Jak jsem se tam proboha octla? McGill University (která je jinak v Montrealu) tam má Research Institute, neboli ubytovnu s verandou vybavenou několika tabulemi. Původně se tam asi jezdila zkoumat hlavně příroda, ale teď to vypadá, že se tam jezdí především dělat matematika - alespoň takový byl workshop týden před naším, náš i ten po nás.
Vlastně to není až tak špatný nápad - pokoje nejsou klimatizované a přes den je v nich strašné vedro, takže všichni jsou věčně venku na verandě nebo na zahradě a povídají si nebo přemýšlejí o matice...
No a jak tam bylo?
- V Torontu na letišti jsem zahlédla paní, která mi připadala povědomá a říkala jsem si, že možná poletí s námi. O pár minut později si tahle paní všimla Dana, vrhla se mu kolem krku a začala se s ním vítat. Když odešla, z Dana vypadlo, že vůbec nemá tušení, kdo to je... Samozřejmě letěla s námi a Dan měl pět hodin letu na přemýšlení, kdo to je a odkud se znají... (Mimochodem, abyste si nemysleli, jak tady svévolně pomlouvám svého školitele...Dan mi to schválil!)
- Jak byste se oblékli na přesun z Toronta, kde zima ještě neskončila někam, kde je skoro třicet ve stínu? Ne, žádné řešení ode mě neuslyšíte, můj první zážitek z Barbadosu byl pekelný hic.
- Barbadoský dolar je přesně polovina amerického a všude se dá platit americkými. Akorát zpět dostanete ty barbadoské. Když máte akorát stodolarovku je dobré se na to psychicky připravit.
- Barbadoské restaurace jsou děsně drahé, ještě víc pomalé a typicky nenabízejí nic moc zajímavějšího než nějakou tu místní rybu s hranolky. Když se jim vyhnete, dobře uděláte, protože jídlo z místních jídelen a take-away je levnější, na nic nečekáte a hlavně dostanete na výběr z mnohem rozmanitější místní stravy - polenta, smažené banány, nákyp z makarónů, neznámý oranžový druh místní zeleniny... Nejcharakterističtější jídlo - flying fish - je k dostání v obou případech. Schovaná pod vrstvou těstíčka a zbavená schopnosti létat.
- Ranní koupání. Nejdůležitější část dne. Rituál, který jsme s mojí spolubydlící Marthe objevily hned první den a celý týden ho nadšeně opakovaly: vstát bez budíku před sedmou (měly jsme tak malý pokoj, že skoro už jenom to, že se probudila jedna, probudilo i tu druhou), cestou k vodě sníst napůl pomeranč a zaplavat si.
- Stinging plankton. Ráno nás zastihl dvakrát. Jeden si říká: ,,I coto, coto, pod vodou přece komáři neštípou..." a plave dál, ale pak se ukáže, že tahle halucinace je kolektivní. A ty červené fleky nevypadaly jako halucinace. Ale po chvíli zmizely a nezanechaly žádné následky.
- Piña colada. Pro mě i nealkoholická. Každý den před večeří při západu slunce.
- Noční koupání. Doplavání k pontonu nedaleko břehu, povídání a pozorování souhvězdí, která nikdo nepoznáme. Plankton, který světélkuje, když se ho člověk při plavání dotkne.
- Želvy. To nejlepší nakonec. Peter zmínil, že nedaleko je možnost plavat mezi želvami, pokud tam člověk přijde ve správnou dobu odpoledne, a pak odjel, aniž by nám dal přesnější informace, než kterým směrem podél břehu se vydat. Ptám se paní na recepci a ta odpoví, že už to vysvětlovala Marthe, ať se zeptám jí. Marthe se od ní ale dozvěděla akorát to, že neví a možná bude vědět někdo na pláži. Chlapík na pláži přísahá, že nikde blízko želvy nejsou, a snaží se nám prodat výlet za želvami někde daleko. A protože je poslední den a poslední šance vidět želvy, pokračujeme po pláži dál naslepo. A po dvaceti minutách uvidíme shluk lodí a dav lidí se šnorchly mezi nimi. A když doplaveme blíž, Marthe do jedné želvy nejdřív kopne a pak je i uvidíme. Jsou nádherné, obrovské a úplně netečné vůči turistům (naštěstí). Zajímá je akorát jídlo, které jim házejí z lodí.
P.S.: Abyste neřekli, tak tady jsou nějaké ty kýčovité obrázky s palmama a tak...
