Zdroj zázraků

Tak už jsem zase v Coventry. Cesty sem jsou asi nějaké začarované. Poctivý čtenář si jistě pamatuje, jak dobrodružně minule cestoval můj batoh. Tentokrát jsem letěla pouze s příručním zavazadlem a navíc bez přestupu, takže to, že se minulá situace nebude opakovat bylo posichrované hned dvakrát. No ale tak úplně bez zábavy se to neobešlo.

První úskalí se vyskytlo hned na začátek - Wizzair zrovna rozhodl si přivydělat striktní kontrolou velikosti zavazadel (mimochodem, ta je menší než u jiných aerolinek) a můj batoh prošel jen s pomocí štěstí a Lukáše. Nicméně to, co mě čekalo při vybalování, tenhle zážitek odsouvá daleko do pozadí. Po příjezdu jsem totiž zjistila, že zdroj k mému notebooku zůstal v Praze....

 OK, notebooky mám dva. Proč tedy zatím nepoužívat ten druhý? No protože druhému notebooku onehda dodisplejoval displej a odvezla jsem ho do Prahy na reklamaci... Proč si nějakou dobu nevystačit se školním počítačem? Protože mě čekají tři týdny na cestách a školní počítač nebude po ruce. Prostě si umím vybrat správnou příležitost, kdy zapomenout zdroj.

Zatím to vypadá hlavně jako zdroj problémů, nicméně, šťastné náhody v tomhle případě převážily. Ukázalo se, že Dan je v Praze a letí sem další den ráno a Jethro s Anet jsou na koleji a mají můj zdroj. To se tedy ukázalo asi v jedenáct večer českého času, nicméně to stačilo. Anet zvládla ještě ten den Danovi dovézt zdroj a Dan ho zvládl dopravit až sem a předat mně.

Takže příběh končí naprostým happy endem - Terkou píšící další příspěvek na blog na notebooku se znovu nabytým zdrojem. A jestli neumřela tak píše dodnes...
Všem zúčastněným převelice děkuju a taky děkuju Lukášovi za půjčení notebooku, ze kterého jsem to zvládla vykomunikovat. A Anet má u mě pusu (říkal Jethro).

To, že se sem ten zdroj podařilo dopravit tak rychle, mi připadá jako malý zázrak, a zažít zázraky a mít kolem sebe lidi, kteří je dokážou působit, je ještě lepší, než jenom mít zdroj k notebooku...

O ostrov vedle

Tohle vydání blogu je o ostrov vedle, za což se ortodoxním čtenářům zpráv z okolí Coventry omlouvám. Jako polehčující okolnost můžu uvést, že je Dublin je od Coventry jen asi 330 km. Tedy vzdálenost, kterou by, nebýt sto dvaceti kilometrů moře mezi Holyheadem a Dublinem, nemělo smysl letět. Jako polehčující okolnost číslo dvě můžu uvést, že jízdenka na trajekt by stála zhruba stejně jako letenka Birmingham-Dublin, a cesta do Holyheadu by taky nebyla zadarmo.

Další specialita tohoto vydání jsou fotky, protože je vesměs je fotil můj bratr. Jsou k nalezení zde.

Ale teď už k věci: kde jsem byla a co jsem tam dělala? Jak už každý s aspoň minimálními znalostmi geografie uhodl, byla jsem v Irsku. Konkrétněji se to nedá úplně stručně specifikovat, protože jsme během tří dnů najezdili víc než tisíc kilometrů: autem z půjčovny - při třech lidech v autě za méně než korunu padesát za osobokilometr. Občas po silnicích, které byly široké sotva na jedno auto, ale zato byly, snad pro povzbuzení řidičů lemovány značkami, že se má jezdit vlevo a že povolená rychlost je 100 km/h (v Irsku, narozdíl od Británie používají normální jednotky...alespoň oficiálně - párkrát jsme zkoušeli nějakou metrickou informaci dostat od Ira a odpověď byla většinou imperiální)...méně informativní už mohla být jenom značka Zákaz předjíždění. I tu jsme tam někde potkali.

Naše hlavní destinace byly:

Dublin - tam jsem byla hned dvakrát - poprvé tak, že jsem přiletěla, došla na parkoviště a nasedla do auta, které zrovna jelo kolem a mířilo z Dublinu pryč směr na jihozápad. 

Cashel - hrad se jménem, které prý, ať si o tom Češi myslí co chtějí, pochází z irského slova pro pevnost. Podle průvodce od Lonely Planet jeden z top 21 zážitků v Irsku. Podle mě asi taky, ale jen proto, že jsem tam nebyla tak dlouho, abych těch zážitků nasbírala víc.

Torc - první zkušenost z irskou turistikou a přírodou. Dorazili jsme relativně pozdě, ale i přes časové odhady a varování o náročnosti túry se šli projít po úbočí Torc Mountain. Stezka vedla rododendronovým pralesem, byla úplně nová a vydlážděná kameny, které nevím jak do tak prudkého svahu dopravili, ale zaručeně nebyly místní. Narozdíl od následujících dnů jsme i viděli do dálky. Procházka vůbec nebyla tak náročná jak slibovali, a tak jsme se ještě za světla stihli pokochat palmami a kvetoucími (asi) ibišky v nedalekém arboretu. Třídění odpadu tu dotáhli opravdu daleko, kousek od parkoviště byl kontejner na koňský trus.

Killarney - březen prostě pro přespávání pod stanem není ideální a tak jsme nocovali v hostelu. Překvapivě měli docela plno a tak jsme neměli čtyřlůžkový pokoj pro sebe, jak jsme doufali, ale vyhráli spolubydlícího, který sice na první pohled vypadal docela normálně, ale když si uprostřed noci spletl podlahu pokoje s pisoárem, už nám tak normální nepřipadal...

Carrauntoohil - se 1038 metry nadmořské výšky nejvyšší hora v Irsku. Prý je z ní vidět čtvrtina Irska...to by ale nesmělo být irské počasí. My neviděli ani na sousední vrchol. Cestou dolů jsme potkali lebku se zkříženými hnáty a varováním, že tudy cesta dolů nevede. A vzhledem k tomu, že byla mlha, jsme přehlasovali bratra a vrátili se stejnou cestou, odkud jsme přišli... Cestou jsme si všimli, že svah jednoho z kopců je poměrně čerstvě vypálený a divili se, jak tady mohl v tuhle roční dobu vypuknout požár. Později jsme viděli vypálené krajiny ještě desítky kilometrů čtverečních a dokonce jeden požár naživo. Asi je to běžná metoda, jak se zbavit křoví a staré trávy, aby ovcím vyrostlo nějaké čerstvé žrádlo... Některé oblasti vypadaly,  jako kdyby někdo odhodlaně chodil od keře ke keři s plamenometem a v nepříliš úspěšné snaze nějaký požár vyvolat.

Gap of Dunloe

Ring of Kerry - ať žije autoturismus! Z auta jsme vysedali jen na největší turistické atrakce: výhled na Skellige Islands (asi ty dva šedé fleky daleko v mlze), útesy, zříceniny, místo, kde do Evropy dorazil první transatlantický komunikační kabel a pláže - možnost koupání v Atlantiku prostě nejde nevyužít.

Dublin podruhé - cestou zpátky jsem tam strávila celý den kocháním se krásami Dublinu a nocováním u bratra a připadala si jako doma, protože jsme si oba pořídili stejné (nejhezčí) povlečení, které v IKEI minulý podzim měli. A taky proto, že oddělené vodovodní kohoutky mají bohužel i tady. 

Nejzajímavější pohledy z Dublinu na sobě mají napsáno "Doors of Dublin" a jsou na nich fotky spoustu barevných dveří z jednoho Dublinského náměstí. Nic zajímavějšího jsme v Dublinu asi fakt neviděli. Byli jsme v muzeu Book of Kells, kde ale kniha zrovna nebyla k vidění...což bylo vlastně dobře, protože vstupné bylo za polovic a člověk viděl všechno kromě jedné asi dvanáct set let staré knihy, která by stejně byla akorát zavřená ve vitríně s konstantní teplotou a vlhkostí...

Hlavní poznatky:

• irština je šílený jazyk, jediné štěstí, že je všechno dvojjazyčné. Na druhé straně, neustále vám to připomíná, že naprosto chápete slova z anglického nápisu, ale nemáte opravdu ani nejmenší tušení, kterým slovům v irské verzi odpovídají.
• mám bratra, který umí organizovat úplně perfektní výlety. Díky moc! 

Možná vylepšení pobytu v Irsku:

• jet tam trajektem, 
• jet tam, až pokvetou rododendrony, 
• jít na Carrauntoohil z opačného směru a když bude méně mlhy, 
• skutečně vidět Skellige Islands
• a mít víc štěstí na spolubydlící v hostelu.

Co příště zopakovat: 

• nezmoknout - fakt jsme nezmokli - juchů!

Ukradené a znovu nalezené kolo

Procedura při uklízení kola do kůlny při příjezdu domů je následující:

1. zajedu s kolem do úzkého průchodu mezi naším a sousedním domem,
2. vypnu světla
3. vrátím se před dům a předními dveřmi vejdu dovnitř
4. sundám si helmu, batoh a občas i bundu
5. projdu přes kuchyň zadními dveřmi ven
6. odemknu branku
7. zavedu kolo dovnitř
8. zamknu branku
9. zavedu kolo do kůlny
10. zamknu kůlnu i zadní dveře a já i kolo jsme bezpečně tam kde máme být.

 Zjevná bezpečnostní díra je v tom, že mezi body 3. a 6. je kolo venku bez dozoru. Ovšem mnohem podstatnější díra je, že během bodu 4., případně cestou přes kuchyň mě něco rozptýlí natolik, že zbytek procesu neproběhne, v kterémžto případě člověka ráno čeká prázdná kůlna. A až do jednoho neštastného pátku dvacátého druhého také kolo, tam kde ho člověk včera nechal. Ale onoho pátku tam kolo prostě nebylo.

Co dělat když se něco takového stane? Sice jsem si nedělala valné naděje, ale když už jsem kolo měla registrované na policii, říkala jsem si, že bych jim měla dát vědět. Pokud byste někdy v životě chtěli volat na číslo 101 (non-emergency číslo britské policie), vyhraďte si na to dostatek času, trpělivosti, kreditu (není zdarma)  a zjistěte, ze kterého čísla voláte, protože narozdíl od kohokoli jiného to nejsou schopni poznat sami. Stučně řečeno, nedělejte to. Zkoušela jsem to asi čtvrt hodiny a pak napsala mail univerzitnímu strážníkovi, který má registraci kol na starosti. Odpověděl do deseti minut.

No nicméně informování policie mi kolo zpět nevrátilo. V sobotu jsem se šla projít po okolí, jestli se kolo jen někam nezatoulalo... Procházka trvala asi deset metrů. Pak jsem kolo uviděla opřené o zeď o asi dva domy vedle. Chyběly blatníky, světla, cedulka "v případě nálezu volejte..." a zcela nepochopitelně i zámek včetně držáku, který byl ke kolu přišroubovaný... a jehož cena bez klíčů musí být nepochybně nulová, ne-li přímo záporná...