Inside the bubble

Na maminčinu objednávku dnes budu psát o škole.

Důkladný čtenář blogu už viděl fotku školy, dověděl se, že škola má kampus a já mám na kampusu ministolek v megaworkroomu (neboli pracovně pro 20 doktorandů).

Kampus. Je na něm kromě učeben a kolejí i prakticky všechno, co by student mohl k životu potřebovat - obchod, pošta, dvě banky (nejen bankomaty, ale fakt bankovní pobočky) několik restaurací/hospod/kaváren, tělocvična, bazén, lezecká stěna, kino, divadlo, modlitební místnost a kdoví co ještě. A taky se tam odehrává nekonečně mnoho akcí a aktivit, kterých se člověk může zůčastnit - na univerzitě působí asi 40 sportovních klubů od "archery" a "canoe polo" (neboli fotbal na kajacích) přes "lifesaving" (jo, to je tady sport) a "trampolining" po "windsurf" a 230 jiných zájmových spolků - charitativních, uměleckých, odborných a nebo těch jen tak pro zábavu...

Každopádně - děje se tam toho tolik, že pokud člověk nechce, nemusí z kampusu a univerzitního prostředí vůbec vystrčit nos. A proto se tomu říká "unibubble", neboli univerzitní bublina.

Co se studia týká, tak je tu několik velmi podstatných rozdílů oproti univerzitě tak jak ji znám z Čech:

Především - hodiny tady trvají 50 minut. Začínají cca v x.05 a končí cca v x.55. Když se hodiny účastním jako posluchač, tak mi to připadá tak akorát. Profesorka algebry přednáší tak rychle, že i po těch 50 minutách mě bolí ruka. Když jsem v hodině jako cvičící, tak mi to připadá zoufale málo...

Semestry taky nejsou tak dlouhé jako v Čechách - mají normovaných 10 týdnů a vědět jaký je týden semestru je mnohem důležitější než kalendářní datum. Zato jsou tu tři semestry za rok. Ale ten třetí je prý spíš takové zkouškové.

Dává se tady šílené hafo domácích úkolů -  jsou na to speciální odevzdávací boxy a paní která ty boxy vždycky v poledne vybere a zaeviduje kteří studenti úkol odevzdali. Bohužel je neopraví, na to se tady používají vesměs doktorandi nebo starší studenti.  Takže tento semestr každé dva týdny strávím celý den opravováním úkolů z diskrétní matematiky.

Další specifikum je, že úkoly se počítají do výsledné známky. Zatím mi to připadá hlavně jako nevýhoda - na matfyzu studenti řešení, která byla úplné mimo odevzdávali jen v případě krajního zoufalství, zatímco tady to dělají prostě z principu - každý bod je dobrý a co kdyby náhodou nějaký dostali jen za snahu... (Jeden student spolužákovi odevzdal velice dlouhé a zamotané a hlavně ÚPLNĚ ŠPATNÉ řešení. A když za to nedostal žádné body, ještě za ním přišel s tím, že věděl, že to je úplně špatně, ale jestli by si nezasloužil nějaký bod za to kolik si s tím dal práce...)

Věc, která se mě netýká a možná právě proto je mi docela sympatická je, jak se tady starají o mladší studenty. Každý má přiděleny dva dohlížitele-poradce. Jeden dohlíží jestli student chodí do školy a odevzdává úkoly, doporučuje které předměty si zapsat a tak, a druhý na to, jestli se naučil správně negovat formule a obecně jestli rozumí přednáškám a úkolům.

No a úplně největší rozdíl je v tom, že tady studenty NECHTĚJÍ VYHAZOVAT. Prostě proto, že to kazí dobré jméno školy. Proto taky mají ty dohlížitele, aby studenty donutili opravdu studovat a nemuseli nikoho vyhodit prostě proto, že se fláká. No - ale není to zas tak růžové, tady prý se mnohem víc hraje na známky a mít diplom se špatnými známkami je skoro jako žádný. Ale to je jen "jedna paní povídala"...

No a teď jak do toho zapadám já:

• Bydlím mimo kampus.
• Do školy jezdím na kole a v reflexní vestě kterou jsem vyfasovala od univerzity, a která je naprostým hitem místní cyklomódy. 
• Ve škole už skoro nevrážím do každých druhých dveří, které k otevření buď vyžadují buď jen zmáčknutí knoflíku na zdi vedle, nebo dokonce pípnutí identifikační průkazkou. S lidmi, kteří mají tendenci vyhýbat se doleva, je to horší.
• Když jsem ve škole studijně, tak buď sedím u svého stolku, nebo u počítače v labu, nebo na přednášce z algebry, nebo stojím u tabule a cvičím diskrétku.
• Když jsem ve škole nestudijně, tak proto, že jsem na sboru, kde člověk na začátku semestru dostane originální vydání not, za 9 týdnů semestru se nacvičí třeba celý Dream of Gerontius od Elgara, a pak je koncert s orchestrem. A máme příjemnou a vtipnou sbormistryni a dirigenta.
• Nebo jsem v bazéně a kajakuju (obrat zatím umím jen směrem dolů).
• Nebo stojím frontu na nějaký jiný sport (badminton a lukostřelba zatím byly hlavně čekání).
• Nebo sedím na nějaké zajímavé přednášce. Minulý týden třeba o tom, jak si počínat při ošetřování úrazu kotníku s tak názornými obrázky, že má člověk pocit, že nejtěžší na tom je neomdlít/neutéct/nepozvracet se. Všechno ostatní snad pak už nějak půjde...

Bydlím, tedy jsem!

Nebo možná lépe - dostávám poštu, tedy jsem.

Pokud je mi známo, v Británii nemají systém osobních dokladů typu občanka a tváří se, že ho nepotřebují. Jak tedy takový britský úřad pozná, že vy jste skutečně vy? Třeba když přijdete volit?

Tak zaprvé - volební právo se tu nabývá tak, že úřadu napíšete, že bydlíte tam a tam a jste občan EU. Proč byste probůh někam chodili a nějak prokazovali kdo jste a kde bydlíte. Za nějaký čas vám přijde dopis, že proti vašemu zařazení do registru voličů nikdo neprotestoval a jako občané EU s adresou v Británii máte právo volit do místních organizací.

Za další čas zjistíte, že to opravdu funguje, protože vám přijde pozvánka k volbám někoho, jehož funkci jsem pochopila jako krajského velitele policie. Možnosti jít volit jsem včera nevyužila, jednak proto, že kandidáty vůbec neznám (volební kampaň se nekonala, nebo byla fakt nenápadná) a náhodný hlas je asi horší než žádný. A jednak jsem opravovala horu domácích úkolů a na kratochvíle jako volby prostě nebyl čas. Mimochodem - včera byl čtvrtek, nikoli víkend jak je při volbách zvykem u nás.

Proto mám to, jak se tu volí jen z druhé ruky:

• přijdete do volební místnosti příslušné svému bydlišti,
• zeptají se vás kde bydlíte,
• najdou vás v seznamu,
• zakryjí rukou vaše jméno, abyste ho nemohli přečíst,
• zeptají se vás, jak se jmenujete,
• za správnou odpověď dostanete hlasovací lístek a
• můžete jít volit.

-,,Chcete vidět pas?''
-,,Ale kdeže...''

Stinnou stránkou téhle absence dokladů je, že občas někdo, například banka, chce ověřit, že bydlíte tam, kde říkáte, že bydlíte. V Česku ukážete občanku a není co řešit. Na prokázání britské adresy vám česká občanka samozřejmě nepomůže. Mají tu metodu takzvaných ,,proof of address'' a podle vážnosti situace po vás chtějí jeden až dva tyhle dokumenty.

Takový ,,proof'' není nic speciálního - prostě libovolný dopis od nějaké dostatečně oficiální instituce na kterém je vaše jméno, adresa na které tvrdíte, že bydlíte, a nějaké nedávné datum. Fakt, že si nějaká instituce myslí, že na dané adrese bydlíte, dohromady s tím, že jste dopis zaslaný na onu adresu obdrželi, je dostatečným důkazem, že tam opravdu bydlíte a dá se použít k přesvědčování dalších institucí, že bydlíte tam kde bydlíte. Největší vážnosti se těší dopisy od bank, následují pak účty za energie, dopisy od zaměstnavatele a podobně.

Zjevnou slabinou systému je, že po přestěhování musíte první instituci přesvědčit kde bydlíte, aniž byste měli nějaký ,,proof '' k dispozici...

První návštěva

Nevypsanou soutěž o první návštěvu vyhrál Tomáš a prakticky tak vykoušel některé z atrakcí, které návštěva mě a Coventry nabízí:

• Modrý ručník pro návštěvy.
• Červený a modrý hrneček pro návštěvy. (Tomáš měl možnost zúčastnit se jejich nákupu, další návštěvy se budou muset spokojit s používáním).
• Matraci a spacák pro návštěvy.
• Primark (t.j. obchoďák s oblečením) pro návštěvy, které si s sebou nevzaly dost čistého oblečení.
• Kolo mého spolubydlícího a spolužáka v jedné osobě. Prý se kolo dá buď opravovat nebo na něm jezdit. V tomhle případě je možno zatím obojí, a pokud měříte víc než metr padesát, tak je žádoucí především to první - zatím se nepodařilo kolu zvednout sedlo. 
• Jízdu vlevo.
• Cheesecake. Podle českého receptu. Jedna dobrá duše z katedry mi půjčila šlehač a tak můžu vesele šlehat a péct.
• Pity se špenátem a kozím sýrem. Aktuální menu závisí na aktuálních akcích v Tescu...
• Anglickou redukci do zásuvky, hned několika způsoby - koupit, zničit v ní pojistku na 1A a nahradit ji alobalem. A používat.
• No a samozřejmě všechny další vymoženosti naší domácnosti.

Dále viděl:

• Moji kancelář. Tedy...oni tomu říkají workroom, což je na jednu stranu docela pochopitelné, protože místnost pro 20 lidí je asi nepatřičné nazývat office. Na druhé straně - s tím "work-" by se taky dalo polemizovat, protože existuje spousta příjemnějších míst, kde člověk může pracovat, než malý stoleček bez počítače ohrazený z obou stran zástěnami. A taky se to zjevně děje - průměrný počet lidí přes den je tam tak 4 a víc jak 10 najednou tam tento semestr fakt nebylo.
• Centrum Coventry a tržnici o které už jsem psala dříve.
• Starou a novou katedrálu. Ty už tedy viděl dříve, takže je byl ukázat spíš on mě. Nová je pěkně ošklivá a stará vypadá spíš jako náměstí. Slibuju, že tam nebudu vodit návštěvy, které o to vysloveně neprojeví zájem.
• Kenilworth, hrad v Kenilworth zvenku a pěško-cyklostezku mezi Kenilworth a univerzitou.
• Sutton Park v Birminghamu. Taková Stromovka ve skoro desetkrát větším provedení... Vlastně mnohem lepší, protože tam určitě není desetkrát víc vyasfaltovaných stezek, ani nejsou desetkrát širší. Za to jsou tam větší a méně pěstěné louky, lesy a houštiny. A navíc tam jsou mokřady. Akorát slacklajny jsme nepotkali.

Neviděl:

• Dopravní muzeum. Ponecháno pro více dopravních muzeíchtivé návštěvy. Je docela velké a ZDARMA.
• Hrad v Kenilworth zevnitř. Ten totiž naopak zdarma není.
• Sochu boha a ďábla vedle katerál, Nebo si jí alespoň nevšiml. Upozornila nás na ni později kamarádka, prý je poměrně nekonzervativní... 

Další návštěvy jsou srdečně zvány a vítány, ideálně v semestru a ještě ideálněji víkendy v semestru nedělitelné 3. Příští semestr je 7.1. - 17.3. a ten další 22.4.-28.6. 

Používáme stejný čistič WC jako královna!

Jeden ze zásadních rozdílů mezi Českem a Británií je ten, že Británie má královnu a královskou rodinu vůbec. Chápu, z hlediska politického je to rozdíl spíše formální. Jaký rozdíl je to z hlediska průměrného Brita a jeho každodenního života nemůžu říct úplně kvalifikovaně, ale přeci jen je královská rodina jev o něco permanentnější a hlavně obecně pozitivněji přijímaný než prezident.

Nejprve jsem si formulky "By Appointment of Her Majesty The Queen..." všimla na čaji Twinings. Předpokládala jsem, že to je nějaký pozůstatek z koloniální éry, ale nikoli. Bylo to moje první setkání s takzvanou ,,Royal Warrant". Je to nápis a značka, kterou smí používat výrobci, kteří dodávají zboží královské rodině. Vlastně prý je těch značek několik - neuděluje ji jen Her Majesty The Queen, ale také HRH Duke of Edinburgh a HRH Prince of Wales (kde HRH je His Royal Highness), ale ty další dvě jsem ještě v reálu neviděla. 

Kdybyste chtěli vědět, jakou zubní pastu používá královna, můžete si to zjistit tady: http://www.royalwarrant.org/rwha-search. Tedy, bohužel nezjistíte, jestli od té firmy vlastně odebírá zubní pastu nebo prášek na praní...to se prý naopak uvádět nesmí... Zajímalo by mě, jestli má královna vlasteneckou povinnost odebírat věci od britských výrobců... zdá se, že titul může být udělen i  výrobcům nebritským...třeba u šampaňského to asi ani jinak nejde. (U omáčky tabasco nevím.)

Představa, že by u nás podobnou značku poskytoval třeba prezident mi připadá naprosto absurdní. A taky si nejsem jistá, kolik firem by opravdu stálo o to mít na výrobku napsáno ,,Jmenováním prezidenta ..." A kolik Čechů by takové výrobky kupovalo, nebo se jim naopak vyhýbalo...

Problém s psaním blogu

Není nic trapnějšího než vykládat někomu něco, co už jsme mu jednou vykládali. Zdá se, že lidi proti tomu mají vybudovaný docela dobrý obranný mechanismus a co přesně jsem komu vykládala si obvykle pamatuju mnohem lépe než...třeba než co vykládal někdo mě na přednášce, i když z praktického hlediska by to bylo mnohem lepší obráceně...

Bohužel tenhle mechanismus úplně moc nefunguje na blogování. Je absurdní předpokládat, že každý s kým komunikuju, četl všechno na tomhle blogu... Ale stejně je trapné začít někomu vykládat třeba co jsem podnikla o víkendu a dovědět se: ,,Jo, to jsi psala na blogu.''

Asi bych vždycky měla nejdřív všem myslitelným lidem povykládat, co se mi stalo, a pak to teprv napsat na blog...

Morální vítězství plísně nad Terkou

Mám nové kalhoty. Že si budu muset nějaké pořídit spíš dříve než později bylo jasné víceméně od začátku. Při balení jsem totiž myslela hlavně na to, abych měla oblečení pro každou okolnost, které by mohla nastat. Jenže některé okolnosti nastávají o něco častěji než jiné, takže jsem nakonec 90 procent času nosila jedny, skvělé a svoje nejoblíbenější manšestráky.

V koupelně se nám objevila plíseň. Na tom taky není nic překvapivého, vzhledem k tomu že na vnější stěně zcela obvykle kondenzuje voda. Co mě naopak překvapilo je, že to vypadá, že běžný Brit tento problém nemá či neřeší, protože koupit něco na hubení plísní nebylo úplně triviální (neboli - neměli to v TESCU).

I zakoupila jsem něco, co se tvářilo dostatečně protiplísňově a jala se bojovat s plísní. Shodou okolností jsem na sobě měla ty své skvělé manšestráky. A v zápalu boje si vysavovala bílé fleky na kolenou... Manšestráky jsou i nadále super, ale už se je asi neodvážím nosit do školy... a tak mám nové kalhoty.

A co na to plíseň? No...změnila barvu z černé na šedou a nadále existuje...