The fully booked Isle of Skye

Novinek o Lyonu jsem ještě nenasbírala dostatek na další blog, ale alespoň zmenším sepisovací dluh o další kus letošního léta.

Strávit tři roky v UK a nikdy se pořádně nepodívat do Skotska by bylo trapné, takže cíl našeho výletu byl jasně daný dlouho dopředu. Jenže Skotsko je fakt velké a z doby, na kterou jsme tam chtěli jet postupně ukusovaly čas jiné věci. Takže jsme se nakonec omezili jen na ten nejexotičtější (a taky skoro nejhůř dostupný) kus Skotska - ostrov Skye.

Ne, že bychom po cestě vlakem do ČR totálně propadli vlakové dopravě, ale opět jsme jeli vlakem, takže jsme jako bonus měli osmihodinovou vyhlídkovou jízdu, mimo jiné přes na Lake district a Cairngorms (ty teda z vlaku teda kdovíjak impozantně nevypadají). A pak ještě další dvě hodiny vyhlídek z autobusu na Loch Ness a další kusy Skotska.

Po celodenním sezení v dopravních prostředcích byste možná čekali, že se nebudeme moct dočkat až vystoupíme z autobusu. Nikoli. Jak se autobus blížil ke Skye, počasí vypadalo hůř a hůř. A když jsme vystoupili ve Sligachan, byl vítr ještě prudší a déšť ještě mokřejší než vypadaly z autobusu. Původně jsme se hned chtěli vydat do kopců a postavit stan až zmizí civilizace z dohledu. Vítr a totální absence čehokoli rovného a suchého nás ale donutila změnit názor, pokorně se vrátit a uchýlit se do kempu. Tím jsme si ale moc nepomohli, protože po nekonečném zápase se stanem jsme promoklí a promrzlí zkonstatovali, že na tuhle rychlost větru náš stan prostě není stavěný. Pár set metrů od kempu stál hotel, takže jsme si mysleli, že řešení našeho problému bude asi drahé, ale rychlé a snadné. 

Nakonec to bylo přesně naopak. Na recepci byl celkem frmol - lidé přicházeli a odcházeli, recepční telefonoval, ukazoval na mapě a rozdával peřiny. Při pohledu na booking.com nám začlo být jasné v čem je problém. Všechny hotely na Skye byly plné. A asi nejen ty na booking.com. Bylo už asi deset večer a hotel byl prakticky jediná civilizace v okolí, takže to s námi vypadalo celkem bledě. Recepční nám sdělil, že už obětoval i vlastní postel... Ale naštěstí ne podlahu v kumbálu. Nevěřili byste, jakou radost člověk může mít z hotelového kumbálu s přímotopem.

Další den stále fičí a mrholí a my se vydáváme k Fairy Pools, lehce na pochybách, jestli se nám večer podaří postavit stan. Fairy Pools vypadají jako kaskáda vířivek. Ale na to, aby mě lákaly ke koupeli by muselo být tak o patnáct stupňů tepleji (a nevím jestli tady vůbec někdy je)...nebo alespoň deset...

Fairy Pools - no nezaplavali byste si?

Cuilin Hills - do mraků se nám nechtělo

Další noc stan naštěstí postavit zvládneme. Ráno proprší, a když konečně přestane natolik, abychom se odhodlali vylézt ze stanu, nastoupí mochničky. Kde byly včera? Je jich asi milion a jsou tak maličké, že se zdá k nevíře, že by byly schopné prokousnout kůži. Ale jeden nikdy neví. Repelent je sice odradí od sedání, ale pořád lítají všude okolo nás. Jsou asi stejně nevyhnutelné jako počasí. A taky mají i svoji předpověď.

Kopce jsou v mracích a prší. Výlet do Cuilin Hills vzdáme. Vyrážíme na nízkou túru lesem a i při ní vydatně mokneme. Stopovat se nepokoušíme. V dešti a na slepé silnici to prostě nedává smysl. Ale jediné auto, které kolem projede zastaví a sveze nás do nejbližší vesnice kde jezdí autobus. Nejbližší autobus ovšem jede až zítra ráno. Tak alespoň dostopujeme zpět do Sligachan. Tentokrát se nám tam  stan postavit podaří. Dobrá duše ze sousedního karavanu nám nabídne, jestli chceme kávu nebo čaj. Nadšeně souhlasíme a dostaneme kávu. Jsem ve stavu, kdy mi na složení nezáleží, jen když je to teplé a piju svůj první hrnek kávy.

Sušičky prádla jsem vždycky považovala za trochu zbytečný vynález. Ale ve skotských kempech mi připadají jako nejlepší vynález na světě. Z totálně promočené bundy udělají suchou bundu za půl hodiny a ne za půl dne bez deště.

Svůj národní symbol ani ovce nežerou

Další den je konečně hezky, takže konečně Cuilin Hills alespoň vidíme. Ještě nám ale zbývá procestovat zbytek ostrova, takže odjíždíme přes celý Skye na Quirang. Tam mimochodem zjišťujeme, že skotské ovce jsou vycvičené aby nejedly svůj národní symbol - bodlák. Nebo je to nějak jinak? 

Cestou z Quirangu stopneme minibus plný Číňanů z Číny, kteří si přijeli prohlédnout Evropu. To je to tady fakt tak slavné?

Další den podnikneme výlet trajektem, což je dobře, protože už je zase deštivo. Jedeme z Uig na North Uist. Tam bohužel máme čas sotva vystoupit a nastoupit. Trajekt je superpohodlný a přepočteno na dobu cestování mnohem levnější než autobus, který nás dovezl na Skye.

Odpoledne se přesouváme do "hlavního města" Portree. Asi jsme staří, ale jezdit po ostrově autobusy a kochat se výhledy se nám celkem líbí. (Nevšimla jsem si, že by Skoti, nebo alespoň Skyeané byli extra hubení, ale v autobuse jsou 3+2 sedačky v řadě.)

Skoro na každém domě v Portree visí cedulka "no vacancies". Skoro uvažuju, jestli nevisí i na normálních obytných domech jako obrana před turisty. "Vacancies" vidíme asi dvakrát, a ty nás pro změnu vedou k přemýšlení, co je s nimi špatně.

Old man of Storr je další populární turistická trasa. Populární je naštěstí jen začátek a většinu delšího okruhu jdeme úplně sami. A navíc je to ta část s nejkrásnějšími výhledy.

Už cestou na Skye jsme zjistili, že v Inverness, odkud nám jede vlak nic zajímavého není a navíc nám výhled na Lochness z busu nestačil, takže se rozhodneme strávit poslední noc před odjezdem poblíž jezera. Máme jízdenky do Urquhart Castle. Ale našemu řidiči to přijde divné.

Skotští řidiči autobusu by na rozdíl od ostatních řidičů autobusu nešli nahradit samořídícím autobusem a automatem na lístky. A to nejen proto, že ví, jak se to kam jedete správně vyslovuje, ale občas také vědí lépe než vy, kam potřebujete dojet. A obojí vám ochotně řeknou. (I když se skotským akcentem.) Takže jsme se dozvěděli, že hrad už bude zavřený. To jsme tak nějak tušili. A když jsem řekla, že chceme přespávat v kempu poblíž, řidič prohlásil, že to máme lepší dojet o zastávku dál. A nakonec nás vyložil mimo zastávku, kousek od kempu.

Hrad nás vcelku zklamal. Hlavně tím, že bez zaplacení vstupného jsme se nemohli dostat ani na břeh jezera. A i kdybychom vstupné zaplatili, nevím, jestli by nás nechali se vykoupat. Takže jsme raději nasedli do dalšího autobusu a odjeli do Lochendu, kde naštěstí přístup k jezeru (a hlavně do jezera) byl.

Matase tajně podezírám z toho, že do Skotska byl ochoten jet hlavně kvůli tomu, že tam mají obskurní jazyk. Mluvenou gaelštinu jsme nikde nejspíš nikde neslyšeli. Tou psanou jsme se mohli kochat na každé ceduli - každé místo tu má dvě jména. Jak vyslovit ta gaelská nemáme tušení a ta anglická nejspíš vystihují nakolik je zvládli vyslovit Angličané. Zatímco Inverness a gaelské Inbhir Nis jsou si celkém podobné, v případě An t-Eilean Sgitheanach, což je gaelské jméno pro Skye si spíš představuju, že nebohý anglický dobyvatel si nechal jméno několikrát zopakovat a pak to vzdal. Gaelština má dokonce vlastní jméno pro Českou Republiku. Poblachd na Seice.

Kdo neskáče, není správný turista

I výhledy z autobusů stály za to

Portree (alespoň myslím)

Portree - jak zařídili, že má každý dům jinou barvu?

Storr

Storr z druhé strany

Storr - kudy půjdeme dolů?

Tam nahoře jsme byli

Lochness

Konkuruji Lochnesce

Envoyé à la France

Minulý týden přestal být název mého blogu zcela a definitivně aktuální. Tedy, ne, že bych se už nikdy v životě do Coventry nevypravila - udělám to snad ještě   alespoň dvakrát - na obhajobu dizertace a na folkový taneční festival - ale už jsem od tama nadobro odstěhovaná.

Stěhování to bylo vskutku vydatné - do Čech jsem posílala 53 kg, a to jsem před odjezdem poměrně poctivě rozdávala a rozprodávala. A dalších asi 40 kg se mnou odletělo do Francie.

A jaké to tady je?

• Mám francouzskou SIM kartu, bankovní účet, pracovní smlouvu, univerzitní průkazku a kde bydlet do konce října. Když jsem na konci druhého dne na univerzitě byla schopna tisknout ze svého školního počítače, kolega z kanclu komentoval, že na francouzské poměry postupuju neobvykle rychle, takže nepochybuju, že dříve nebo později se něco zadrhne.

• Zatím vcelku přežívám bez francouzštiny. V labu sice převažují cizinci, ale i tak je defaultní jazyk francouzština - alespoň v tom smyslu, že na vás tak začne mluvit cizí člověk-nefrancouz na chodbě a maily chodí francouzsky (výzkum i konverzace u oběda jsou naštěstí anglicky). Možná proto, že zatímco každý cizinec se francouzsky alespoň učí, někteří Francouzi vypadají, že angličtinu nikdy nepotkali. V labu se takoví naštěstí nevyskytují. Ale na univezitě ano - byla jsem dnes podepisovat pracovní smlouvu. A paní anglicky fakt moc nemluvila... (Naopak v bance i v callcentru místního poskytovatele internetu angličtina problém nebyla.)

• Přídatná motivace naučit se francouzsky je ochrana mojí angličtiny. Anglické verze textů, i když jsou náhodou dostupné a úplné, jsou totiž psané franglicky. Nejdřív jsem je podezírala, že používají nějaký  automatický překladač, že jejich angličtina vypadá tak šroubovaně, ale spíš ne. Překladač by ta slova alespoň napsal tak, jak se v angličtině správně píší. Frangličtina je prostě jiný jazyk.

• Dnes jsem byla na první hodině francouzštiny. Kolega mi doporučil, abych se rovnou hlásila na mírně pokročilé, takže to bylo celkem akční. Kurz navíc začal už před dvěma týdny, takže jsem přišla doprostřed procvičování budoucího času. Učitelka mluvila skoro jenom francouzsky. A pak taky česky. Nejdřív jsem ji podezírala, že je taková borka, že se s každým studentem snaží prohodit pár slov v jeho rodném jazyce, ale na to byla její čeština moc dobrá. Pak se ukázalo, že pracovala v Praze a má českého manžela.

• Abych nepsala jen o francouzštině, tak se ještě pochlubím, že v neděli jsem běžela kousek maratonu. Dokonce před nejlepšíma africkýma borcema. Prostě jsme si šli zaběhat a narazili na nějaké červenobílé pásky. Nebylo nám úplně jasné co od čeho oddělují a z žádné strany nás nikdo nevyhazoval, tak jsme je prostě ignorovali a klusali po nábřeží. Pak se za námi objevily nějaké motorky. Pro jistotu jsme se uklidili ke straně a obklopeno motorkami, kolem proběhlo několik prvních maratonců, kteří vůbec nevypadali, že by je těch předchozích 39 kilometrů nějak unavilo. Další nebyli v dohledu, a tak jsme mohli nerušeně pokračovat naším tempem...