Don't say we didn't tell you...neboli, byla jsem varována...

Co ta Terka pořád dělá, že už je tři týdny v Coventry a pořád ještě se nedostala k tomu napsat na blog, jak bydlí?

Vysvětlení číslo jedna: Terka měla pokažené oba notebooky. 

Je to sice pravda, ale skutečná příčina to tak úplně není. Každopádně - Losovi byl operativně odstaněn přebytečný šroubek, který se mu nějak octl ve větráčku, takže už se zase dá používat a nevrčí na mě.

Vysvětlení číslo dva: Terka propadla těžké závislosti.

To snad není pravda tak úplně, ale příčina to rozhodně je. Protože když strávíte dva večery týdně tancováním, tak prostě máte o dva večery méně na další činnosti, psaní blogu nevyjímaje...

A kdo za to může? Warwick Folk Society. Na stránkách mají následující varování:

WARNING: Warwick Folk is a highly addictive society and you may find it absorbs all your free time while you are at Warwick. Don’t say we didn’t tell you…

Sice ještě nezvládli absorbovat veškerý můj volný čas, ale...

O čem to vlastně pořád mluvím? O Ceilidh [čti kejli, stejně jako jméno toho matematika...]:

• Jsou to lidové britské tance. 
• Tancují se na hudbu, která je taky britská lidová. A zatím při každé příležitosti byla živá. 
• Tancují se v tom, v čem člověk přijde (kupříkladu v teniskách, profíci mají slušněji vypadající (kožené) tenisky, každopádně bez podpadku). 
• Před každým tancem se vysvětluje a nacvičuje jak tancovat.
• Vlastně jsou mnohem společenštější, než ty normální "společenské tance".  Základní taneční jednotka je sice pár (typicky smíšený, i když zdaleka ne tak nutně), ale už po pár tancích je v sále jen dost málo lidí, se kterými jste se dosud alespoň nechytli za ruku. Tančí se po čtveřicích, osmicích, deseticích a nebo prostě všichni společně v řadě či kruhu a lidé se při tom permutují dost zázračným způsobem (po několika figurách s nejrůznějšími lidmi, kdy člověk má pocit, že partner už musí být někde na druhé straně sálu a do konce tance se už prostě nenajdete, přijde instrukce "otočka s partnerem" a on se najednou zjeví před vámi, kdo ví odkud...) "Třeba si tentokrát zatančíme i spolu", prohlásil jeden můj spolutanečník, když jsme spolu šli tancovat podruhé za večer.
• Kdo to tancuje: no to je poměrně vtipné. Zatím nemám až tak velký statistický vzorek, ale osazenstvo nestudentských akcí, na kterých jsem byla, se skládalo ze dvou velmi snadno odlišitelných skupin - Warwick Folku (neboli vesměs studentů, bůhví proč dost často matfyzáckého zaměření) a ostatních, kteří jsou vesměs dvojnásobného a vyššího věku než my. Ale evidentně to ničemu nevadí a baví se všichni.

Vysvětlení číslo tři: Terka pořád ještě nezvládla zkompletovat stůl, který si skoro před dvěma týdny pořídila v IKEi, a tedy ještě není dost zabydlená na to, aby o tom mohla psát.

To je sice pravda, ale netriviální podíl na nesestavenosti stolu má právě tancování... (A taky je to složitá historka zahrnující mimo jiné specifika britské architektury, pilku a několik šroubováků.)

Ještě žiju

Ještě pořád žiju, i když to podle blogu už nějakou dobu není poznat. A to už jsem dokonce zase v Coventry. Ale o tom až jindy. Pro úplnost a v rámci zachování chronologie nejdřív zmíním, že jsem byla už zase v Kanadě. V Banffu, což je jedno z nejturističtějších míst ve Skalistých horách.

To, že první týden semestru místo spokojeného zabydlování v Coventry budu kdovíkde workshopovat, jsem se dozvěděla až asi v půlce září. Letenku do Anglie už jsem samozřejmě měla dávno koupenou, takže jsem jeden den v podvečer přiletěla a přijela do Coventry, podívala se, kdeže to budu tento rok bydlet a nastěhovala tam všechno harampádí, které jsem měla v kanclu pod stolem.

Další den brzy ráno jsem zase odjela a odletěla, pro jistotu zase směrem na východ, protože jsem přestupovala v Amsterdamu.

Můj batoh nepřestoupil. Ono, ne, že by mi to až tak pomohlo, kartáček a nouzové prádlo jsem s sebou měla tak jako tak, a rukavice a čepici, které by si člověk vzal, kdyby věděl, že Banffu bude občas kolem nuly a na vršcích sníh. Takhle jsem akorát první dva dny chodila v sandálech...

Stihla jsem vidět skoro všechno, které jsou v Banffu bez auta k vidění, včetně maličké jeskyně s velikým muzeem a dalším humbukem okolo...(za takovouhle jeskyni chtěli čtyři dolary vstupného?). A termálního bazénu. Vůbec prvního místa, kde jsem byla, kde půjčují plavky.

O víkendu jsem se chtěla podívat na Minnewanka lake. Nejezdí tam žádná veřejná doprava...no co by člověk na tomhle kontinentě čekal...ale dá se tam dojet na kole! Je tam medvěd. A pohybovat se tam na kole je prý ještě horší než pěšky, protože medvěd má méně času utéct, když zaslechne blížícího se člověka...a sama tam prostě nemůžu, je to nebezpečné.

Vzdávám to a při pohledu na sobotní zataženou oblohu toho ani moc nelituju a jdu se projít alespoň kolem Bow River, spíš tak z povinnosti...a ejhle, člověk ani nevyjde z Banffu...a  narazí na skupinku turistů jak stojí uprostřed pěšiny, snaží se tvářit nenápadně a něco pozorují a fotí. A pak zjistí, že to něco je skupinka losů. Jsou na pěšině tak sto metrů před námi, jsou děsně velcí a nemají se k ústupu, i když si nás zjevně všimli. I rozhodneme se, že ti moudřejší musíme být my. Takový naštvaný los je prý nebezpečnější než medvěd.

Jojojo, nenechte se zmást...v Banffu jsem byla na začátku října...čerstvější zážitky příště. Ale zato konečně zase z Coventry!