Wednesday 24 October 2012

Výlet do Walesu a islám v praxi

Tenhle víkend jsem s místním turistickým oddílem s oxymoronovým názvem Warwick Mountains jela na výlet do Walesu. Trochu jsem se děsila jaké to bude - jednak kvůli obecným obavám ze zájezdu pro 30 lidí, jednak jsem měla důvodné obavy z toho jak to bude organizované: samotné přihlašování  začlo o třičtvrtě hodiny později než mělo a půl hodiny po oficiálním času začátku ještě nikdo nevděl kde je hlavní organizátorka a kdy dorazí...

Nicméně to je fakt jediné co se tomu dalo vytknout. Teda - krom toho, že Wales je od Coventry nemožně daleko a cesta trvala přes čtyři hodiny... Jinak - organizace samotného výletu byla úplně skvělá, účastníci taky, hory super a počasí nejlepší jaké jsme si mohli přát.

Abych byla trochu konkrétnější - viděla jsem:
  • Spoustu nápisů ve welštině. Nemám tušení jak se vyslovují, některé slova rozhodně neoplývala samohláskami. A taky jsou naprosto nezapamatovatelné. Nejsem si jistá jestli je to jen udržování kulturního dědictví, nebo ten jazyk fakt tak intenzivně používají, ale opravdu všechny dopravní značky, cedule na sloupech elektrického vedení a další oficiální nápisy byly důsledně dvojjazyčné. Takže si pamatuju aspoň jedno welšské slovo: araf - pomalu. Mají ho na silnici napsané v každé zatáčce, společně se stejně ohromným nápisem slow. Taky jsem se dověděla, velmi esenciální informaci pro porozumění welštině: protože slova mění začátky podle toho, jakou hláskou končí předešlé slovo a to nejen ve výslovnosti ale i při psaní. Používání welšského slovníku musí být docela dobrodružný zážitek.
  • Britské kohoutkové šílenství dotažené k dokonalosti - nejen, že na ubytovně měli zvlášť kohoutek na teplou a studenou vodu, ale ještě voda tekla jen když člověk držel zmáčknutý knoflík. Jak si autor tohohle vynálezu myslel, že se pod tím mají mýt ruce?
  • Spoustu mlhy. Jak už jsem psala, počasí jsme měli skvělé, ale vždycky až na cesty dolů. Možná, že ta mlha prostě byla anizotropní.
  • Spoustu plavuní (anglicky clubmoss, aspoň podle wikipedie, podle brita, kterého jsem se ptala "nevím, asi semenáček nějakého stromu").
  • Moře. Až do Irska vidět nebylo. 
  • Spoustu ovcí různých barev. Že místní sprejeři?
  • Spoustu ohrad. Většinou nebylo jasné co od čeho oddělují, ovce byly tak nějak všude.
  • Oficiální "přelezy" mezi ohradami.
Z hlediska kulturního mi tenhle výlet potvrdil stereotypní představy o angličanech - opravdu pijou čaj s mlékem (ale přiznám se, že jsem nesledovala, zda lijí mléko do čaje nebo čaj do mléka). A hlavně - skutečně snídají porridge - snídani jsme si přivezli každý vlastní. To, že polovina lidí vytáhne vločky a začne vyrábět porridge v mikrovlnce by mě fakt nenapadlo ani ve snu.
Naopak nalomeny byly moje stereotypní představy o muslimech. Aspoň v tom, že muslimky nemůžou být zároveň aktivně věřící a zároveň docela normální. Bydlela jsem na pokoji se třema Malajkama. Dozvěděla jsem se, že:
  • když je muslim na cestách, tak může modlitby spojovat a modlit se jen třikrát denně
  • muslimské ženy se nemodlí když menstruují (chudáci muži se musí modlit pořád)
  • v Malajsii se tradičně nosí hidžáby z trochu průsvitné látky, aby vlasy fakt nebylo vidět, nosí pod nimi ještě pletenou čepici...
  • pro muslimky není problém jen to, aby byly jejich vlasy spatřeny cizím mužem, ale dokonce i to, aby nějaký muž jen slyšel vyprávět o tom, jak bez hidžábu vypadají (takže nevčřící ženy musí být náležitě informovány, aby o tom někomu nevykládaly)
  • s nošením hidžábu je to jako s nošením podprsenky, začne to v pubertě a je to opruz, ale člověk si zvykne a pak mu naopak si připadá divně když to na sobě nemá
  • jedna z nich má stipendium od malajské národní banky a až dostuduje, musí pro ni 10 let pracovat...vlastně mi to nepřipadá jako až tak špatný deal, mít zaplacené studium a potom jistou práci v národní bance
Jo, a málem bych zapomněla na ty hory... až na ty ohrady a ovce byly tak nějak v konvexním obalu toho, co už jsem někdy předtím viděla... na kráse jim to neubírá, ale člověka to vede k zamyšlení o smyslu cestování. Obzvlášť zaznamenáníhodnou část nedělního výletu tvořily mokřiny, které z výše zmíněného konvexního obalu přece jen vyčuhovaly. Jednak proto, že to nebylo obyčejné bahno a voda - od nich člověk ví co má čekat - ale strašně tlustá vrstva rašeliníku, ve které se člověk bořil skoro po kotníky. Podobnou funkci jako rašeliník někde zastávala prkna. Sice vypadala, že tam jsou od toho, aby se člověk tolik nebořil, ale ve skutečnosti se při došlápnutí zanořila několik centimetrů pod vodu...

A to nejlepší nakonec - takhle to tam vypadalo: