Pod vlivem prosincového workshopu na kterém jsem spotřebovala asi deset plastových kelímků na pití - prostě proto, že to tak bylo zorganizované - jsem si novoročně předsevzala, že plastové kelímky budu zcela bojkotovat a přibalila si s sebou kovový hrnek.
Selhala jsem už 4. ledna, když jsem si onen hrnek místo do kabinového zavazadla dala do checkovaného. Když takhle osm hodin letíte letadlem, bez pití to úplně rozumně nejde, takže jsem musela vzít zavděk plastovým kelímkem.
O tom, kolikrát jsem ještě selhala při pobytu v Americe nemá smysl se rozepisovat. Omyvatelné nádobí tam je prostě luxus, za který se těžce připlácí, a když se chcete jenom obyčejně najíst, čeká vás nejen jednorázový kelímek, ale taky talíř, nebo krabička, nebo jak tomu říkat, a samozřejmě plastový příbor.
Nicméně, pointa tohohle vyprávění je, že cestou zpět do Evropy jsem se polepšila a vzala si hrneček na palubu letadla. A úspěšně ho vnucovala letuškám místo kelímků. Ani mě za to nevysadili z letadla, ani se na mě vlastně nedívali až tak divně.
Uznávám, z hlediska environmentálního je pět nevyplýtvaných kelímků naprosté epsilon ve srovnání s letem přes Atlantik a se vším plastem do kterého vám v letadle jídlo nevyhnutelně naservírují...
Ale přesto mě těší, že něco takového vůbec jde :-)
