...se jmenoval workshop v Durhamu, na kterém jsem strávila druhou polovinu července.
- Jak se záhy ukázalo, řečeno slovy jednoho z řečníků, existuje teorie grafů, teorie grafů a teorie grafů... a já některým z nich vůbec nerozumím. Pak jsem začala interagovat s Christophem, který sice nedělal skoro žádnou teorii grafů, ale za to věděl, co je to Laplacián a další děsivá slova, která se objevovala na přednáškách a byl ochoten odpovídat na mé ignorantské dotazy a, což je možná nejdůležitější, přestalo mi být trapné mu takové dotazy klást...nezamýšlela jsem to tak úplně jako strategii, ale je fakt, že když už jednou někomu člověk položí tři strašně hloupé dotazy, které demonstrují mou matematickou ignoranci v celé její šíři, položit témuž člověku dalších patnáct už je snazší...pokud to dotyčný vydrží...
- Požární poplach jsme na během konference zažili hned dvakrát.
První se konal asi čtvrt hodiny před koncem poslední přednášky před
večeří. A proto, že jsme byli v chemické budově, vypadalo to, že je
obzvlášť čeho se obávat. Nějakou dobu jsme postávali před budovou a když
asi po čtvrt hodině alarm ztichl, hlavní organizátor se rozhodl, že se
můžeme vrátit a pokračovat. Alternativu, že alarm zmlkl proto, že uhořel
nebo mu alespoň uhořelo napájení jsme odvážně ignorovali. Druhý požární
poplach se konal během konferenční večeře, zrovna v okamžiku, kdy
většina lidí začínala jíst hlavní chod. Opět jsme nějakou dobu zevlovali
na přilehlém parkovišti. Alarm po chvíli ztichl a my jsme se vrátili k
jídlu, načež se alarm spustil znovu. To už nás kuchyňský personál
přesvědčil, že ho můžeme ignorovat a tak jsme nějakou dobu jedli za
doprovodu sirény... Tak tedy nevím, jestli je lepší být varován tak
často, že to člověk přestane brát vážně, nebo nebýt varován vůbec...
- Celý workshop bylo úplně luxusní počasí (místní přísahali, že takové je maximálně jednou za deset let) a navíc je Durham je na severu Anglie a světlo tam bylo večer snad do půl jedenácté, ideální klima k důkladnému průzkumu města:
- Mají tam báječnou románsko gotickou katedrálu. Natáčel se v ní kus Harryho Pottera (ale pohyblivá schodiště nikde). V katedrále mají úplně perfektního průvodce, který změnil mou představu o středověké architektuře od základu - ukázal nám kus relativně pestře pomalované zdi s tím, že se věří, že všechny budovy byly v době své výstavby takhle vyzdobeny...(Cooooo? Takový kýč? Vždycky mi gotika přišla jako takové elegantní a jednoduché období...dobře, že z toho ty barvy časem slezly).
- Z vršku katedrální věže je možno zamávat trestancům na vycházkovém dvoře místního H.M.P. (ukázalo se, že tahle záhadná zkratka na mapě Durhamu znamená Her Majesty Prison).
- Po sestupu z věže dostanete nálepku, že jste vylezli na věž. Bezpečnostní kamera nahoře samozřejmě je, ale že kontrolují, kdo tam opravdu vylezl a kdo si jen počkal za rohem na nálepku, si nemyslím.
- Durhamem protéká řeka Wear a je na ní spousta mostů a několik jezů. Půjčovna loděk je strategicky umístěná tak, že máte povoleno jet tři mosty na každou stranu, aniž byste potkali jez, nebo dojeli do moře, k prameni nebo někam jinam kam nechcete. Po řece se překvapivě jezdí vpravo. Možná proto, že veslující sedí proti směru jízdy a tudíž má kraj po levé ruce tak, jak je zvyklý.
- S jenom jedním párem vesel si připadáme amatérsky - profíci mají alespoň dva, respektive čtyři - a nezávisle na počtu pádel jich bývá pět, čtyři veslaři a jeden kormidelník. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, ale není veslice jako veslice, na některých má každý veslař jen jedno veslo, na některých celý pár. Veslování je tu zřejmě sport úplně pro každého od školních dětí po důchodce.
- Naučila jsem se nové anglické slovíčko: gospel. Jdeme na výstavu Lindisfarne Gospel, což je evidentně nějaká stará kniha a já se marně snažím dát si to do souvislosti se svou představou o významu toho slova - druhu duchovní písně. V průběhu výstavy jsme nejdřív byli důkladně poučeni o všech historických souvislostech a osudech knihy a také o tom, jak je kniha obvykle skladována v Britském muzeu a jak striktně je limitována frekvence a doba na kterou ji půjčují. Dokonce ji limitováno i to, jak dlouho a jak často smí být která stránka vystavována, a někdy v polovině trvání výstavy kvůli tomu budou obracet list. No a nakonec jsme byli ve velmi kontrolovaných počtech puštěni do místnosti s onou knihou, prohlédli si aktuální stránku a odešli. No a někdy v průběhu té doby mi došlo, co to ten gospel vlastně je. Evangelium.
- Cílem konferenčního výletu byl Alnwick Castle. Ráno jsme dostali balíček k obědu a brožurku s informacemi a byli naloženi do autobusu. Program byl jednoduchý, měl tři body: příjezd, oběd a odjezd a ukázalo se, že organizované jsou dokonce jenom dva z nich - příjezd a odjezd. Oběd ve dvanáct byl v programu snad jen proto, abychom v zápalu nadšení z hradu nezapomněli sníst balíček.
- Hrad je skutečně v zimě obýván vévodskou rodinou, na stěně občas visí podezřele nově vypadající portrét nebo dokonce fotka a v knihovně stojí velká televize.
- Největší atrakcí vlastního hradu byli sovy a draci. Asi ve třetí místnosti si všimneme malého plyšového draka sedícího na pohovce. V další místnosti zase malé plyšové sovy. V každé místnosti je něco jako průvodkyně, která dohlíží na pořádek a zodpovídá případné dotazy a jedna z nich nám prozradí, že v každé místnosti je drak i sova. Prý pro děti. Od té doby se moje vnímání interiéru hradu v víceméně zredukuje na detekci sov a draků...
- Na Alwicku se taky natáčel Harry Potter (taky žádná pohyblivá schodiště) a efektivně to tu využívají k zaměstnávání dětí - na nádvoří se vehementně nacvičuje let na koštěti. Jeden by neřekl, že něco tak triviálního jako pobíhání z koštětem sem tam může být tak zábavné...
- Alnwické zahrady jsou kapitola sama pro sebe. Klenby z větví, ornamentální zahrada, bambusový labyrint (kde se pořádají bitvy s vodními pistolemi pro děti) a vodní zahrada z různými vodo- pády, -trysky, víry, stěnami a vůbec exponáty demonstrujícími zajímavé vlastnosti vody, a samozřejmě spoustou úplně mokrých dětí.
- A zahrada jedovatých rostlin, kde nám průvodkyně barvitě vylíčí, kterou rostlinou kdo kdy koho zabil, které rostliny byste si do jídla neměli krájet místo cibule a podobně. Zanechalo to ve mně dojem, že přibližně každá druhá rostlina je jedovatá a člověk by se jí měl dotýkat nejlépe jen v rukavicích... A například jsem se dozvěděla, že taková jablečná semínka jsou taky jedovatá, a kdyby jich člověk snědl třeba padesát, může ho to otrávit. Zní to tak neuvěřitelně, že by to jeden skoro vyzkoušel...
