než se na podzim vrátím do Coventry a nastěhuju je do svého příštího bydla.

Jak se při stěhovnání vždycky ukáže, je nutné učinit nadsazený odhad, a pak ho ještě vynásobit třemi, aby se člověk přiblížil skutečnému množství věcí které vlastní a potřebuje přestěhovat. Obzvlášť tentokrát mě to překvapilo, protože do Coventry jsem se odstěhovala z větší části v jednom batohu...

V průběhu stěhování se dokonce ukázalo, že mám víc věcí než zavazadel a byla jsem nucena si pořídit nové skladovací krabice. Jsou naprosto luxusní - na kolečkách a dokonce vyrobené v UK, akorát je na nich napsáno "pro organizovaný život". Tak se bojím, jestli nepřestanou fungovat až zjistí, že můj život je převážně neorganizovaný...

Části mých věcí naštěstí už v červnu poskytl útočiště Štěpán, za což jsem mu nesmírně zavázána, protože na kytaru a šicí stroj už místo fakt nezbylo... No a ten zbytek jsem minulý týden odstěhovala do na univerzitu pod svůj stůl. 

Výhružný mail od paní, která se doktorandy stará, o tom, jak máme mít v kanclu pořádek a neskladovat tam věci, které pro práci nepotřebujeme, přišel asi týden předtím...tak doufám, že někdy nepůjde zkontrolovat, jestli se jejími radami řídíme :-)

Severní Anglie letem světem

Do Anglie mě přijela navštívit maminka a doufám, že si už při příletu vybrala smůlu za všechny případné budoucí návštěvy dopředu. Myslela jsem si, že létání s high-costovými leteckými společnostmi má i jiné výhody, než že v letadle dostanete svačinu, ale v tomhle případě se Air France obzvlášť vyznamenala.

Letěli přes Paříž a na letišti v Praze je nezvládli zacheckovat na celý let najednou a v Paříži si tedy pro jistotu ještě jednou prošli všemi potřebnými frontami a letadlo jim uletělo. Naštěstí přiletěli jen o pět hodin později. Zato bez zavazadel!

Den první:

• počet zavazadel: 0 (ze 2)
• Farne Islands - jízda na lodi s vyhlídkou na tuleně a papuchalky. Papuchalkové jsou úplně úžasní. Fotit jsem nezvládla, tak si alespoň představte maličké létající tučňáky s velkým barevným zobákem. Pro ilustraci alespoň značka "papuchalkům vstup zakázán", kterou jsme později viděli v Yorkshire:
  
• Tuleni jsou taky úžasní.
• Ač jsem byla varována, nezvládla jsem předem zkontrolovat kdy je příliv a kdy odliv. Takže se ukázalo, že na Holy Island, kam jsme se chtěli podívat, už se nedostaneme. A tak jsme se museli spokojit s výhledem na ostrov daleko na obzoru.
  
• Na Dunstanburgh Castle už měli sice zavřeno, ale alespoň jsme se šli projít okolo a podívali se na duny... Maminka si stěžuje, že ten hrad není dost hradovitý a duny jsou málo písečné...

• Večer jedeme na letiště vyzvednout zavazadla. Mají jen jedno! Ale alespoň jsme viděli akrobatické tryskáče.

Den druhý:

• počet zavazadel: 1
• Hadriánova zeď. Trochu jako zídky mezi ohradami, které tady jsou všude. Akorát mnohem starší. A mnohem strategičtěji umístěná v terénu.

• Cestou zpátky do hostelu se stavujeme na prohlídku Carlisle a zmokneme. Konečně anglické počasí. Večer chceme jít koupit svačinu na zítra a zjistíme, že místní supermarket je zavřený - vyplavený.
• Večer nás v hostelu čeká druhé zavazadlo. Konečně jsme kompletní a můžeme vyrazit i do nějakých kopců. Hurá!
• Na hostelu kde bydlíme mají pouze jeden vodovod na teplou i studenou vodu. (Což je podle Britů nehygienické a kontinentální...) Při bližším průzkumu se ovšem ukazuje, že to je jen vnější zdání - ve skutečnosti je vodovod rozdělený uvnitř a studená voda teče jednou polovinou, teplá druhou. A tím je patrně hygieničnosti učiněno zadost...

Den třetí:

• Počet zavazadel na maximu.
• Jako překladatel selhávám a míjím značku "flood" bez překladu. Protože to přece znamená "flood" ne? Naštěstí to obnáší jen nepříliš hlubokou louži na silnici, kterou projedeme i bez přípravy.
• Za občasného mrholení lezeme na Helvellyn přes Striding Edge. Fotím kusy modré oblohy...v naději, že při prohlížení fotek budu moct předstírat, že jsme měli krásně.
  
• Turistické značky tady fakt nejsou to co u nás, ještě, že tu mají na turistických mapách kamenné ohrady...
• Striding Edge sice vypadá fakt strmě, ale není tak akční, jak v průvodcích popisují. A většinu doby se dá jít po docela pohodlné a bezpečně vypadající cestičce kousek pod hřebenem.
  
  
  

  

  Striding Edge z bezpečné vzdálenosti.

  
  

  
  

  

  Helvellyn je na vršku dost placatý.

  
  
• Na vrcholku Helvellynu mají fakt skvělý vynález - závětří pro každou příležitost.

• Dole si dáváme večeři. Objednám si lasagne a jsem tázána jakou chci přílohu...no nic, lasagne bez přílohy jsou zjevně příliš kontinentální...chci napůl rýži se salátem. Dostanu rýži, britské lasagne, neboli mističku se sýrovo-zeleninovou omáčkou a asi dvěma plátky těstovin a Salát, sestávající se z bramborového salátu, zelného salátu s majonézou,ledového salátu, kousků okurky, papriky a rajčat, ozdobně nakrájené ředkvičky, strouhaného sýra, dvou plátků kiwi, pár kuliček hroznového vína, jahody, borůvky a kousku melounu. A pravděpodobně jsem ještě něco vynechala...

Den čtvrtý:

•  Yorkshire Dales - Malham Cove a hrad ve Skipton. Bylo tak špatné počasí, že to snad ani nestojí za řeč. 
• Viděli jsme tu ceduli se zákazem vstupu papuchalků.
• Nejspíš jsme viděli alespoň nějaká pravá anglická blata - moors. V okolí se tak jmenovalo kde co...

Den pátý:

• York. Parkování za dvě libry na hodinu. Hradby. Katedrála je hezká, ale v poslední době jsem jich viděla tolik, že už nezírám s otevřenou pusou. Navíc má na jedné věži lešení. Vstupenka je platná celý rok, ale v ceně bohužel není zahrnutá doprava z Coventry, takže to asi nevyužiju. Katedrála je tak velká, že se na fotku prostě celá nevejde.
  
  
• Připletli jsme se k natáčení filmu.
  

• Dřív než se na nádraží stihnu usadit k čekání, k sousednímu nástupišti přijede parní vlak. A tak se místo usazování připojím k davu dalších lidí s foťáky a běžíme na začátek nástupiště si tu raritu vyfotit.
  

• York je asi cyklistickým rájem...
  

• Cedulka ve výloze místního infocentra:

Abych to tak shrnula...pět dní je na severní Anglii vcelku málo, zvlášť, když půlku doby nemáte zavazadla a třetinu doby prší.

Jako turistický průvodce jsem dost nepoužitelná - nevím, kde se v Anglii kupuje zmrzlina a nepoznám, ve kterých restauracích se platí předem a ve kterých až nakonec. Jako tlumočník taky - můj mozek zvládá fungovat v angličtině i češtině, ale neumí to úplně rozlišovat a přepínat, abych mluvila na správné lidi tím správným jazykem.

Nicméně, pokud to přežijete i tak, klidně přijeďte, v Anglii je ještě spousta míst na kterých jsem nebyla a kde se nevyznám, ale ráda vám je ukážu :-)