Mám novou hračku!

Letech přání a váhání, po několika rozmyšleních si to na poslední chvíli a po hodinách vybírání a rozhodování se ucho utrhlo, pohár přetekl a Terka si pořídila odšťavňovač.

A nejen ten. Asi aby ospravedlnili tu cenu, říkají tomu 6-in-1 a kromě odšťavňování by ta kouzelná skříňka, kterou mi dneska doručili, měla umět taky ořechové máslo, zmrzlinu, nudle, sójové mléko a vlastně skoro cokoli, co je potřeba podrtit nebo odšťavnit. Prý umí i lisovat olej, když si na to člověk pořídí speciální nástavec...

Váží asi 10 kilo a má spoustu částí, které je potřeba správně složit a posléze zase rozložit a umýt. (V recenzích psali, že se to dá zvládnout za pár minut...hm. Uvidíme, třeba to časem zvládnu i bez dívání se do manuálu.) Odšťavňovač je to šnekový, což zdá se znamená, že nefunguje jako ždímačka (točí se na to moc pomalu), a taky neobsahuje žádné ostré nože. Veškerou práci vykonává zelený plastový(!!!) šnek, který se vytrvale točí a chroustá a drtí kousky ovoce, a kdybyste mu předhodili led, tak prý podrtí i ten. Nevím, jestli na to budu někdy mít dost odvahy.

Moje dosavadní pokusy:

šťáva z mrkve, jablek a řepy:

• při pohledu na plastového a úplně tupého šneka odlamujícího kousky mrkve si říkám, že to přece nemůže vydržet...aspoň první pokus vydržel. 
• jednou dírou teče šťáva (dokonce mi k tomu dali sítko na odchytávání pěny), druhou padá ovocno-zeleninová drť (nehromadí se nikde uvnitř a člověk může odšťavňovat do aleluja, aniž by musel stroj vypínat a rozebírat, hurá!), 
• zpětně jsem zjistila, že na drť jsem použila jinou koncovku, než doporučují v návodu - celkem jich mám 6, kdo se v tom má vyznat. No nevadí, aspoň mám co zlepšovat příště.

kešu máslo:

• kdesi jsem se dočetla, že se ořechy mají před drcením namočit. Určitě byly drtitelné lépe, ale výsledek nevypadá úplně jako obvyklé kešu máslo - je moc vodový, takže spíš takový kešu tvaroh, nebo kešu přesnídávka...ale je to dobré a dá se to jíst samotné lépe než normální kešu máslo (což tedy nevím jestli je výhoda...mňam...)

cizrna na hummus:

• no a když už jsem měla přístroj složený a špinavý od kešu, zkusila jsem stejnou technologií pomlít cizrnu na hummus. A měla ji pomletou desetkrát snadněji a rychleji než jakoukoli předchozí technologií. Juch! 

S těmi nudlemi a sojovým mlékem mi opravdu nasadili brouka do hlavy...skoro začínám litovat, že za týden odjíždím do ČR a pokusy, co nestihnu tento týden budou muset počkat až na konec května :-)

Expect difficulties with any mobility...

...psali v předpovědi počasí. A měli pravdu. Ale od začátku:

Bratr měl přijet v neděli ráno. SMSku s adresou jsem mu posílala už den předem. Že neodpověděl ani na tu, ani na tu další, mi přišlo trochu divné, ale doručenky přišly. Jenomže pak mi přišla SMSka se sdělením, že už je u Cambridge a otázkou, kam že to má přijet. Mobilní komunikace zjevně fungovala čistě jednosměrně, dovolat ani dopsat zpátky se nedalo. Pořád ještě nechápu proč, ale zpráva o mojí adrese to musela vzít oklikou přes Rožnov pod Radhoštěm a přes ®adimův mobil.

Cesta z Coventry dál se obešla bez komplikací, což je poměrně překvapivé, protože autoatlas jsme samozřejmě neměli - navigovali jsme se podle mapy památek od English Herritage, kterou jsem kdesi dostala a v záchvatu zabydlování ji nevyhodila, ale pověsila na nástěnku. Proč někoho napadlo dát na takovou mapu čísla silnic nechápu, ale jsem mu za to vděčná.

Cíl naší výpravy byl sever Snowdonie:

• Hrady ve Walesu jsou mnohem hradovatější než všechny hrady v Čechách. Nevím, jestli je to tím, že je Británie království, nebo tím, že jsou v UNESCu. Viděli jsme ty v Caernafonu (dokonce i zevnitř) a Harlechu.
• Místní fauna se nedávno rozrostla o čerstvá jehňata. Jsou o několik odstínů bělejší než jejich matky a jedno jsme měli příležitost vidět velmi zblízka. Nevím, jestli nás chtělo adoptovat, nebo rovnou sežrat, naštěstí neudělalo ani jedno a spokojilo se se zuřivým bečením
• Hlavní cíl  - samotný Snowdon poněkud zklamal. Většinu cesty jsme si užívali neobvyklou kombinaci silného větru a mlhy a ze Snowdonu neviděli nic než kulatou desku o tom, co všechno bychom viděli všemi směry, kdyby bylo něco vidět. A taky železniční stanici - ano, na Snowdon jezdí vlak. Cesta naštěstí netrvala šest hodin podle příručky, ale jen asi čtyři, takže když jsme po návratu do hostelu posvačili, byl ještě čas na další, méně mlhavý výlet na kopce na protější straně údolí. A při té příležitosti si natrénovali pohyb při extra silném větru, což se ukázalo jako vhodná průprava na další den.
• V noci mě budil vítr a byla jsem fakt ráda, že jsme se rozhodli nocovat v hostelu v Pen-y-pass a ne ve stanu (zvlášť ne v bratrově ultraluxusním stanu s jednou tyčkou a bez podlážky).
• Předpověď tvrdila, že vítr bude o rychlosti až okolo 50mph (miles per hour), v nárazech 80mph,  varovala před ,,difficulties with any mobility" a taky tvrdila, že člověku bude teplota připadat jako -11 stupňů Celsia. Na druhé straně, věštila také čtyřicetiprocentní pravděpodobnost vrcholků bez mraků, což bylo podstatně zlepšení oproti předešlému dni. Snowdon byl v mraku pořád, takže u nás druhou šanci nedostal a jeli jsme do sousedního údolí zdolávat nějaké ty Carneddy... (přesná welšská jména po mě nechtějte, aspoň, že ten Snowdon má i anglickou variantu - welšsky je Yr Wyddfa, čteno [əɾ ˈwɪðva] a v životě si to nezapamatuju ... když už jsme u toho, ani welšština není welšsky "Welsh", ale "Cymraeg" nebo "y Gymraeg"). Kdyby byl vítr tak o 40mph pomalejší, bylo by počasí úplně ideální - sousední hřebeny se sice občas schovávaly v mracích, ale my jsme měli sluníčko a modrou oblohu.
• Foťák nesl (a hlavně používal) bratr.

Montrealské dejà vu a cesta zpět do Evropy

Montreal. Sice tu taky mají královnu Alžbětu druhou, ale jezdí vpravo, mají jen jeden vodovod a hlavně - mluví francouzsky.

Bydleli jsme pár bloků od místa, kde jsem bydlela při minulé návštěvě Montrealu a vyvolávalo to ve mně pocit dejà vu. Člověk byl zároveň vpodstatě v cizím městě a zároveň všude potkával povědomé budovy a tušil, co bude za rohem... Hlavní rozdíl mezi tímto a minulým pobytem: 25 stupňů Celsia - tentokrát bylo lehce nad nulou. Přitom kalendářně byl rozdíl sotva měsíc - posledně jsem tam byla v květnu. Jaro prý v Montrealu trvá jen několik dní.

Poslední den se počasí chtělo obzvlášť vytáhnout, a tak odněkud nasypalo přes deset centimetrů sněhu.

Vypadá to, že ani místní už se sněhem tak úplně nepočítali a přijeli na kole. (I když místní veřejná půjčovna kol Bixi ovšem začíná fungovat až 15., možná to mají přesně načasované do té doby to stihne roztát.) I ty sochy vypadají zmrzle a zaskočeně:

Cestou na letiště jsem si fotila zasněžený Montreal a říkala si, jak asi v tomhle počasí odletím. Nakonec se zdá, že jsem odletěla právě díky sněhu. Letadlo bylo přeplněné (byl pátek odpoledne) a při odbavení mi na batoh dali cedulku ,,stand by" s tím, že ho nebudou nakládat s ostatními zavazadly, protože se uvidí, jestli pro mě v letadle vůbec bude místo. Že poletím jsem se dověděla necelou hodinu před avizovaným časem odletem. Místa nakonec bylo víc než dost, protože zjevně nesněžilo jen v Montrealu - letadla měla zpoždění a hodně lidí nestihlo přestup.

Co tady (na Heathrow) dělá to piáno??? 

Automatická pasová kontrola: udělá si vaši fotku po noci strávené v letadle. To jsem fakt byla k poznání? Nicméně mě pustila dál a dokonce mi česky napsala "Vyjměte pas."

O významu květin ve vlasech

Při psaní o Barbadosu jsem zapomněla zmínit jeden důležitý poznatek, díky kterému si asi nějakou dobu nedám jen tak bezmyšlenkovitě kytku do vlasů. Tímto to napravuju. Aspoň nebudu jediná postižená touto informací.

Před budovou, kde jsme bydleli, kvetly keře a na zemi pod nimi neustále ležely čerstvě opadané velké květy, které prostě nešlo občas nezvednout a nedat si za ucho. Ovšem poslední den tomu Marthe dodala nový rozměr - podle karibské tradice prý květiny ve vlasech mají značnou informační hodnotu. Květina vlevo znamená ,,jsem zadaná, nikoho nehledám", zatímco květina vpravo znamená ,,nejsem zadaná, někoho hledám". Povšimněte si, že třeba možnost ,,nejsem zadaná, nikoho nehledám" nebo  naopak ,,jsem zadaná, ale hledám někoho dalšího" v nabídce nefiguruje. K jednoznačnému závěru, kterou z možností vyjadřují květiny na obou stranách jsme nedospěli. Ve druhém významu to má výhodu, že vyjadřovací možnosti jde expandovat na ,,jsem sice trojnásobně zadaná, ale hledám další čtyři".

Po téhle diskusi jsem se cítila mírně nejistě i s květinou v drdolu v týle... třeba to znamená ,,zajímají mě děvčata"... Samotné vědomí, že člověk může sdělovat nějakou informaci jen tím, za které ucho si strčí kytku, respektive to, že to může být jako sdělení interpretováno, mě připravilo o schopnost o tom prostě nepřemýšlet.

P.S.: S mou schopností rozlišování levé a pravé je přenos informace tímto způsobem obzvlášť nepraktický...navíc, dnes jsem slyšela naprosto fantastickou mnemotechnickou rozlišovací pomůcku: ,,Představ si přes sebou velkou tabuli a na ní napsané číslo dvacet čtyři. Dvojka je vlevo, čtyřka vpravo..." Obávám se, že moje rozlišování mezi levou a pravou stranu to na několik příštích měsíců spíše zpomalí, protože před zodpovězením otázky ,,Kde je vlevo?" se neubráním alespoň krátkému zamyšlení nad otázkou ,,To s tou dvacet čtyřkou na tabuli myslel Sergej vážně?"

Barbados

Jezdí se tam vlevo, mají tam zvlášť vodovody na teplou a studenou vodu a královnu Alžbětu druhou. A strávila jsem tam minulý týden. Tolik k ospravedlnění tohoto geograficky neobvyklého postu.

Jak jsem se tam proboha octla? McGill University (která je jinak v Montrealu) tam má Research Institute, neboli ubytovnu s verandou vybavenou několika tabulemi. Původně se tam asi jezdila zkoumat hlavně příroda, ale teď to vypadá, že se tam jezdí především dělat matematika - alespoň takový byl workshop týden před naším, náš i ten po nás.

Vlastně to není až tak špatný nápad - pokoje nejsou klimatizované a přes den je v nich strašné vedro, takže všichni jsou věčně venku na verandě nebo na zahradě a povídají si nebo přemýšlejí o matice...

No a jak tam bylo?

• V Torontu na letišti jsem zahlédla paní, která mi připadala povědomá a říkala jsem si, že možná poletí s námi. O pár minut později si tahle paní všimla Dana, vrhla se mu kolem krku a začala se s ním vítat. Když odešla, z Dana vypadlo, že vůbec nemá tušení, kdo to je... Samozřejmě letěla s námi a Dan měl pět hodin letu na přemýšlení, kdo to je a odkud se znají... (Mimochodem, abyste si nemysleli, jak tady svévolně pomlouvám svého školitele...Dan mi to schválil!) 
• Jak byste se oblékli na přesun z Toronta, kde zima ještě neskončila někam, kde je skoro třicet ve stínu? Ne, žádné řešení ode mě neuslyšíte, můj první zážitek z Barbadosu byl pekelný hic.
• Barbadoský dolar je přesně polovina amerického a všude se dá platit americkými. Akorát zpět dostanete ty barbadoské. Když máte akorát stodolarovku je dobré se na to psychicky připravit.
• Barbadoské restaurace jsou děsně drahé, ještě víc pomalé a typicky nenabízejí nic moc zajímavějšího než nějakou tu místní rybu s hranolky. Když se jim vyhnete, dobře uděláte, protože jídlo z místních jídelen a take-away je levnější, na nic nečekáte a hlavně dostanete na výběr z mnohem rozmanitější místní stravy - polenta, smažené banány, nákyp z makarónů, neznámý oranžový druh místní zeleniny... Nejcharakterističtější jídlo - flying fish - je k dostání v obou případech. Schovaná pod vrstvou těstíčka a zbavená schopnosti létat.
• Ranní koupání. Nejdůležitější část dne. Rituál, který jsme s mojí spolubydlící Marthe objevily hned první den a celý týden ho nadšeně opakovaly: vstát bez budíku před sedmou (měly jsme tak malý pokoj, že skoro už jenom to, že se probudila jedna, probudilo i tu druhou), cestou k vodě sníst napůl pomeranč a zaplavat si.
• Stinging plankton. Ráno nás zastihl dvakrát. Jeden si říká: ,,I coto, coto, pod vodou přece komáři neštípou..." a plave dál, ale pak se ukáže, že tahle halucinace je kolektivní. A ty červené fleky  nevypadaly jako halucinace. Ale po chvíli zmizely a nezanechaly žádné následky.
• Piña colada. Pro mě i nealkoholická. Každý den před večeří při západu slunce.
• Noční koupání. Doplavání k pontonu nedaleko břehu, povídání a pozorování souhvězdí, která nikdo nepoznáme. Plankton, který světélkuje, když se ho člověk při plavání dotkne.
• Želvy. To nejlepší nakonec. Peter zmínil, že nedaleko je možnost plavat mezi želvami, pokud tam člověk přijde ve správnou dobu odpoledne, a pak odjel, aniž by nám dal přesnější informace, než kterým směrem podél břehu se vydat. Ptám se paní na recepci a ta odpoví, že už to vysvětlovala Marthe, ať se zeptám jí. Marthe se od ní ale dozvěděla akorát to, že neví a možná bude vědět někdo na pláži. Chlapík na pláži přísahá, že nikde blízko želvy nejsou, a snaží se nám prodat výlet za želvami někde daleko. A protože je poslední den a poslední šance vidět želvy, pokračujeme po pláži dál naslepo. A po dvaceti minutách uvidíme shluk lodí a dav lidí se šnorchly mezi nimi. A když doplaveme blíž, Marthe do jedné želvy nejdřív kopne a pak je i uvidíme. Jsou nádherné, obrovské a úplně netečné vůči turistům (naštěstí). Zajímá je akorát jídlo, které jim házejí z lodí.

P.S.: Abyste neřekli, tak tady jsou nějaké ty kýčovité obrázky s palmama a tak...