Realita byla taková, že většina výpravy se v sobotu rozhodla pro Three Peaks Walk (http://en.wikipedia.org/wiki/Yorkshire_Three_Peaks), což je trasa, která vede přes tři okolní vrcholky (Pen-y-ghent, Whernside a Ingleborough, nejvyšší 736 m) a je dlouhá necelých 40 kilometrů. Doporučovaný čas na ni je 12 hodin (máte čelovky?). Traťový rekord je dvě a půl hodiny (http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Peaks_Race), což je poměrně impresivní, vzhledem k tomu, že to není o moc kratší než maraton, akorát s víc než kilometrem a půl převýšení. Ano, jsou to poměrně poctivé kopce odzdola až nahoru - Nick mi ukazoval trasu na mapě: "Tohle je první vrchol." "A tady to druhý?" ukázala jsem na následující kopec v tomtéž hřebeni. "Ne, druhý je tady," a ukázal kamsi na druhý konec mapy.
 |
| Ingleborough (vlevo) a Whernside z vrcholku Pen-y-ghent |
Cesta nakonec byla překvapivě v pohodě. Vycházeli jsme za východu Slunce a i když byl na kopcích sníh a nikam jsme se nehnali, trvalo nám to něco přes 10 hodin a došli jsme za světla. Byli jsme ti šťastnější. Druhou skupinu, která šla tutéž trasu v opačném směru zastihlo setmění před posledním sestupem a zbytek cesty jim po tmě trval mnohem déle.
Nejadrenalinovější zážitek z celé cesty a trval ani ne 10 vteřin a odehrál se při výstupu na naši poslední horu, Ingleborough. Zdolávali jsme klikatou cestičku v nejstrmější části stoupání a vesměs se asi dívali hlavně pod nohy, když se shora, kde před námi šla větší skupina ozvalo: "Watch up!" Tak jsme se tedy podívali a uviděli, a taky uslyšeli, jak po svahu proti nám poskakuje taková větší dlažební kostka...o straně asi 40 cm.
 | |
| Cesta na Ingleborough |
Nejtypičtěji anglický zážitek z cesty byly opět ovce. Ovce označkované všemi možnými barvami (že by místní sprejeři našli lepší plochu pro své vyžití) a všechny s černou hlavou.
Nekonečné kamenné zídky oddělující jeden kus pustiny od druhého. Nevím jestli se ovce od dob, kdy zídky vznikly, zlepšily ve skoku vysokém, ale vrch spousty zídek byl vylepšený ostnatým drátem nebo pletivem:
Brodění sněhem, potokem a bahnem s při pohledu na fotky jistě domyslíte sami...že se večer žádný společenský program nekonal, protože jsme povečeřeli a usnuli asi taky.
Druhý den byl sice mnohem kratší pokud se týká času i vzdálenosti, ale o to hustší co do adrenalinových zážitků. Přitom jsme si po sobotní tůře nekladli žádné přehnané cíle. Prostě vylezeme nahoru k jezeru a potom sejdeme jinou cestou zpátky. Začátek našeho stoupání vypadal takto:
To, že to vypadá jako rovná zeď není jen tím, že ta fotka je 2D. To prostě byla svislá rovná zeď. S poměrně úzkou římsou uprostřed:
Takhle to vypadalo shora a nahoře:
Počasí jsme měli neskutečně krásné a největší machři nahoře neodolali a chtěli se v jezeře vykoupat. To, že si při tom chtěli namočit i nějaké oblečení mě poměrně překvapilo. Britové jsou holt konzervy. S koupáním nakonec neuspěli z poměrně trapného důvodu - deset metrů od břehu bylo vody pořád jen po kolena a na dně byly ostré kameny...
Cestou dolů jsme lehkomyslně prošli kolem varování, že nás čeká obtížný sestup a došli kaňonem k vodopádu. Pod vodopádem se kaňon zužoval až byl široký jen na koryto potoka. Člověk mohl pozorovat lidi před sebou jak dojdou doprostřed potoka a zmizí pod obzorem. Tam byl další vodopád. A těsně vedle něj, nebo možná spíš v něm skála, po které člověk mohl slézt:
