Velký bratr ví víc, než bychom čekali

Po Velikonocích (což není zas až tak nedávno, ale třeba lepší pozdě než nikdy) jsme se vypravili na okružní jízdu po našich domovech. Zjistili jsme přitom, že to vůbec není ekonomické řešení, protože zatímco mezi bohatými a chudými zeměmi operují lowcosty, mezi těmi chudými navzájem ne.

Vilnius z nadhledu

První na řadě byl Vilnius. Vilnius má opravdu hezké staré centrum, celkem dost jako Praha, akorát trochu menší a s nekonečně mnoha obchody prodávajícími jantar. Taky se, narozdíl od Prahy, dá při procházce centrem udělat výlet do zahraničí, konkrétně do Republiky Užupis. Zřejmě je taky v Schengenu, protože pasy na její návštěvu nebyly potřeba. Nejzajímavější aspekt téhle republiky je její ústava. Mimo jiné se v ní píše, že každý má právo mít rád a starat se o kočku. A taky, že kočka nemá povinnost mít ráda svého pána, ale musí pomáhat v těžkých časech.

Ovšem jak už to s velkými městy často bývá, historické centrum je jen taková špička ledovce. Snad abych Vilnius viděla z té správné perspektivy mě Matas hned na začátek vzal na televizní věž, ze které je jasně patrné, že centrum je maličké, ztracené v moři paneláků. V restauraci na vrcholku věže pozvolna rotovaly kolem dokola, takže během půl hodiny člověk zvládl vypít čaj a zároveň shlédnout 360° panorama. Zároveň to bylo mimořádně matoucí.

-,,Kde že jsi říkal, že je ...?  Tamhle?''
(Ukážu směrem, kterým to ještě před chvílí bylo.)

Uhodnete kde to je? Google ano.

-,,Ne, támhle.''
(Matas ukáže o 180° jiným směrem.)

Vilnius na mě působil trochu retro dojmem. Ne, že bychom v Česku taky neměli spoustu socialistické architektury, ale na většině míst už alespoň dostala novou fasádu. Ve Vilniusu je příležitostí ke zlepšení (jak to Matas eufemisticky nazval) podstatně víc.

Na návštěvě v Česku pak jsem si připadala jako turista i ve vlastním městě. Například jsem zjistila, že Lanškroun má relativně hezké historické centrum (samozřejmě úměrné své velikosti). Matas, aby mi oplatil moji kritičnost k Vilniusu fotil ta nejošklivější místa.

Fotky potom nahrál na Google Stories. A ejhle, google tipnul polohu celkem nicneříkající fotky s přesností pár set metrů a jiné ještě přesněji. Vzhledem k tomu, že Matasův foťák GPS fakt nemá, lámeme si hlavu, jestli opravdu umí poznat místo tvaru silnice.

Z cyklu Lanškroun ugly

P.S.: Fotky opět fotil...však vy víte kdo. A obávám se, že to tak bude i v budoucnu. Nejen, že nejsem fotogenický typ, ale nejsem ani typ, který by se vyžíval na druhé straně objektivu. Zvlášť když fotodokumentaci obstará někdo jiný.