Italská lekce typografie

Bertinoro. Historické městečko na severu Itálie. Celé leží na docela strmém kopci na jehož vrcholku je hrad. A právě v tom hradě se konají workshopy, což je docela klika. Ačkoli už jsem tam byla už podruhé, hrad je víceméně jediné místo, které jsem dokázala v bludišti starých uliček a průchodů spolehlivě najít...prostě člověk šel do kopce jak nejvíc to šlo...možná to tak zvolili právě proto, aby se jim matematici nepoztráceli...

Ale tohle mělo být o typografii a ne geografii...takže:

Nad tím, jak tohle mohli vyrobit jsme kolektivně žasli. Analýzou dostatečně mnoha cedulek jsme odhalili, že to není náhodné!

• souhlásky za sebou nemají mezeru s výjimkou M a N
• samohlásky po sobě mají mezeru s výjimkou E a Y...

Souvislost s tím, která písmena po sobě mohou následovat v italštině jsme neobjevili. Autor fontu byl prostě umělec...

P.S.: Abych nezpůsobila nějaké nejasnosti ohledně své zeměpisné polohy - v Itálii jsem byla už v prosinci. Akorát jsem se dřív nedohrabala k přesunutí fotky z foťáku na blog...

Nová adresa

Jak jste si možná všimli, můj blog dostal od bratra k Vánocům novou adresu. Vlastně se to docela hodí, protože žádná "Terka v Coventry" se v nejbližší době konat nebude. Teď je prostně "in" Stockholm.

Vlastně ne tak úplně Stockholm. Djursholm. Podle mapy oblast severně od Stockholmu neodělitelná od samotného Stockholmu. Podle taxikáře co mě sem přivezl úplně je to nejsnobštější místo v celém Švédsku.

Asi měl pravdu. Místo domů tu mají sídla nebo přinejmenším vily. Náš nejbližší soused je asi Egyptská ambasáda. Moje pracovna pro příští čtyři měsíce je kruhová stará knihovna, co má na výšku dvě patra a uprostřed ochoz. Dělíme se o ni dva...

Méně pozitivní je, můj pokoj je sice oproti veškerému očekávání vybaven karimatkou, ale pokud nemáte to štěstí, že byste byli můj rodič, sourozenec, partner nebo potomek, tak vás ubydlet nesmím :-(

Co je tady naopak úplně nejlepší, tak to, že je tady sníh a mrzne! :-) Dobře dobře, na běžky by těch pět centimetrů nestačilo...ale slibně to rozhodně vypadá.

Sníh je o to pozitivnější, že jsem si v Americe koupila nové pohorky, které jsou jednak modré a jednak nemají díry v podrážkách.

Experiment "Hrneček"

Pod vlivem prosincového workshopu na kterém jsem spotřebovala asi deset plastových kelímků na pití - prostě proto, že to tak bylo zorganizované - jsem si novoročně předsevzala, že plastové kelímky budu zcela bojkotovat a přibalila si s sebou kovový hrnek.

Selhala jsem už 4. ledna, když jsem si onen hrnek místo do kabinového zavazadla dala do checkovaného. Když takhle osm hodin letíte letadlem, bez pití to úplně rozumně nejde,  takže jsem musela vzít zavděk plastovým kelímkem.

O tom, kolikrát jsem ještě selhala při pobytu v Americe nemá smysl se rozepisovat. Omyvatelné nádobí tam je prostě luxus, za který se těžce připlácí, a když se chcete jenom obyčejně najíst, čeká vás nejen jednorázový kelímek, ale taky talíř, nebo krabička, nebo jak tomu říkat, a samozřejmě plastový příbor.

Nicméně, pointa tohohle vyprávění je, že cestou zpět do Evropy jsem se polepšila a vzala si hrneček na palubu letadla. A úspěšně ho vnucovala letuškám místo kelímků. Ani mě za to nevysadili z letadla, ani se na mě vlastně nedívali až tak divně.

Uznávám, z hlediska environmentálního je pět nevyplýtvaných kelímků naprosté epsilon ve srovnání s letem přes Atlantik a se vším plastem do kterého vám v letadle jídlo nevyhnutelně naservírují...

Ale přesto mě těší, že něco takového vůbec jde :-)