No a jak jsem v zemi strýčka Sama měla, krom toho, že jsem byla obklopena tlupou matematiček?
- Bydlely jsme na hotelu uprostřed ničeho (rozuměj uprostřed parkovišť a nákupních center), v pracovní dny nás ráno odvezl autobus až na univerzitu, tam nás celý den bavili a krmili a večer dovezli zpět, stěží schopné něčeho akčnějšího než padnout do postele.
- Na pokoji jsem opět bydlela s Marthe. Objevit tu správnou ranní tradici nám tentokrát trvalo o něco déle. Moře nikde a hotelový bazén by byl chabá náhražka. Ale pak jsme začaly trpět akutním nedostatkem pohybu a tak jsme bojkotovaly ranní autobus a chodily asi čtyři kilometry do školy pěšky.
- Že USA nejsou země ekologických aktivistů jsem tak nějak tušila, ale že budeme každý den jíst večeři z plastových talířů na jedno použití a jinak snobský odpolední čaj bude servírován do jednorázových kelímků jsem fakt nečekala...
- Po prvních dnech, kdy jsme neměly čas ani důvod dojít dál než sto metrů od hotelu či univerzitní budovy (protože veškerá ostatní civilizace byla daleko), jsem začala trpět depresí z toho, že sice nejspíš vedu typicky americký styl života, ale s takovou z toho z USA moc neuvidím...naštěstí přišel víkend a s ním výlet na kánoích po Carnegie Lake a hlavně:
- Cesta do New Yorku. Do taxi-minibusu, který nás má dovézt na nádraží na vlak do New Yorku se nasouká neorganizovaný dav patnácti holek a je plno. Řidič se bodře zeptá, jestli jedeme všechny do New Yorku. Znejistíme - jedeme jen na nádraží ne? Skupina nemá žádné oficiální velení a slova a zodpovědnosti se ujme Erin, která taxík objednala... "A kolik by to stálo až do New Yorku?" Řidič řekne cenu, Erin ji vydělí naším počtem a když se nikdo nebrání (taxi vyjde levněji) a odbočka na New York je na dohled, vyřkne konečné rozhodnutí - taxi až do New Yorku.
- Atrakce číslo jedna - MOMath, Muzeum of Mathematics. Jeden by neřekl, jak je matematika nudná věda, rozhodně v porovnání s fyzikou, v muzeu jsou vesměs skládačky a dláždění a hlavolamy, žádné výbuchy, centrifugy a podobně hračky.
- Atrakce číslo dvě - cesta New Yorkem. Prší. Nejtypičtější znak newyorské a asi americké architektury obecně jsou klimatizační jednotky vyčnívající z oken každé starší budovy. Přesouváme se po čtvercové síti mezi vysokými budovami ze souřadnic (a, b), kde je muzeum na souřadnice (c,d), kde poobědváme a řešíme co dál. Voděvzdornější část touží vidět Times Square a odchází moknout, někdo dostane geniální nápad, že v muzeích neprší a je tu nedaleko Museum of Modern Art. Jedeme tam metrem (zdaleka nejošklivějším jaké jsem kdy viděla).
- MOMA za sedmdesát minut. Nemáme moc času a navíc mě nejprv donutí jít odevzdat batoh do šatny a v šatně pak z batohu skoro všechno vyndat, protože nesmí do úschovy brát cenné věci...tak tedy obdivuju muzeum s rukama plnýma kindlu a foťáku. Muzeum z takto z rychlíku vůbec není tak špatné, člověk aspoň nemá nutkání číst si cedulky, které pak stejně zapomene...stihla jsem z šesti pater, které MOMA má skoro všechno - Picassa, Moneta, Fridu Kahlo, Mondriana... kdybych měla víc času, dokážu najít dost obrázků na umělecký Dixit, možná ještě šílenější než ten původní. V patře s novějšími díly jsem zjistila, že moje představa umění zaostává o více než padesát let. Narazila minimálně na tři díla, která byla čistě bílá (některá měla barevný rám) a úplně je nedocenila. Nahlédla do místnosti s nápisem něco jako "feminist art" a objevila záhadně dílo z punčocháčů. O kousek dál sádrové makety namazaných chlebů v životní velikosti a látkovou maketu sendviče o velikosti gauče.
- Cesta zpět. Ve vlaku vám seberou lístek a místo toho vedle sedadla dají nějakou značku, při dalším průchodu seberou i tu. Jak to funguje netuším.
- Nejdůležitější poznatek dne? Existují dolarové mince! Kdyby mi ji nevrátil automat na lístky v metru, myslela bych si, že to je vtip. Ve skutečnosti to vůbec není nic nového pod sluncem, mince kterou mám je z roku 1979. Dolarové mince existují od nepaměti, akorát si je prostě Američané nikdy neoblíbili a vehementně používají jednodolarové bankovky. Dvoudolarové nemají, takže má člověk věčně hafo těch jednodolarových. Vlastně se ani se nedivím, že mince nemají rádi. Na mincích zásadně není napsána číselná hodnota jako číslo, ale slovně a to ještě v dost zašifrované podobě: quarter dollar, to ještě člověk tipne. Ale co takhle one dime?
