Jorkšírský exteriér

Vítejte u dalšího dílu chvalozpěvu na Warwick Mountains. Minulý víkend jsme byli v národním parku Yorkshire Dales na výletě, který byl avizovaný jako méně turistický a více společenský, protože Yorkshire není tak turisticky atraktivní jako jiné lokality.

Realita byla taková, že většina výpravy se v sobotu rozhodla pro Three Peaks Walk (http://en.wikipedia.org/wiki/Yorkshire_Three_Peaks), což je trasa, která vede přes tři okolní vrcholky (Pen-y-ghent, Whernside a Ingleborough, nejvyšší 736 m) a je dlouhá necelých 40 kilometrů. Doporučovaný čas na ni je 12 hodin (máte čelovky?).  Traťový rekord je dvě a půl hodiny (http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Peaks_Race), což je poměrně impresivní, vzhledem k tomu, že to není o moc kratší než maraton, akorát s víc než kilometrem a půl převýšení. Ano, jsou to poměrně poctivé kopce odzdola až nahoru - Nick mi ukazoval trasu na mapě: "Tohle je první vrchol." "A tady to druhý?" ukázala jsem na následující kopec v tomtéž hřebeni. "Ne, druhý je tady," a ukázal kamsi na druhý konec mapy.

Ingleborough (vlevo) a Whernside z vrcholku Pen-y-ghent

Cesta nakonec byla překvapivě v pohodě. Vycházeli jsme za východu Slunce a i když byl na kopcích sníh a nikam jsme se nehnali, trvalo nám to něco přes 10 hodin a došli jsme za světla. Byli jsme ti šťastnější. Druhou skupinu, která šla tutéž trasu v opačném směru zastihlo setmění před posledním sestupem a zbytek cesty jim po tmě trval mnohem déle.

Nejadrenalinovější zážitek z celé cesty a trval ani ne 10 vteřin a odehrál se při výstupu na naši poslední horu, Ingleborough. Zdolávali jsme klikatou cestičku v nejstrmější části stoupání a vesměs se asi dívali hlavně pod nohy, když se shora, kde před námi šla větší skupina ozvalo: "Watch up!" Tak jsme se tedy podívali a uviděli, a taky uslyšeli, jak po svahu proti nám poskakuje taková větší dlažební kostka...o straně asi 40 cm.

Cesta na Ingleborough

Asi polovinu času, než se prokutálela kolem strávila uvažováním, jestli má smysl dělat něco jiného než doufat (a případně se připravovat k odrazu co nejvýš, aby ji člověk aspoň zkusil přeskočit), protože nebylo jasné, kam se kutálí a jestli nezmění směr, a druhou polovinu snahou dostat se co nejdál od očekávané trasy. Nakonec mě minula v poměrně bezpečné vzdálenosti, stejně jako všechny ostatní.

Nejtypičtěji anglický zážitek z cesty byly opět ovce. Ovce označkované všemi možnými barvami (že by místní sprejeři našli lepší plochu pro své vyžití) a všechny s černou hlavou.

Nekonečné kamenné zídky oddělující jeden kus pustiny od druhého. Nevím jestli se ovce od dob, kdy zídky vznikly, zlepšily ve skoku vysokém, ale vrch spousty zídek byl vylepšený ostnatým drátem nebo pletivem:

Brodění sněhem, potokem a bahnem s při pohledu na fotky jistě domyslíte sami...že se večer žádný společenský program nekonal, protože jsme povečeřeli a usnuli asi taky.

Druhý den byl sice mnohem kratší pokud se týká času i vzdálenosti, ale o to hustší co do adrenalinových zážitků. Přitom jsme si po sobotní tůře nekladli žádné přehnané cíle. Prostě vylezeme nahoru k jezeru a potom sejdeme jinou cestou zpátky. Začátek našeho stoupání vypadal takto:

To, že to vypadá jako rovná zeď není jen tím, že ta fotka je 2D. To prostě byla svislá rovná zeď. S poměrně úzkou římsou uprostřed:

 

 

Takhle to vypadalo shora a nahoře:

Počasí jsme měli neskutečně krásné a největší machři nahoře neodolali a chtěli se v jezeře vykoupat. To, že si při tom chtěli namočit i nějaké oblečení mě poměrně překvapilo. Britové jsou holt konzervy. S koupáním nakonec neuspěli z poměrně trapného důvodu - deset metrů od břehu bylo vody pořád jen po kolena a na dně byly ostré kameny...

Cestou dolů jsme lehkomyslně prošli kolem varování, že nás čeká obtížný sestup a došli kaňonem k vodopádu. Pod vodopádem se kaňon zužoval až byl široký jen na koryto potoka. Člověk mohl pozorovat lidi před sebou jak dojdou doprostřed potoka a zmizí pod obzorem. Tam byl další vodopád. A těsně vedle něj, nebo možná spíš v něm skála, po které člověk mohl slézt:

 

Cestou k minibusu jsme narazili na tenthle pozoruhodný způsob sbírání mincí...ten strom jich byl plný...jednou tam najdou měděnou rudou žílu:

With chips

Když jsem se minule zmiňovala o čaji s mlékem a english breakfast, napadlo mě, že britská kuchyně by si možná zasloužila vlastní komentář. Nebo aspoň její základní složka: chips - hranolky.

Nerada zevšeobecňuju, ale myslím, že mohu opravdu s klidným svědomím prohlásit, že hlavní součástí britské kuchyně, nebo alespoň kuchyně ve West Midlands jsou hranolky. Často, a pro mě nepochopitelně, ochucené octem. Nejlépe v kombinaci fish'n'chips - velký kus smažené obalované ryby,  hranolky a ve většině případů ještě hrášek. Pro opravdové gurmány ještě se smaženými cibulovými koužky*. 

V místním  nejbližším ekvivalentu menzy mají tohle jídlo aspoň čtyřikrát týdně, prototyp britského fast foodu se nazývá chip shop a je to místo, kde si můžete koupit dohromady nebo zvlášť všechny ingredience na fish'n'chips a pár dalších, vesměs smažených, věcí.

Ovšem jako příloha se hranolky podávají skoro ke všemu i v jinak docela dobrých restauracích a expandují i do jídel, kde by je člověk-nebrit fakt nečekal. Můj rekord jsou zatím lasagne. Ano, takové ty zapečené pláty těstovin s omáčkou. A s hranolky (nezapečenými). 

* What can you grow on commutative fields? Commutative onion rings. (Cyril)

Volby a Lake District

"Vole, konáš svou povinnost," píše Jan Jícha v Prevítovi na studiích. Jsouc rodu ženského, jsem svou povinnost mohla konat akorát volíc, ale i přesto jsem se minulý pátek vypravila do Londýna, podívat se na českou ambasádu a vylepšit statistiky. (Mimochodem, dopadlo to tady 681:63 ve prospěch Karla).

V Londýně jsem pobyla necelé tři hodiny a krom hození lístku do urny jsem stihla vidět kousek Regents Parku, Hyde Parku, muzeum Madame Tussaud (zvenku), na ambasádě potkat známého z Warwicku, co byl taky volit a jet absurdně drahým metrem (cesta Coventry-Londýn 8 liber, 5 km z ambasády na nádraží 4,5 libry).

Nejpodstatnější poznatek z cesty je, že v Londýně měli taky sníh.

No, ale úplně nejpodstatnější bylo, že jsem stihla vlak a vrátila se do Coventry včas, protože odpoledne odjížděl autobus do Lake Districtu na výlet s Warwick Mountains.

Spolek Warwick Mountains má dvě skvělé vlastnosti. Jednak je jeho smyslem chodit po kopcích, což je samo o sobě super, a navíc je tam příjemně velká koncentrace doktorandů a matematiků/fyziků, takže si tam připadám docela normálně. V obyčejnějších spolcích jsem tak pět let nad věkovým průměrem a když řeknu, že studuju matiku, hrozí reakce ve smyslu "ultraclever"...

Ale teď o výletě. Tedy, nejdřív o cestě tam. Většinu cesty hustě sněžilo. Tak hodně, že dokonce i britové začali odhrnovat silnice. Kolem deváté večer jsme se octli v koloně aut střídavě stojících a brodících se sněhem. Přijel sněhový pluh, ale nezvládl projet kolem uvízlých aut a tak to vzal jinudy... My jsme pobíhali okolo, koulovali dopravní značky a doufali, že se pohneme. Pohnuli.
Kolona aktivních aut byla nahrazena kolonou aut odstavených na kraji silnice, čekajících na nějaké britštější počasí, my jsme jeli dál.
Kolem půlnoci jsme zapadli. Byli jsme asi patnáct kilometrů od cíle a před námi byla zasněžená cesta do kopce, kterou skoro nebyla šance vyjet. Začali jsme se smiřovat s tím, že asi nedojedeme, ale nějakým zázrakem se objevil sněhový pluh a jel prohrnout cestu kterou jsme potřebovali jet.
Tak jsme vyhrabali minibus a jeli. Cestou do kopce všichni tajili dech, abychom se nezasekli a asi to pomohlo. Rozhodně jsme dojeli na místo. Byla asi jedna ráno a naše věci byly beznadějně uvízlé někde na cestě v dodávce, ale naštěstí jsme na ubytovně dostali peřiny a mohli jít spát. Musím říct, že vyrovnanost s jakou se všichni smířili se situací mě fascinovala. Jo, nešlo nic jiného dělat, ale plného minibusu bych takový kolektivní flegmatismus a dokonce docela dobrou náladu nečekala.

Měli jsme fakt štěstí. Minibus který vyjížděl hodinu po nás dojel o půl šesté ráno a do kopců ho museli tlačit.

Ráno ovšem všichni vstali a šlo se na výlet. Tedy, až po snídani. Součástí ubytování totiž tentokrát byly nejen peřiny, ale i typická britská (nebo aspoň anglická) snídaně. Dřív jsem si pod tím pojmem představila míchaná vajíčka a slaninu s toustovým chlebem, ale pravá anglická snídaně je mnohem vydatnější. Obsahuje: smažené vejce, párek, slaninu, smažený trojúhelníček z hmoty o které si myslím, že má něco společného s brambory, pečené rajče, houby, fazole v rajčatové omáčce a toust. Jíst k snídani něco takového běžně bych asi nesnesla, ale musím uznat, že v okamžiku, kdy má člověk v plánu strávit celý den venku v zimě, mokru a větru a jíst maximálně sušenky, je anglická snídaně docela dobré řešení (až na párek a slaninu, samozřejmě).

Hlásili asi nejhorší představitelné počasí. Dopoledne mlha a sněžení, odpoledne déšť, celou dobu silný vítr. Pravda, vítr se konal a nahoře byla dokonce mlha. Jinak posuďte sami:

Brodili jsme se docela hlubokým sněhem a já litovala, že nemám návleky. Ostatní byli vybaveni překvapivě dobře. Spousta lidí měla dokonce mačky a sekery.

Cestou zpět jsme se stavili v hospodě, což byla překvapivě pozitivní zkušenost. Dali jsme si pití a mí spoluvýletníci si bez okolků vytáhli svačiny. Nezjišťovala jsem jaká je přesná etiketa, ale zdá se, že jíst vlastní jídlo v hospodě v turistické oblasti je naprosto akceptované. Dala jsem si čaj a musím konstatovat, že poměr cena:výkon v tomhle případě značně předčil české poměry. Tohle vám dají za dvě libry:

Počet konviček trochu zaskočil i mé spoluvýletníky. Zdá se, že v Cumbrii se čaj skládá z konvičky s čajem, konvičky s horkou vodou, konvičky s mlékem, cukřenky a hrnečku. Co přesně se má dělat s horkou vodou jsem se nedozvěděla. Nicméně s anglickou neoddělitelností mléka a čaje už jsem se smířila a přijala ji za svou.

Druhý den ráno lilo jako z konve a na loukách kde ještě včera bylo přes deset centimetrů sněhu vznikla jezera. Předpověď počasí byla opět dost pesimistická, ale měli jsme kliku a než jsme vyrazili, pršet přestalo a po cestě nás potkaly akorát kratičké přeháňky. Zato vítr měl rychlost a sílu menší vichřice a nebýt pohotovosti jednoho ze spoluvýletníků, moje pláštěnka na batoh by odletěla a zmizela v nedohlednu ještě dřív než jsme vylezli na hřebem. Do kopce nás vítr skoro vynesl, ale z vrcholku jsme se museli doslova odplížit, protože na namrzlých kamenech nešlo skoro ani stát, natož jít proti větru.

Rychlost větru na fotkách bohužel nejde poznat. Projevuje se jen tím, že jsou často neostré, protože člověk neudrží foťák rovně a navíc chce mít ruku zase co nejdřív schovanou a foťák taky.

No prostě, výlet byl úplně boží a vůbec se nedivím, že o něj byl takový zájem. Totiž - registrace na výlety probíhá tak, že o půl deváté ráno je sraz na kampusu a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Já přišla přesně o půl deváté a byla první náhradník i přesto, že se rozhodli místo původně plánovaného jednoho minibusu vypravit dva. Za mnou bylo ještě asi patnáct dalších lidí. Ani zimní počasí zjevně moc lidí neodradilo, o tom, že jedu, jsem se dozvěděla až den před výletem. Každopádně, tuhle středu si budu muset přivstat, ať na mě vyjde místo na příštím výletu.