Na druhém břehu (nejen) Francie

Nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat z Francie na Barbados, je letět vnitrostátním letem na jeden z francouzských ostrovů v Karibiku (jeden z nejdelších vnitrostátních letů bez mezipřistání) a odtamtud kratičkým meziostrovním letem pokračovat na Barbados.

A taky je to dobrodružnější. Když jsem (po nákupu letenek) zjistila, že přestup mezi těmi lety není pojištěný, a když mi letadlo uletí, mám smůlu, připadalo mi to dobrodružné až příliš. Ale lety naštěstí letěly tak, jak měly, a já jsem kromě Barbadosu měla možnost navštívit i Guadeloupe a Martinique.

Let na Guadeloupe byl skutečně extrémně vnitrostátní - hlášení ve francouzštině a, v souladu s francouzskými stravovacími standarty, žádné vegetariánské menu, i když jsem se ho snažila si dopředu objednat. Dokonce i cedule s varováním před virem Zika na Guadeloupském letišti byla jen francouzsky.

Na Guadeloupe jsme měli na přestup jen asi tři hodiny, takže jsme akorát napsali pohledy a věřili, že to mimo letiště opravdu vypadá tak jako na těch fotkách. Taky jsem se přesvědčila, že se tam skutečně platí eurem, což mi v takovéhle exotické destinaci připadá skoro proti přírodě. Ale je to přeci jenom kus Francie. A ač není v Schengenu, v eurozóně je.

O Barbadosu už jsem psala tady. Od té doby ale proběhly další workshopy během nichž se účastníci lépe naučili, jak to tam chodí.

• Že ráno je skvělý čas na plavání. 
• Že nejlepší obědy má rasta týpek (teda, týpek s dredy a obrovskou vlněnou čepicí, která sice byla fialovo-šedá, ale zato mu sahala skoro do pasu) s dodávkou. A dokonce používá desinfekční gel na ruce před nakládáním jídla. 
• A že kolem druhé odpoledne se na nedaleké pláži krmí želvy, je dobré si vzít šnorchl a psychicky se připravit na to, že vás cestou po pobřeží může totálně vymáchat vlna (i jedna stačí, ty další vám už pak jsou celkem fuk). Letos jsme se navíc poučili, že želvy se nekrmí na Velikonoční pondělí. 
• A taky, což je mnohem lepší, jsme měli možnost želvy krmit sami. Když turistická krmící loď odjížděla, věnovali nám igelitový sáček s mrtvými rybičkami. Člověk si vzal rybičku do ruky, chvíli mával a ejhle, zjevily se želvy. A to pak rybičku urychleně pustil, aby ji želva náhodou nesezobla i s prsty (želvy nemají zuby, ale spíš něco jako zobák). Od lidí, kteří mají žrádlo, si totiž želvy nemají vůbec potřebu udržovat odstup. Matt měl podvodní foťák, takže máme i fotodokumentaci. Akorát z ní vůbec není poznat, jak velké želvy jsou (různě, ale ty největší měly určitě přes půl metru).

Předchozí rok jsme se ve volném odpoledni vydaly na druhé, to jest východní,  pobřeží Barbadosu. Obyčejným linkovým autobusem, takže jsme absolvovaly  hodinovou vyhlídkovou jízdu skrz vnitrozemí za pouhé dva barbadoské dolary (neboli jeden americký). Oficiálním cílem naší výpravy byla botanická zahrada. Která sice byla super - v evropských sklenících prostě tak velké palmy nevypěstujete - ale ve srovnání se zbytkem výletu v zásadě evropská... narozdíl od banánovníků  rostoucích jen tak vedle cesty...

Vousatý strom, podle kterého se prý Barbados jmenuje Barbados (španělsky "vousatí").

Chlebovník (nekecám, podle wikipedie to má fakt takový český název).

Na Martiniku jsme měli na přestup skoro celý den. A protože Stephan se dobrovolně rozhodl strávit ho na letišti, mohly jsme si s Aurelií užít turistování neobložené kufry. Na letiště nejezdí žádná oficiální hromadná doprava, prý kvůli taxikářské lobby. Slyšeli jsme drby o neoficiální dopravě, která staví někde nedaleko letiště. Stařík, se kterým jsme přiletěli stejným letem se ji vydal hledat a uspěl - později jsme ho potkaly ve městě. My jsme usoudily, že si času na poznávání Martiniku ceníme natolik, že se nám nechce ho trávit hledáním mytologické zastávky poblíž letiště a raději zaplatíme 25 EUR za taxík.

Fort de France (hlavní a jediné pořádné město na ostrově) má 

• krásnou starou knihovnu, 
• katedrálu, která pro lešení a bednění není vůbec vidět, 
• prodavače prodávající zeleninu a ovoce přímo na chodníku - bez stánku, jen s židlí a pár bednami nebo supermarketovým drátěným vozíkem
• ulice a domy, jejichž stav si (pravděpodobně úplně mylně) vysvětluju tak, že je tady většinu dne prostě moc vedro na to, aby se místní starali o nepodstatné detaily, jako že se někde loupe omítka
• trh s obrovskými kusy skořice a košíky vanilkových lusků
  
  

Megaskořice.

A samozřemě pevnost. Měly jsme štěstí a dorazily zrovna včas na prohlídku v angličtině. Trochu nevýhoda byla, že začínala v pravé poledne a byla ze značné části venku. Opalovací krém s faktorem 50 naštěstí zafungoval a měla jsem akorát červený flek na zádech, kam jsem krém pořádně nerozetřela...

• Pevnost je prý stále aktivní vojenský objekt a průvodkyně nám proto rozdala návštěvnické odznáčky. Měly sice vyznačenou platnost jen do loňska, ale to je asi pro místní nepodstatný detail. 
• Jako správná pevnost není ta stavba kdovíjak estetická sama o sobě, ale jsou z ní skvělé výhledy na všechny strany. 
• Nejvýznačnější bitvu proti přesile Holanďanů tady Francouzi vyhráli strategicky položeným skladem rumu. Byl dobyt první a holandská armáda se tak opila, že se musela stáhnout i přesto, že to Francouzi už vzdali. 
• Pevnost je střežena především leguány, kteří jsou relativně ochotní pózovat turistům. 

Vánoce bez sněhu, cukroví a televizních pohádek

Ne, letošní Vánoce jsem nebojkotovala. Bojkotovalo je akorát počasí. A to jsem letos trávila Vánoce severněji než jiné roky.

Na to, že nebudou pohádky jsem byla připravená. Litevským televizním pohádkám bych stejně nerozuměla. Ale že bude zapnutá televize a nebudou v ní dávat pohádky? Na Štědrý den?

Ovšem zásadní šok pro mě byla totální absence cukroví. Rozhodně to nemůžu svádět na negativní vztah ke sladkostem obecně. Během svých návštěv jsem odmítla tolik zákusků a zmrzlin, že jim asi musím připadat jako anorektička. Ale prostě cukroví k Vánocům nepatří a na štědrovečerní stůl už vůbec ne. Tam totiž nemá být nejen maso (s výjimkou ryb), ale ani vejce a mléko, což většinu cukroví diskvalifikuje.

To ovšem neznamená, že by štědrovečerní večeři nějak flákali. Před Vánoci se kšeftuje se slámou (která má být pod ubrusem) a hostiemi (které při večeři jedí). Na stole má být 12 chodů. Když se započítají ořechy a ovoce, bonbony a podobně, není to zas tak děsivé číslo. Jak standartizované chody jsou nevím. 

• Nejčeštějším chodem byl bramborový salát (pravděpodobně s majonézou z vajec, ale nebuďme hnidopichové). 
• Rybí chod byl ovšem totálně jiný - sleď s mrkví. 
• Potom jsme měli nakládané houby s chlebem. 
• A ještě podomácku dělané torteloni s houbovou náplní. Účastnila jsem se výroby a můžu potvrdit, že to je celkem časově náročné. Ale upřímně, tortelonů na jeden chod z dvanácti není potřeba zas tak moc. Vyrobit je rozhodně zabere míň času než vyrobit tolik cukroví, aby o všichni mohli uzobávat minimálně do silvestra, jak se to dělá v Česku. 
• Nejvíc cukroví podobné jsou makové (veganské) sušenky, které se servírují máčené ve vodě s medem...
• Tradiční chod, který jsme ale neměli je prý brusinkový kysel (slazený džus zahuštěný škrobem).

No, možná to ještě není dvanáct, ale nic dalšího už si nepamatuju...

Štědrovečerní tabule

Dárky nosí vánoční dědeček, který rozhodně není ani děda Mráz, ani Santa Claus. (A pochopitelně ani Ježíšek.) Rozbalují se až další den ráno. Teda, my jsme to tak dělali. Našla jsem ale i internetový popis tradic, který říká něco jiného, takže možná vánoční dědeček pracuje na dvě směny. 

Vánočních koled jsem si moc neužila, možná i proto, že je nejsem schopna rozlišit od nekoled. Prý se často poznají podle slova leliumai, které se zjevně jinak vůbec nepoužívá a neuměli mi ani s určitostí říct to znamená. Možná prý advent...

Večer na první svátek jsme vyrazili vychutnat si vánoční atmosféru do města. Stejný nápad ale asi dostala přibližně polovina Litvy. V centru byla totální dopravní zácpa. Na chodnících i na silnicích. Vánoční strom na hlavním náměstí rozšířil moje představy o tom, jak může takový vánoční strom vypadat. A pak je ještě víc rozšířil tenhle článek. Můj nejoblíbenější vánoční strom asi stojí v Estonsku.

V přízemí stromu je skutečně místnost.

Že by Vánoce byly i hinduistický svátek?

Žiju. Bydlím. Lyon.

Lyon

• Má podle některých informací jen asi půl milionu obyvatel. Ale je to asi jako kdybyste do Prahy počítali jen historické centrum. Do "sousedního" města dojedete metrem nebo tramvají za pár zastávek a o nějaké viditelné hranici se fakt nedá mluvit. Podle jiných měřítek má Lyon asi 2 miliony a to realitě odpovídá mnohem víc.
• Na druhé straně, dostat se tady někam MHD je rychlejší a levnější a mnohem snadnější než v Coventry. A navíc tady mají celkem použitelné cyklostezky a síť veřejných kol.

Francouzi

• Jsou vesměs velmi milí a nápomocní, dokonce i když se s nimi člověk nedomluví anglicky.
• S mnoha, hlavně těmi mladšími se člověk anglicky domluví dokonce velmi dobře. Dokonce jsem se domluvila i s prodavačkou v supermarketu. (Ale možná to byla cizinka...)  Neustále mě to příjemně překvapuje a vrtá mi hlavou, jak úspěšný by člověk byl s angličtinou v běžném provozu v Česku. 
• Jezdí na koloběžkách, i když je jim přes 20 (i 30). Možná i proto, že kola do metra nesmí.
• Kouří. Balí si cigarety. V MHD by se možná dalo předpovídat, kdy budou vystupovat, podle toho, ve které fázi balení jsou.

Francouzština

• Dozvěděla jsem se, že ^ nad písmenkem značí schované 's'. A slova jako forêt, hôpital, côte, fête najednou dávají víc smyslu. (Ale aby to nebylo příliš jednoduché, občas přidávají ^  i z jiných důvodů...třeba aby rozlišili homografa...pch.)
• Zvládla jsem si francouzsky koupit známku na pohled. Jinak se omezuju na merci a bonsoir, protože sestavit rozumnou větu a rozumně ji vyslovit v reálném čase prostě nezvládám.
• Vzhledem k tomu, že francouzštinu denně poslouchám ať chci nebo ne, s porozuměním to není tak beznadějné jak jsem si myslela. Zatím mám dojem, že lidi kolem mě spolu vesměs souhlasí (D'accord. Très bien.) nebo mluví o tom, že něco jde či nejde (marche). A pak nějaké blabla mezi tím, kterému nerozumím...hlavně proto, že neznám slovíčka. Oproti očekávání občas dokážu dokonce rozeznat slovíčka, která nevím co znamenají, ale už jsem je někde slyšela. 

Bezpečnost

• Za mých mladých let (naposled asi 2012 v Albertu v Praze) člověku kontrolovali tašky když odcházel z obchodu. Teď kontrolují při příchodu. Alespoň v Lyonské IKEA. Sekuriťák důkladně prohledal můj velký, ale zcela prázdný batoh, včetně kapsičky na bederáku, kam se mi nevejde ani mobil. Na druhé straně, neprohledal kapsy mé bundy, které jsou mnohem větší. Což je na jednu stranu bezpochyby bezpečnostní díra, na druhé straně rozumná obchodní strategie, protože jinak dost možná měli o zákazníka méně.
• Rušení veřejných akcích je v plném proudu. Zrušili Festival světel, přehlídku světelných show, které se prý jiné roky účastní tak 3 až 4 miliony lidí. Jsem v Lyonu špatný rok.

Bydlení

• Bydlím na kolejích, mám pro sebe pokoj s koupelnou a kuchyňku sdílím se čtyřmi francouzskými spolubydlícími.
• Je to méně než deset minut pěšky od školy a s luxusní zahradou.
• Mám dvojtá skla v oknech a jen jeden vodovod. Jupí!
• Potřebovala bych bankomat na mince. Máme prádelnu, kde se platí mincemi a nasbírat jich dostatek, když člověk všude platí kartou je celkem těžké.
• Některé ulice v okolí jsou tak trochu red light district, ale bez červených světel. Místní business model jsou dodávky, ve kterých za předním sklem hoří svíčky a občas vysedávají nepříliš oblečené slečny.

Jídlo

• Rozhodně to není tak, že by měli v supermarketech regály plné šneků a žabích stehýnek. Ovšem výběr plísňových sýrů mají nekonečný. Taky mají fazole vypěstované ve Francii, což mě, po letech neúspěšné snahy koupit fazole vypěstované v Evropě, fakt překvapuje. 
• Koho výběr v supermarketu neuspokojí, může zajít na trh. Ty jsou na spoustě míst několikrát týdně. Akorát jenom dopoledne, takže většinou to u mě vyhraje supermarket.
• Pokud bych soudila dle své spolubydlící, kterou vidím vařit nejčastěji, konzumují Francouzi enormní kvanta špenátu.
• Nakupují a nosí v náručí bagety. Kolik z nich stihnou sníst dříve, než ztvrdnou, nevím. (Zbytek, zdá se, zkrmují kachnám a labutím na řece.) Já jsem nakupování pečiva vzdala. Chleba odpovídající mým českým standartů, se mi zatím objevit nepodařilo a ten poslední co jsem koupila se mi podařilo sníst jen do poloviny než beznadějně ztvrdl.
• Francouzský sáčkový černý čaj je tak slabý, že se do něj skoro nedá přidat mléko. Už jsem si nechala dovézt pořádný čaj z UK.
• Houfně chodíme na obědy do menzy. Na rozdíl od Warwicku jsou tak vydatné, že to skoro stačí na celý zbytek dne. Hlavně proto, že kromě hlavního jídla člověk má nárok na pečivo a jeden až tři vedlejší chody. Tolik jídla najednou sníst nedokážu, takže pečivo a ovoce svačím. Sice to není žádná haute cuisine a nepohrdla bych vegetariánštějším menu, ale menza mi asi bude chybět. Tolik celkem rozumného a bezpracného jídla za 5,50 Eur člověk jen tak nesežene.
• Z UK jsem si zvykla na ceny v librách, takže mi tady jinak jídlo přijde relativně drahé...

Ve výjimečném, ale vcelku normálním stavu

Co se poslední dobou ve Francii děje tady asi nemusím vysvětlovat, protože pokud se to k někomu ještě nedostalo, je od světa izolovaný tak dokonale, že určitě ani nečte tenhle blog.

Zavřené hranice jsem si vyzkoušela hned v sobotu dopoledne, kdy jsem letěla do té nejlepší evropské země kam člověk mohl hned po útocích letět, do Belgie. Oproti očekávání cesta proběhla úplně normálně. Týpci se samopalama pochodovali na hlavním nádraží vždycky, teď možná mají lepší mínění o smysluplnosti své práce. Nově zavedli pasovou kontrolu, ale i tak jsem už čtvrt hodiny po příchodu na letiště jen seděla a čekala na letadlo. Skoro si říkám, jestli to nešlo tak rychle proto, že spousta lidí se raděj rozhodla nikam neletět.

Teď už jsem zas zpátky ve Francii. Ruší se akce, kontrolují se přístupy do budov - už předtím jsme měli dveře na kartu, ale teď tam navíc stojí securiťák a kontroluje, jestli na té kartě máte správný obličej. Jsou to taková dočasná řešení, tak jsem zvědavá, kam to zkonverguje.

Některá "bezpečnostní " opatření ve mě navíc místo pocitu bezpečí vyvolávají spíš pochybnosti o kompetentnosti jejich autorů. U vchodu kontrolují karty, ale u východu visí akorát cedule, že z bezpečnostních důvodů se nemá používat jako vchod... to by každého teroristu zaručeně odradilo.

Vzhledem k tomu, že tu zatím dopravní nehody co do počtu mrtvých s přehledem vedou před teroristy (3250 mrtvých v roce 2013), člověk by měl být při cestování po Francii opatrný spíš z jiných důvodů. To ale Francouzi nijak zvlášť nejsou. Že chodí chodci na červenou, to ještě chápu. Možná mají dokonce spočítané, že to ve střední hodnotě nezkracuje délku života, pokud  člověk odečte dobu strávenou čekáním na zelenou. Ale to, že cyklisti na silnicích jezdí na červenou taky, to je prostě děs.

The fully booked Isle of Skye

Novinek o Lyonu jsem ještě nenasbírala dostatek na další blog, ale alespoň zmenším sepisovací dluh o další kus letošního léta.

Strávit tři roky v UK a nikdy se pořádně nepodívat do Skotska by bylo trapné, takže cíl našeho výletu byl jasně daný dlouho dopředu. Jenže Skotsko je fakt velké a z doby, na kterou jsme tam chtěli jet postupně ukusovaly čas jiné věci. Takže jsme se nakonec omezili jen na ten nejexotičtější (a taky skoro nejhůř dostupný) kus Skotska - ostrov Skye.

Ne, že bychom po cestě vlakem do ČR totálně propadli vlakové dopravě, ale opět jsme jeli vlakem, takže jsme jako bonus měli osmihodinovou vyhlídkovou jízdu, mimo jiné přes na Lake district a Cairngorms (ty teda z vlaku teda kdovíjak impozantně nevypadají). A pak ještě další dvě hodiny vyhlídek z autobusu na Loch Ness a další kusy Skotska.

Po celodenním sezení v dopravních prostředcích byste možná čekali, že se nebudeme moct dočkat až vystoupíme z autobusu. Nikoli. Jak se autobus blížil ke Skye, počasí vypadalo hůř a hůř. A když jsme vystoupili ve Sligachan, byl vítr ještě prudší a déšť ještě mokřejší než vypadaly z autobusu. Původně jsme se hned chtěli vydat do kopců a postavit stan až zmizí civilizace z dohledu. Vítr a totální absence čehokoli rovného a suchého nás ale donutila změnit názor, pokorně se vrátit a uchýlit se do kempu. Tím jsme si ale moc nepomohli, protože po nekonečném zápase se stanem jsme promoklí a promrzlí zkonstatovali, že na tuhle rychlost větru náš stan prostě není stavěný. Pár set metrů od kempu stál hotel, takže jsme si mysleli, že řešení našeho problému bude asi drahé, ale rychlé a snadné. 

Nakonec to bylo přesně naopak. Na recepci byl celkem frmol - lidé přicházeli a odcházeli, recepční telefonoval, ukazoval na mapě a rozdával peřiny. Při pohledu na booking.com nám začlo být jasné v čem je problém. Všechny hotely na Skye byly plné. A asi nejen ty na booking.com. Bylo už asi deset večer a hotel byl prakticky jediná civilizace v okolí, takže to s námi vypadalo celkem bledě. Recepční nám sdělil, že už obětoval i vlastní postel... Ale naštěstí ne podlahu v kumbálu. Nevěřili byste, jakou radost člověk může mít z hotelového kumbálu s přímotopem.

Další den stále fičí a mrholí a my se vydáváme k Fairy Pools, lehce na pochybách, jestli se nám večer podaří postavit stan. Fairy Pools vypadají jako kaskáda vířivek. Ale na to, aby mě lákaly ke koupeli by muselo být tak o patnáct stupňů tepleji (a nevím jestli tady vůbec někdy je)...nebo alespoň deset...

Fairy Pools - no nezaplavali byste si?

Cuilin Hills - do mraků se nám nechtělo

Další noc stan naštěstí postavit zvládneme. Ráno proprší, a když konečně přestane natolik, abychom se odhodlali vylézt ze stanu, nastoupí mochničky. Kde byly včera? Je jich asi milion a jsou tak maličké, že se zdá k nevíře, že by byly schopné prokousnout kůži. Ale jeden nikdy neví. Repelent je sice odradí od sedání, ale pořád lítají všude okolo nás. Jsou asi stejně nevyhnutelné jako počasí. A taky mají i svoji předpověď.

Kopce jsou v mracích a prší. Výlet do Cuilin Hills vzdáme. Vyrážíme na nízkou túru lesem a i při ní vydatně mokneme. Stopovat se nepokoušíme. V dešti a na slepé silnici to prostě nedává smysl. Ale jediné auto, které kolem projede zastaví a sveze nás do nejbližší vesnice kde jezdí autobus. Nejbližší autobus ovšem jede až zítra ráno. Tak alespoň dostopujeme zpět do Sligachan. Tentokrát se nám tam  stan postavit podaří. Dobrá duše ze sousedního karavanu nám nabídne, jestli chceme kávu nebo čaj. Nadšeně souhlasíme a dostaneme kávu. Jsem ve stavu, kdy mi na složení nezáleží, jen když je to teplé a piju svůj první hrnek kávy.

Sušičky prádla jsem vždycky považovala za trochu zbytečný vynález. Ale ve skotských kempech mi připadají jako nejlepší vynález na světě. Z totálně promočené bundy udělají suchou bundu za půl hodiny a ne za půl dne bez deště.

Svůj národní symbol ani ovce nežerou

Další den je konečně hezky, takže konečně Cuilin Hills alespoň vidíme. Ještě nám ale zbývá procestovat zbytek ostrova, takže odjíždíme přes celý Skye na Quirang. Tam mimochodem zjišťujeme, že skotské ovce jsou vycvičené aby nejedly svůj národní symbol - bodlák. Nebo je to nějak jinak? 

Cestou z Quirangu stopneme minibus plný Číňanů z Číny, kteří si přijeli prohlédnout Evropu. To je to tady fakt tak slavné?

Další den podnikneme výlet trajektem, což je dobře, protože už je zase deštivo. Jedeme z Uig na North Uist. Tam bohužel máme čas sotva vystoupit a nastoupit. Trajekt je superpohodlný a přepočteno na dobu cestování mnohem levnější než autobus, který nás dovezl na Skye.

Odpoledne se přesouváme do "hlavního města" Portree. Asi jsme staří, ale jezdit po ostrově autobusy a kochat se výhledy se nám celkem líbí. (Nevšimla jsem si, že by Skoti, nebo alespoň Skyeané byli extra hubení, ale v autobuse jsou 3+2 sedačky v řadě.)

Skoro na každém domě v Portree visí cedulka "no vacancies". Skoro uvažuju, jestli nevisí i na normálních obytných domech jako obrana před turisty. "Vacancies" vidíme asi dvakrát, a ty nás pro změnu vedou k přemýšlení, co je s nimi špatně.

Old man of Storr je další populární turistická trasa. Populární je naštěstí jen začátek a většinu delšího okruhu jdeme úplně sami. A navíc je to ta část s nejkrásnějšími výhledy.

Už cestou na Skye jsme zjistili, že v Inverness, odkud nám jede vlak nic zajímavého není a navíc nám výhled na Lochness z busu nestačil, takže se rozhodneme strávit poslední noc před odjezdem poblíž jezera. Máme jízdenky do Urquhart Castle. Ale našemu řidiči to přijde divné.

Skotští řidiči autobusu by na rozdíl od ostatních řidičů autobusu nešli nahradit samořídícím autobusem a automatem na lístky. A to nejen proto, že ví, jak se to kam jedete správně vyslovuje, ale občas také vědí lépe než vy, kam potřebujete dojet. A obojí vám ochotně řeknou. (I když se skotským akcentem.) Takže jsme se dozvěděli, že hrad už bude zavřený. To jsme tak nějak tušili. A když jsem řekla, že chceme přespávat v kempu poblíž, řidič prohlásil, že to máme lepší dojet o zastávku dál. A nakonec nás vyložil mimo zastávku, kousek od kempu.

Hrad nás vcelku zklamal. Hlavně tím, že bez zaplacení vstupného jsme se nemohli dostat ani na břeh jezera. A i kdybychom vstupné zaplatili, nevím, jestli by nás nechali se vykoupat. Takže jsme raději nasedli do dalšího autobusu a odjeli do Lochendu, kde naštěstí přístup k jezeru (a hlavně do jezera) byl.

Matase tajně podezírám z toho, že do Skotska byl ochoten jet hlavně kvůli tomu, že tam mají obskurní jazyk. Mluvenou gaelštinu jsme nikde nejspíš nikde neslyšeli. Tou psanou jsme se mohli kochat na každé ceduli - každé místo tu má dvě jména. Jak vyslovit ta gaelská nemáme tušení a ta anglická nejspíš vystihují nakolik je zvládli vyslovit Angličané. Zatímco Inverness a gaelské Inbhir Nis jsou si celkém podobné, v případě An t-Eilean Sgitheanach, což je gaelské jméno pro Skye si spíš představuju, že nebohý anglický dobyvatel si nechal jméno několikrát zopakovat a pak to vzdal. Gaelština má dokonce vlastní jméno pro Českou Republiku. Poblachd na Seice.

Kdo neskáče, není správný turista

I výhledy z autobusů stály za to

Portree (alespoň myslím)

Portree - jak zařídili, že má každý dům jinou barvu?

Storr

Storr z druhé strany

Storr - kudy půjdeme dolů?

Tam nahoře jsme byli

Lochness

Konkuruji Lochnesce

Envoyé à la France

Minulý týden přestal být název mého blogu zcela a definitivně aktuální. Tedy, ne, že bych se už nikdy v životě do Coventry nevypravila - udělám to snad ještě   alespoň dvakrát - na obhajobu dizertace a na folkový taneční festival - ale už jsem od tama nadobro odstěhovaná.

Stěhování to bylo vskutku vydatné - do Čech jsem posílala 53 kg, a to jsem před odjezdem poměrně poctivě rozdávala a rozprodávala. A dalších asi 40 kg se mnou odletělo do Francie.

A jaké to tady je?

• Mám francouzskou SIM kartu, bankovní účet, pracovní smlouvu, univerzitní průkazku a kde bydlet do konce října. Když jsem na konci druhého dne na univerzitě byla schopna tisknout ze svého školního počítače, kolega z kanclu komentoval, že na francouzské poměry postupuju neobvykle rychle, takže nepochybuju, že dříve nebo později se něco zadrhne.

• Zatím vcelku přežívám bez francouzštiny. V labu sice převažují cizinci, ale i tak je defaultní jazyk francouzština - alespoň v tom smyslu, že na vás tak začne mluvit cizí člověk-nefrancouz na chodbě a maily chodí francouzsky (výzkum i konverzace u oběda jsou naštěstí anglicky). Možná proto, že zatímco každý cizinec se francouzsky alespoň učí, někteří Francouzi vypadají, že angličtinu nikdy nepotkali. V labu se takoví naštěstí nevyskytují. Ale na univezitě ano - byla jsem dnes podepisovat pracovní smlouvu. A paní anglicky fakt moc nemluvila... (Naopak v bance i v callcentru místního poskytovatele internetu angličtina problém nebyla.)

• Přídatná motivace naučit se francouzsky je ochrana mojí angličtiny. Anglické verze textů, i když jsou náhodou dostupné a úplné, jsou totiž psané franglicky. Nejdřív jsem je podezírala, že používají nějaký  automatický překladač, že jejich angličtina vypadá tak šroubovaně, ale spíš ne. Překladač by ta slova alespoň napsal tak, jak se v angličtině správně píší. Frangličtina je prostě jiný jazyk.

• Dnes jsem byla na první hodině francouzštiny. Kolega mi doporučil, abych se rovnou hlásila na mírně pokročilé, takže to bylo celkem akční. Kurz navíc začal už před dvěma týdny, takže jsem přišla doprostřed procvičování budoucího času. Učitelka mluvila skoro jenom francouzsky. A pak taky česky. Nejdřív jsem ji podezírala, že je taková borka, že se s každým studentem snaží prohodit pár slov v jeho rodném jazyce, ale na to byla její čeština moc dobrá. Pak se ukázalo, že pracovala v Praze a má českého manžela.

• Abych nepsala jen o francouzštině, tak se ještě pochlubím, že v neděli jsem běžela kousek maratonu. Dokonce před nejlepšíma africkýma borcema. Prostě jsme si šli zaběhat a narazili na nějaké červenobílé pásky. Nebylo nám úplně jasné co od čeho oddělují a z žádné strany nás nikdo nevyhazoval, tak jsme je prostě ignorovali a klusali po nábřeží. Pak se za námi objevily nějaké motorky. Pro jistotu jsme se uklidili ke straně a obklopeno motorkami, kolem proběhlo několik prvních maratonců, kteří vůbec nevypadali, že by je těch předchozích 39 kilometrů nějak unavilo. Další nebyli v dohledu, a tak jsme mohli nerušeně pokračovat naším tempem...

V zatraceně teplých krajích

Nevím, kdy je správná doba pořádat konference v Srbsku, ale červenec to určitě není. Přes den bylo přes 35°C°, přes noc jenom kolem 30°C (a proto jsou fotky převážně noční). Na to, aby vzduch okolo měl tělesnou teplotu můj organismus fakt není stavěný.

Nejen Nový Sad, ale celé Srbsko nemá moře. Má Dunaj. Místní se v něm koupou, a prý je to OK, pokud se po tom člověk osprchuje. My jsme tenhle způsob chlazení nezkoušeli.

V hotelu a na přednáškách jsme naštěstí měli klimatizaci. Trasu hotel-univerzita jsme jezdili taxíkem, ač to bylo jen necelé půl hodiny chůze. Jednak proto, že dovléct se na přednášku umírající vedrem je není optimální, jednak proto, že taxík stál dvě eura, což je i pro jednoho levnější než MHD v Coventry, natož pak pro tři...

V kolezích z postsocialistických zemí vyvolával Nový Sad nostalgické vzpomínky, jak staré, záviselo jejich zemi původu. Já jsem buď moc malá, nebo Česko moc pokrokové, takže jsem nostalgií netrpěla. Ale vůbec jim pozůstatky socialistické architektury nezávidím. Co jim ovšem závidím, ale vzhledem ke klimatickým podmínkám úplně nechápu jsou cyklostezky, které jsou úplně všude. Jestli na ně mysleli už při budování socialismu a nebo jestli je zvládnli nějakým zázrakem vměstnat dodatečně mi není jasné.

Výhled na pevnost

Výhled z pevnosti

Ukázka srbské abecedy 

Abych novosadské architektuře jen nekřivdila, mají i celkem hezké staré centrum z doby habsburské monarchie. Nejimpozantnější stavba (která už vlastně není v Novém Sadu, ale nebuďme detailisti) je Petrovaradinská pevnost na druhém břehu Dunaje.


Srbsko má dvě oficiální abecedy - latinku s trochou diakritiky a Đ navrch a jejich vlastní formu azbuky. Zdá se, že jejich používání je záležitost osobního vkusu a používají se obě vcelku spravedlivě. Poznávací značky aut jsou v latince. Abych byla přesná, v srbské latince, včetně všech jejích specialit.



Do místní kultury člověk za necelý týden ukrývání se před vedrem moc nepronikne, ale Sylwia si na to alespoň pořídila ilustrovanou příručku. Vypadá to, že některé věci jsou tu stejné, jako u nás. Nejvíc se mi nalíbil koncept dalíovského plynutí času, který taky funguje nejen v Srbsku.

Trocha další ...

...architektury