Výprava za strunami do Coventry

Coventry má pověst jednoho z nejošklivějších měst v Británii. Vlastně to není tak úplně jeho chyba - do druhé světové války to nejspíš bylo docela hezké město se středověkými budovami, ale bohužel také poměrně rozvinutým průmyslem - a právě proto bylo v roce 1940 málem srovnáno se zemí, neboli  koventrováno (viz http://en.wiktionary.org/wiki/coventrate). Churchill za to nechal ještě důkladněji  koventrovat Drážďany (viz Kurt Vonnegut: Jatka č. 5).

Ale přesto mi začalo připadat trapné, že už skoro měsíc do kolonky adresa píšu Coventry a přitom jsem v centru byla jen jednou, a to ještě jenom v IKEI. Navíc mělo být v sobotu hezky a v pokoji mi už přes týden stála kytara bez strun.

I vygooglila jsem, kdeže se v Coventry berou struny na kytaru (překvapivě na druhém konci, než bydlíme my), vsedla na kolo a vydala se na nákup, vybavena schematickým nákresem toho, kde najdu obchod s hudebními nástroji.

Schematický nákres Coventry vypadá asi jako sluníčko - okruh okolo centra a z něj paprsky rozbíhající se do stran. Ulice uprostřed a mezi paprsky se mi tam nevešly, takže jsem se ocitala na poměrně nečekaných místech bez přesné představy kam pokračovat. Naštěstí je centrum Coventry relativně malé, takže  člověk při bloudění vždycky relativně brzy narazil na nějaký orientační bod.

Díky bloudění jsem se dostala i do jedné z mála zachovalých středověkých uliček - Spon Street. Abych byla přesná - Spon Street skutečně byla středověká ulička. A ta aktuální se sestává ze středověkých domů, které koventrování přežily. Byť některé na jiných místech Coventry.

Ovšem úplně největší kulturní zážitek celého dne byla návštěva tržnice. Většina zeleninových stánků vypadá tak, že jsou na pultech vyskládané snad stovky misek se vším možným ovocem a zeleninou. Základní nakupovací jednotkou je jedna miska. Za normovanou cenu jedné libry. Občas člověk potkal typicky anglický deal - 1 za libru, 2 za libru padesát. A ke konci otvírací doby se daly sehnat třeba i tři misky za libru.

Úžasné bylo, že misky sice byly různě plné, ale ne různě velké, ať v nich byla cibule nebo kiwi... A to byla hlavní potíž tohohle systému. Miska limetek za libru je skvělá cena, ale co chcete dělat s patnácti limetkama?

P.S.: Ty struny jsem zvládla koupit taky. A dokonce i natáhnout.

Hodina navíc

Dnes v noci tu bude hodina navíc. Nicméně pro mě to tentokrát bude něco nového - nebudu mít dvakrát hodinu mezi druhou a třetí ráno, ale už tu mezi jednou a druhou ( viz http://www.timeanddate.com/worldclock/clockchange.html?n=1318).

Nepředpokládám, že by to byl až tak speciální zážitek, akorát mě to překvapilo, jak je to sjednocené.  A je mi líto, že Japonsko ani U.S.A. se téhle synchronizované změny neúčastní. Říkala jsem si, že by bylo fajn si tam udělat výlet a užít si dvakrát nějakou dennější dobu. (Mimochodem - v U.S.A. taky posouvají, ale jen některé státy a nejsou synchronizované ani mezi sebou, natož pak s Evropou.)

Ještě by se mohlo vyplatit jet na změnu času do Brazílie - tam čas posouvají na jaře, takže místo aby tady člověk o hodinu přišel, tak by měl ještě jednu navíc - a to ještě tu mezi jedenáctou a dvanáctou večer, to už by bylo alespoň na dvojásobnou pozdní večeři...

P.S.: Věděli jste, že průměrný Brazilec prožije zhruba o 140 hodin mezi jedenáctou a půlnocí více, než těch mezi půlnocí a jednou ráno?

Výlet do Walesu a islám v praxi

Tenhle víkend jsem s místním turistickým oddílem s oxymoronovým názvem Warwick Mountains jela na výlet do Walesu. Trochu jsem se děsila jaké to bude - jednak kvůli obecným obavám ze zájezdu pro 30 lidí, jednak jsem měla důvodné obavy z toho jak to bude organizované: samotné přihlašování  začlo o třičtvrtě hodiny později než mělo a půl hodiny po oficiálním času začátku ještě nikdo nevděl kde je hlavní organizátorka a kdy dorazí...

Nicméně to je fakt jediné co se tomu dalo vytknout. Teda - krom toho, že Wales je od Coventry nemožně daleko a cesta trvala přes čtyři hodiny... Jinak - organizace samotného výletu byla úplně skvělá, účastníci taky, hory super a počasí nejlepší jaké jsme si mohli přát.

Abych byla trochu konkrétnější - viděla jsem:

• Spoustu nápisů ve welštině. Nemám tušení jak se vyslovují, některé slova rozhodně neoplývala samohláskami. A taky jsou naprosto nezapamatovatelné. Nejsem si jistá jestli je to jen udržování kulturního dědictví, nebo ten jazyk fakt tak intenzivně používají, ale opravdu všechny dopravní značky, cedule na sloupech elektrického vedení a další oficiální nápisy byly důsledně dvojjazyčné. Takže si pamatuju aspoň jedno welšské slovo: araf - pomalu. Mají ho na silnici napsané v každé zatáčce, společně se stejně ohromným nápisem slow. Taky jsem se dověděla, velmi esenciální informaci pro porozumění welštině: protože slova mění začátky podle toho, jakou hláskou končí předešlé slovo a to nejen ve výslovnosti ale i při psaní. Používání welšského slovníku musí být docela dobrodružný zážitek.
• Britské kohoutkové šílenství dotažené k dokonalosti - nejen, že na ubytovně měli zvlášť kohoutek na teplou a studenou vodu, ale ještě voda tekla jen když člověk držel zmáčknutý knoflík. Jak si autor tohohle vynálezu myslel, že se pod tím mají mýt ruce?
• Spoustu mlhy. Jak už jsem psala, počasí jsme měli skvělé, ale vždycky až na cesty dolů. Možná, že ta mlha prostě byla anizotropní.
• Spoustu plavuní (anglicky clubmoss, aspoň podle wikipedie, podle brita, kterého jsem se ptala "nevím, asi semenáček nějakého stromu").
• Moře. Až do Irska vidět nebylo. 
• Spoustu ovcí různých barev. Že místní sprejeři?
• Spoustu ohrad. Většinou nebylo jasné co od čeho oddělují, ovce byly tak nějak všude.
• Oficiální "přelezy" mezi ohradami.

Z hlediska kulturního mi tenhle výlet potvrdil stereotypní představy o angličanech - opravdu pijou čaj s mlékem (ale přiznám se, že jsem nesledovala, zda lijí mléko do čaje nebo čaj do mléka). A hlavně - skutečně snídají porridge - snídani jsme si přivezli každý vlastní. To, že polovina lidí vytáhne vločky a začne vyrábět porridge v mikrovlnce by mě fakt nenapadlo ani ve snu.

Naopak nalomeny byly moje stereotypní představy o muslimech. Aspoň v tom, že muslimky nemůžou být zároveň aktivně věřící a zároveň docela normální. Bydlela jsem na pokoji se třema Malajkama. Dozvěděla jsem se, že:

• když je muslim na cestách, tak může modlitby spojovat a modlit se jen třikrát denně
• muslimské ženy se nemodlí když menstruují (chudáci muži se musí modlit pořád)
• v Malajsii se tradičně nosí hidžáby z trochu průsvitné látky, aby vlasy fakt nebylo vidět, nosí pod nimi ještě pletenou čepici...
• pro muslimky není problém jen to, aby byly jejich vlasy spatřeny cizím mužem, ale dokonce i to, aby nějaký muž jen slyšel vyprávět o tom, jak bez hidžábu vypadají (takže nevčřící ženy musí být náležitě informovány, aby o tom někomu nevykládaly)
• s nošením hidžábu je to jako s nošením podprsenky, začne to v pubertě a je to opruz, ale člověk si zvykne a pak mu naopak si připadá divně když to na sobě nemá
• jedna z nich má stipendium od malajské národní banky a až dostuduje, musí pro ni 10 let pracovat...vlastně mi to nepřipadá jako až tak špatný deal, mít zaplacené studium a potom jistou práci v národní bance

Jo, a málem bych zapomněla na ty hory... až na ty ohrady a ovce byly tak nějak v konvexním obalu toho, co už jsem někdy předtím viděla... na kráse jim to neubírá, ale člověka to vede k zamyšlení o smyslu cestování. Obzvlášť zaznamenáníhodnou část nedělního výletu tvořily mokřiny, které z výše zmíněného konvexního obalu přece jen vyčuhovaly. Jednak proto, že to nebylo obyčejné bahno a voda - od nich člověk ví co má čekat - ale strašně tlustá vrstva rašeliníku, ve které se člověk bořil skoro po kotníky. Podobnou funkci jako rašeliník někde zastávala prkna. Sice vypadala, že tam jsou od toho, aby se člověk tolik nebořil, ale ve skutečnosti se při došlápnutí zanořila několik centimetrů pod vodu...

A to nejlepší nakonec - takhle to tam vypadalo:

https://plus.google.com/u/0/photos/101111014791393035848/albums/5803013633946285089

Druhý týden

Tak dneska to bude krátké. O bytí nachlazená a ležení v posteli se toho moc napsat nedá. Tak možná to, že ležím pod dvěma peřinama - záměrně jsem koupila tenčí, ale dvě, ať se dají případně vrstvit. Rozhodně to bylo lepší než koupit si jen jednu tenčí. Akorát je tady tak zima a sychravo, že přestávám věřit, že si ještě někdy vystačím jen s jednou...

Ale přece jen. Tenhle týden jsem zvládla:

• Zaplatit nájem. Aspoň doufám. Představte si, že takhle přijdete na přepážku, zeptáte se, jestli máte na účtu nějaké peníze a když vám paní řekne že jo, tak jí podáte papírek s číslem účtu na který chcete ze svého účtu zaplatit přes tisíc liber. Paní si prohlídne občanku a chvíli vás zkouší z toho kdy jste se narodili a tak, pak uvěří, že jste to vy, něco naťuká do počítače a řekne, že zaplaceno. Nenechá vás ani nic podepsat, že jste fakt něco chtěli zaplatit. A odmítne vám vydat doklad o tom, že jste něco zaplatili... Tak takhle nějak to vypadalo.
• Absolvovat povinný seminář pro cvičící a svoje první cvičení. U semináře mi přišlo, že jeho hlavním přínosem je vzbudit v těch, co ještě nikdy necvičili pocit, že byli vzděláni a teď jsou kompetentní cvičit. Informační přínos byl sporadický. Původně jsem považovala za užitečné aspoň to, že mi popsali, jak jsou tady cvičení silně nepovinná a chodí na ně jen zlomek studentů, což jsem nevěděla. Teď už to za tak užitečné nepovažuju - na cvičení mi dorazilo tolik lidí, že museli stát, nebo sedět na zemi.
• Koupit si bundu. Černou. Gore-texovou. A taky jsem si koupila slevovou kartičku. Stála 5 liber a dali mi za ni přes 10 liber slevu na bundu. No neberte to.

Na kole do Kenilworth

Mám za sebou první jízdu na vypůjčeném kole. Jezdit vlevo není až tak strašné. Člověk se musí na začátku rozjet podél správného okraje silnice, a pak už to jde tak nějak samo. Dokud není třeba zahnout doprava nebo zdolat kruhový objezd (které jsou tu úplně všude a jezdí se po nich ve směru hodinových ručiček).

Další problémy mi způsobovala protijedoucí auta. Taky jezdila vlevo. Naštěstí. Ale stejně jsem se  vždycky několikrát přesvědčovala a ujišťovala, že fakt jedou v jiném pruhu než já.

 Až během jízdy jsem si uvědomila, že vůbec netuším, jak se tu dává přednost. Jestli taky mají pravidlo nějaké ruky, a pokud ano, tak které. Překvapivě žádné. Křižovatky bez vyznačené přednosti se prý vyskytují zřídka a britské předpisy říkají, že si na nich člověk má počínat opatrně, protože nikdo nemá přednost. Jinak tady mají v oblibě vodorovné značky a  zjednodušené řešeno, přednost dávají ti, kdo před sebou mají na silnici čáru.

Cílem mého výletu byl Kenilworth...pokud si vůbec patnáctikilometrová projížďka zaslouží něco tak honosného jako cíl... zkrátka, dojela jsem sousední vesnice se spoustou různých starobylých domečků a hradem.

Cestou jsem zjistila, že tady mají kopce. Ne že by vyjet do nich vyžadovalo kdovíjaké úsilí (pokud člověk zrovna nejede na kole, kde se při šlapání skoro kope koleny do brady), ale kdeco se tady jmenuje ,,hill", aby náhodou neuniklo něčí pozornosti, že tenhle kousek je o 20 metrů výš než okolní placka. No a dolů to jede docela samo...

Ultrabezpečné dopravní uspořádání: auta, cyklisté i chodci mají vlastní cestu :-)

Tohle je Kenilworth. Teda...dům v Kenilworthu, který má extrémně hodně komínů. Neplést s hradem. Nezřícená část hradu není zdaleka tak fotogenická a k té zřícené jsem nemohla dojet na kole.

První týden

Pomalu se smiřuju s představou, že už vlastně skoro nejsem matfyzačka a že už vůbec nebydlím v Praze. A že to není jenom dočasný stav. Angličanům zatím pořád rozumím jen každé třetí slovo, ale už se vzpamatovávám z přehlcenosti novým prostředím a jsem ochotna se bavit s novými lidmi.

Během prvního týdne jsem mimo jiné zvládla

• jen jednou zmoknout
• pořídit si školní průkazku
• otevřít účet v bance
• naučit se ve škole tisknout a připojit k internetu
• jít se podívat na prezentaci sportovních a dobrovolnických klubů na univerzitě
• půjčit si kolo
• vyzkoušet si kajakování na bazénu

Musím říct, že moje dojmy ze školy jsou zatím dost jiné než z matfyzu. Už proto, že na kampusu jsou všechny obory a člověk není bezpečně izolovaný od všech nematfyzáků. Taky to tu všechno vypadá mnohem centralizovaněji. Všechny neodborné aktivity, informační systémy, knihovna, studijní a vůbec jsou prostě celouniverzitní.

Navíc je tu centralizovaných a propagovaných spousta věcí, které u nás ani nikoho nenapadlo centrálně organizovat. Třeba ty sportovní a dobrovolnické kluby, které měly celodenní a dost dobře zorganizovanou propagaci. Poněkud stinnou stránkou bylo, že spousta klubů láká na to, že po tréninku se chodí do hospody.

Dobročinné organizace se zase chlubily, že účast v nich vypadá dobře v CV. Vůbec - na to, že si člověk něco může napsat do CV, tady narážím tak často, že si říkám, jestli to není anglický ekvivalent k ,,napsat černou křídou do komína"... Nebo tady ti studenti fakt žijou jen proto, aby měli co napsat do životopisu?

Když je tu hezké počasí, je tu fakt hezky. Zatím to vypadá, že většinu věcí potřebných k životu potkám na kampusu nebo cestou, takže v zásadě můžu předstírat, že bydlím ve vesnici s přilehlou univerzitou a věci jako MHD, přebytek betonu a aut všude okolo a podobně se mě netýkají.

Takhle vypadá škola:

Takhle vypadá louka za budovou.

A takhle naše ulice.

A takhle kachny, které se pokoušejí suplovat pražské holuby, ale nejsou dost drzé...

Některé místní speciality zatím úplně nechápu:

Například jak může fungovat takováhle rozvodná síť. (Abyste si nemysleli, pro tuhle fotky jsem nemusela hledat a vybírat, takhle vypadají všechny sloupy v okolních ulicích.)

Nebo vymoženost v podobě oddělených vodovodů pro studenou a teplou vodu. Tu podle mě nechápou ani místní. Ve škole jsem viděla umyvadlo, nad kterým visela výstražná cedulka, že teplá voda je příliš horká...a kterou si pak má člověk umýt ruce? To tam snad ten teplý kohoutek ani nemuseli dávat. Ale abych tomu nekřivdila, má to i výhody: pro mě tu, že když si chci napustit vodu k pití, nemusím odpouštět teplou. A pro místní IKEU značnou poptávku po mísách na umývání nádobí (jo, fakt to prodávají a fakt tomu tak říkají). Sprchy tu jsou díkybohu normální...

No a tohle je naše miniaturní předsíň...ale o té už jsem psala minule.

Bydlím!

Fakt. Zatím je to docela výhodné. Jsem tu už od soboty, ale teprve včera jsem podepsala smouvu a nájem a zálohu zaplatím až budu mít britský účet...

Teď ta horší část. Náš dům je asi místní typické studenské bydlení, takže v mírně zanedbaném stavu, nicméně ty hlavní nevýhody jsou do domu hluboce zabudované a asi tak bydlí i normální Angličani:

1. Angličani nemají potuchy o izolaci, alespoň ne tepelné a zvukové, takže jsme vděčni za tiché spolubydlící a dvojtá skla v oknech.
2. Angličani se nepřezouvají a asi si ani nesundávají kabáty. Když člověk přijde zvenku, musí rovnou vylézt pár schodů, aby za sebou vůbec mohl zavřít dveře.

Ale můj pokoj už jsem upravila do celkem obyvatelného stavu. No posuďte sami:

PŘED:

PO:

Při pozorném hledání rozdílů si všimnete, že někam zmizelo zlacené čelo od postele... Je to tak, zmizelo do komory a ani to nedalo moc práce. Bylo to takzvané Potěmkinovské čelo, které za postelí jen tak stálo a opíralo se o zeď. Proč? No to bych taky ráda věděla...

Další specialita místního bydlení, která se nám dnes ráno postarala od docela dobrodružný zážitek je způsob, jakým se platí elektřina a plyn, který v našich končinách známe jen z mobilních telefonů. Člověk k elektroměru a plynoměru má kartičku, na kterou se v místní samoobsluze dá pořídit kredit. Tu strčí do elektroměru či plynoměru a ten si kredit z kartičky přičte. A pak pozoruje pozvolna klesající čísla. A klade si otázku, co se stane, až klesnou na 0. Dnes ráno jsme měli skvělou příležitost to zjistit - elektroměr ukazoval 21 pencí. Ale neměli jsme odvahu...

P.S.: Hnidopiši, snobové a další, kteří se budou cítit pohoršeni rozmazaností, nasvětleností a vůbec nedokonalostí fotek, ať přijedou a vyrobí si nějaké lepší sami...