Kváskové katastrofy

Z vánoční návštěvy v Česku jsem si kromě nemoci (naštěstí nejsou tak paranoidní ohledně eboly, aby kontrolovali zdravotní stav cestujících přilétajících z Prahy) a dalšího harampádí, které nevím, jak odsud budu stěhovat, až se budu stěhovat, přivezla domácího mazlíčka - žitný kvásek. A naději, že z něho zvládnu vyrobit něco podobnějšího českému chlebu, než je k dostání v místních supermarketech.

Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.

Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...

Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...

Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.

Návštěva londýnského Atlasu hub

Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.

Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.

Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.

Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.

Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro  jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?

Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.