Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.
Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.
Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.
Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.
Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?
Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.
