Další problémy mi způsobovala protijedoucí auta. Taky jezdila vlevo. Naštěstí. Ale stejně jsem se vždycky několikrát přesvědčovala a ujišťovala, že fakt jedou v jiném pruhu než já.
Až během jízdy jsem si uvědomila, že vůbec netuším, jak se tu dává přednost. Jestli taky mají pravidlo nějaké ruky, a pokud ano, tak které. Překvapivě žádné. Křižovatky bez vyznačené přednosti se prý vyskytují zřídka a britské předpisy říkají, že si na nich člověk má počínat opatrně, protože nikdo nemá přednost. Jinak tady mají v oblibě vodorovné značky a zjednodušené řešeno, přednost dávají ti, kdo před sebou mají na silnici čáru.
Cílem mého výletu byl Kenilworth...pokud si vůbec patnáctikilometrová projížďka zaslouží něco tak honosného jako cíl... zkrátka, dojela jsem sousední vesnice se spoustou různých starobylých domečků a hradem.
Cestou jsem zjistila, že tady mají kopce. Ne že by vyjet do nich vyžadovalo kdovíjaké úsilí (pokud člověk zrovna nejede na kole, kde se při šlapání skoro kope koleny do brady), ale kdeco se tady jmenuje ,,hill", aby náhodou neuniklo něčí pozornosti, že tenhle kousek je o 20 metrů výš než okolní placka. No a dolů to jede docela samo...
Ultrabezpečné dopravní uspořádání: auta, cyklisté i chodci mají vlastní cestu :-)
Tohle je Kenilworth. Teda...dům v Kenilworthu, který má extrémně hodně komínů. Neplést s hradem. Nezřícená část hradu není zdaleka tak fotogenická a k té zřícené jsem nemohla dojet na kole.
