V Londýně jsem pobyla necelé tři hodiny a krom hození lístku do urny jsem stihla vidět kousek Regents Parku, Hyde Parku, muzeum Madame Tussaud (zvenku), na ambasádě potkat známého z Warwicku, co byl taky volit a jet absurdně drahým metrem (cesta Coventry-Londýn 8 liber, 5 km z ambasády na nádraží 4,5 libry).
Nejpodstatnější poznatek z cesty je, že v Londýně měli taky sníh.
No, ale úplně nejpodstatnější bylo, že jsem stihla vlak a vrátila se do Coventry včas, protože odpoledne odjížděl autobus do Lake Districtu na výlet s Warwick Mountains.
Spolek Warwick Mountains má dvě skvělé vlastnosti. Jednak je jeho smyslem chodit po kopcích, což je samo o sobě super, a navíc je tam příjemně velká koncentrace doktorandů a matematiků/fyziků, takže si tam připadám docela normálně. V obyčejnějších spolcích jsem tak pět let nad věkovým průměrem a když řeknu, že studuju matiku, hrozí reakce ve smyslu "ultraclever"...
Ale teď o výletě. Tedy, nejdřív o cestě tam. Většinu cesty hustě sněžilo. Tak hodně, že dokonce i britové začali odhrnovat silnice. Kolem deváté večer jsme se octli v koloně aut střídavě stojících a brodících se sněhem. Přijel sněhový pluh, ale nezvládl projet kolem uvízlých aut a tak to vzal jinudy... My jsme pobíhali okolo, koulovali dopravní značky a doufali, že se pohneme. Pohnuli.
Kolona aktivních aut byla nahrazena kolonou aut odstavených na kraji silnice, čekajících na nějaké britštější počasí, my jsme jeli dál.
Kolem půlnoci jsme zapadli. Byli jsme asi patnáct kilometrů od cíle a před námi byla zasněžená cesta do kopce, kterou skoro nebyla šance vyjet. Začali jsme se smiřovat s tím, že asi nedojedeme, ale nějakým zázrakem se objevil sněhový pluh a jel prohrnout cestu kterou jsme potřebovali jet.
Tak jsme vyhrabali minibus a jeli. Cestou do kopce všichni tajili dech, abychom se nezasekli a asi to pomohlo. Rozhodně jsme dojeli na místo. Byla asi jedna ráno a naše věci byly beznadějně uvízlé někde na cestě v dodávce, ale naštěstí jsme na ubytovně dostali peřiny a mohli jít spát. Musím říct, že vyrovnanost s jakou se všichni smířili se situací mě fascinovala. Jo, nešlo nic jiného dělat, ale plného minibusu bych takový kolektivní flegmatismus a dokonce docela dobrou náladu nečekala.
Měli jsme fakt štěstí. Minibus který vyjížděl hodinu po nás dojel o půl šesté ráno a do kopců ho museli tlačit.
Ráno ovšem všichni vstali a šlo se na výlet. Tedy, až po snídani. Součástí ubytování totiž tentokrát byly nejen peřiny, ale i typická britská (nebo aspoň anglická) snídaně. Dřív jsem si pod tím pojmem představila míchaná vajíčka a slaninu s toustovým chlebem, ale pravá anglická snídaně je mnohem vydatnější. Obsahuje: smažené vejce, párek, slaninu, smažený trojúhelníček z hmoty o které si myslím, že má něco společného s brambory, pečené rajče, houby, fazole v rajčatové omáčce a toust. Jíst k snídani něco takového běžně bych asi nesnesla, ale musím uznat, že v okamžiku, kdy má člověk v plánu strávit celý den venku v zimě, mokru a větru a jíst maximálně sušenky, je anglická snídaně docela dobré řešení (až na párek a slaninu, samozřejmě).
Hlásili asi nejhorší představitelné počasí. Dopoledne mlha a sněžení, odpoledne déšť, celou dobu silný vítr. Pravda, vítr se konal a nahoře byla dokonce mlha. Jinak posuďte sami:
Brodili jsme se docela hlubokým sněhem a já litovala, že nemám návleky. Ostatní byli vybaveni překvapivě dobře. Spousta lidí měla dokonce mačky a sekery.
Cestou zpět jsme se stavili v hospodě, což byla překvapivě pozitivní zkušenost. Dali jsme si pití a mí spoluvýletníci si bez okolků vytáhli svačiny. Nezjišťovala jsem jaká je přesná etiketa, ale zdá se, že jíst vlastní jídlo v hospodě v turistické oblasti je naprosto akceptované. Dala jsem si čaj a musím konstatovat, že poměr cena:výkon v tomhle případě značně předčil české poměry. Tohle vám dají za dvě libry:
Počet konviček trochu zaskočil i mé spoluvýletníky. Zdá se, že v Cumbrii se čaj skládá z konvičky s čajem, konvičky s horkou vodou, konvičky s mlékem, cukřenky a hrnečku. Co přesně se má dělat s horkou vodou jsem se nedozvěděla. Nicméně s anglickou neoddělitelností mléka a čaje už jsem se smířila a přijala ji za svou.
Druhý den ráno lilo jako z konve a na loukách kde ještě včera bylo přes deset centimetrů sněhu vznikla jezera. Předpověď počasí byla opět dost pesimistická, ale měli jsme kliku a než jsme vyrazili, pršet přestalo a po cestě nás potkaly akorát kratičké přeháňky. Zato vítr měl rychlost a sílu menší vichřice a nebýt pohotovosti jednoho ze spoluvýletníků, moje pláštěnka na batoh by odletěla a zmizela v nedohlednu ještě dřív než jsme vylezli na hřebem. Do kopce nás vítr skoro vynesl, ale z vrcholku jsme se museli doslova odplížit, protože na namrzlých kamenech nešlo skoro ani stát, natož jít proti větru.
Rychlost větru na fotkách bohužel nejde poznat. Projevuje se jen tím, že jsou často neostré, protože člověk neudrží foťák rovně a navíc chce mít ruku zase co nejdřív schovanou a foťák taky.
No prostě, výlet byl úplně boží a vůbec se nedivím, že o něj byl takový zájem. Totiž - registrace na výlety probíhá tak, že o půl deváté ráno je sraz na kampusu a kdo dřív přijde, ten dřív mele. Já přišla přesně o půl deváté a byla první náhradník i přesto, že se rozhodli místo původně plánovaného jednoho minibusu vypravit dva. Za mnou bylo ještě asi patnáct dalších lidí. Ani zimní počasí zjevně moc lidí neodradilo, o tom, že jedu, jsem se dozvěděla až den před výletem. Každopádně, tuhle středu si budu muset přivstat, ať na mě vyjde místo na příštím výletu.
