V zatraceně teplých krajích

Nevím, kdy je správná doba pořádat konference v Srbsku, ale červenec to určitě není. Přes den bylo přes 35°C°, přes noc jenom kolem 30°C (a proto jsou fotky převážně noční). Na to, aby vzduch okolo měl tělesnou teplotu můj organismus fakt není stavěný.

Nejen Nový Sad, ale celé Srbsko nemá moře. Má Dunaj. Místní se v něm koupou, a prý je to OK, pokud se po tom člověk osprchuje. My jsme tenhle způsob chlazení nezkoušeli.

V hotelu a na přednáškách jsme naštěstí měli klimatizaci. Trasu hotel-univerzita jsme jezdili taxíkem, ač to bylo jen necelé půl hodiny chůze. Jednak proto, že dovléct se na přednášku umírající vedrem je není optimální, jednak proto, že taxík stál dvě eura, což je i pro jednoho levnější než MHD v Coventry, natož pak pro tři...

V kolezích z postsocialistických zemí vyvolával Nový Sad nostalgické vzpomínky, jak staré, záviselo jejich zemi původu. Já jsem buď moc malá, nebo Česko moc pokrokové, takže jsem nostalgií netrpěla. Ale vůbec jim pozůstatky socialistické architektury nezávidím. Co jim ovšem závidím, ale vzhledem ke klimatickým podmínkám úplně nechápu jsou cyklostezky, které jsou úplně všude. Jestli na ně mysleli už při budování socialismu a nebo jestli je zvládnli nějakým zázrakem vměstnat dodatečně mi není jasné.

Výhled na pevnost

Výhled z pevnosti

Ukázka srbské abecedy 

Abych novosadské architektuře jen nekřivdila, mají i celkem hezké staré centrum z doby habsburské monarchie. Nejimpozantnější stavba (která už vlastně není v Novém Sadu, ale nebuďme detailisti) je Petrovaradinská pevnost na druhém břehu Dunaje.


Srbsko má dvě oficiální abecedy - latinku s trochou diakritiky a Đ navrch a jejich vlastní formu azbuky. Zdá se, že jejich používání je záležitost osobního vkusu a používají se obě vcelku spravedlivě. Poznávací značky aut jsou v latince. Abych byla přesná, v srbské latince, včetně všech jejích specialit.



Do místní kultury člověk za necelý týden ukrývání se před vedrem moc nepronikne, ale Sylwia si na to alespoň pořídila ilustrovanou příručku. Vypadá to, že některé věci jsou tu stejné, jako u nás. Nejvíc se mi nalíbil koncept dalíovského plynutí času, který taky funguje nejen v Srbsku.

Trocha další ...

...architektury

UK - ČR vlakem

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Anglie, jsem si říkala, že to alespoň jednou musím zkusit. Potřeba odvézt do ČR kytaru byla dobrý důvod navíc. A jízdenka Londýn-Bad Schandau za 59 Euro z toho dokonce udělala cenově srovnatelnou alternativu k letadlu. Na druhé straně, cesta nám trvala dva dny.

Leamington Spa - Londýn
Lidé dojíždějí do Londýna pracovně, vlakové společnosti to vědí a náležitě toho využívají. Pokud chcete být v Londýně před devátou, zaplatíte skoro astronomickou částku. Před desátou je cena o něco méně astronomická a později už mohou cestovat i obyčejní smrtelníci. Alespoň se nemusíme nutit do brzkého ranního vstávání (tedy, alespoň ne tentokrát).

V Londýně najdeme kousek zeleně kam se Londýňata chodí učit, co je to příroda, posvačíme a pak sotva stihneme boarding Eurostar. Vypadá to, že boarding půlhodinu před odjezdem tu berou vcelku vážně (narozdíl od googlemap, které doporučují i spoje s čtvrthodinou na St Pancras).

Londýn - Brusel
Cesta trvá necelé dvě hodiny. Z toho tunelem se jede asi jen dvacet minut a není to o nic zajímavější než obyčejný tunel. Co je zajímavé je, jak moc se obě stranu tunelu liší - půl hodiny vlakem a najednou kolem nejsou všudypřítomné anglické řadové domky, ale celkem normální architektura.

Brusel

 Do centra jdeme po Stalingradské ulici. Víc než stalingradsky vypadá asijsko-africky. Zjišťuji, že mapa v mobilu je dobrá na to dostat se z místa A do místa B, ale nic moc, pokud člověk chce projít centrum a vidět při tom většinu viděníhodného. A tak spoléháme na ukazatele a hustotu davu. 

Ten nás neomylně dovede k Čurajícímu chlapečkovi. Zrovna na sobě neměl žádný originální kus oděvu a vůbec, vypadal celkem nezajímavě, zvlášť v záplavě těch čurajících chlapečků všech tvarů a velikostí, kterých jsou plné výlohy ještě padesát metrů od originálního chlapečka. Že mají i Čurající holčičku a dokonce Čurajícího psa jsem se dozvěděla až později, takže jsme je neviděli. 
Co je na Bruselu fakt impozantní je náměstí Grote Markt. Domy na sobě mají tolik architektonické výzdoby, že by to bohatě stačilo na celé menší město. Původně jsem měla v plánu nakoupit nějaké čokoládové suvenýry, ale jednak je vedro a nemusely by přežít další cestu vlakem, jednak je tu tolik obchodů s čokoládou, že si prostě nejde vybrat.

Co mi na Bruselu naopak přišlo silně neimpozantní byly pytle s odpadky, které se povalovaly na chodnících snad všude kromě úplného centra.

Dav v popředí, slavný chlapeček čůrá v pozadí.

V Bruselu máme v plánu strávit noc. Shodou šťastných náhod se sem před pár dny nastěhoval Matasův kamarád, takže máme nejenom střechu nad hlavou, ale taky příjemnou společnost a procházku přes další africky vypadající bruselskou čtvť, kde bydlí. Další den vstáváme nehorázně brzo na vlak, naštěstí to není daleko na nádraží.

Cesta přes Německo
Německo fakt není optimalizované na projíždění skrz. Navíc naše brzké vstávání přišlo vniveč hned na první přestupu v Kolíně, protože vlak měl čtyřicet minut zpoždění (které nabral v Německu, navzdory předsudkům o německé přesnosti). Pokud jsme to správně pochopili, čekalo se na strojvedoucího. Náhradní spoj, který nám našli, obsahoval o dva přestupy víc a jel úplně jinudy (přes Frankfurt místo přes Berlín). A málem jsme ho taky nestihli. Oba dva naše mobily totiž z nějakého záhadného důvodu najednou ukazovaly o deset minut méně než skutečný čas. Viníme z toho operátora a za stihnutí vlaku vděčíme Matasovým staromódním ručičkovým hodinkám, kterým žádný operátor nic nenabulíkuje, a taky tomu, že ani tenhle vlak nejel úplně načas. Při výjezdu z nádraží zjišťujeme, že jsme propásli možnost prohlédnout si katedrálu, která stojí hned vedle.

Ostatní přestupy už stihneme a dokonce nikde nezapomeneme kytaru. Německé zpoždění nás zdrželo jen o dvě hodiny, což by vůbec nebylo špatné, kdyby z Prahy do České Třebové jel i nějaký vlak po 21.10. Jo jede, ale až po jedenácté. A tipněte si, kolik přípojů do Lanškrouna takový vlak má, takže nás v jednu ráno zachraňoval tatínek. Moc děkujem! 

Saské Švýcarsko z vlaku

Nádraží Dresden

Londýn

Odevzdala jsem dizertaci, a tedy mi ubyla další výmluva proč nepsat blog. A že mám přes prázdniny co dohánět. Tak tedy, další óda na krásy Anglie, tentokrát jmenovitě Londýna. Už jsem tam byla z různých důvodů několikrát, koneckonců je to necelé dvě hodiny vlakem, ale turistikou jsem se nikdy obzvlášť nezabývala. Přeci jen, je to jen další velké město.

Ale pak si maminka přijela prohlédnout Londýn, a tak jsem si přijela prohlédnout maminku. Měli jsme zcela nelondýnské počasí, s čímž jsem nepočítala a spálila jsem si nos.

Střídání stráží 

• spousta turistů a zastavená doprava
• útvary různě oblečených stráží přichází, odchází a popochází sem a tam
• jestli je královna doma, se prý dá poznat podle počtu vojáků, ale podle vlajky nad palácem je to jednodušší
• spousta muziky, vlastně to vypadá spíš jako koncert
• vlastně jsem si nevšimla, kdo, kde a koho vystřídal

Westminsterská katedrála

• není to samé jako Westminster Abbey!
• a na rozdíl od opatství vůbec není stará - začala se stavět teprve na konci devatenáctého století a fungovat začala až ve roce 1903
• to ale vůbec neubírá nic na její navštíveníhodnosti - je totiž postavená v novobyzantském slohu, takže člověk si užije trochu východní architektury, aniž by se musel trmácet někam daleko

Anti-austerity demonstrace

• v našem turistickém itineráři nebyla, ale cestou kolem Temže k Westminster Abbey jsme potkávali čím dál tím víc lidí s transparenty až byli všude kolem
• prý tam bylo celkem asi čtvrt milionu účastníků. Zajímalo by mě, jestli nás taky počítali.
• austerity znamená vynucené šetření (typicky za účelem snížení schodku státního rozpočtu). Skvělé téma k demonstraci.

Westminster Abbey
Narozdíl od Westminsterské katedrály je už z ... no, ono je to trochu složité ... ale každopádně v gotickém slohu.
Přišli jsme tam až po zavírací hodině pro turisty, ale chvíli před evensong (podle slovníku se to v češtině jmenuje to nešpory a je to podvečerní bohoslužba u které se většinu doby zpívá). To znamená, že nemůžeme zaplatit vstupné a jít si prohlédnout katedrálu, ale když chvíli počkáme a slíbíme, že pak budeme hodinu sedět a nevyrušovat, můžeme se zúčastnit nešpor. Zdarma. To zní jako dobrý deal, takže slíbíme, počkáme, nafasujeme brožurky s obsahem nešpor a instrukcemi kdy vstávat a sedat a necháme se usadit. I dovnitř kostela doléhají zvuky demonstrace. Zpěvům vesměs nerozumím ani s pomocí brožurky, ale to ničemu nevadí a kochání kostelem bez popocházení okolo mi taky stačí.

West End 
Důkazem toho, jak je Londýn velký jsou divadla, která hrají pořád to samé, třeba už několik desítek let. A ještě se tím chlubí.

St Paul's Cathedral
Máme na návštěvy kostelů zdarma štěstí. Normálně za prohlídku chtějí osmnáct liber, ale protože je neděle, žádné prohlídky nejsou a můžeme nakouknout i zdarma (a ani se nemusíme účastnit bohoslužby).

Tower Bridge
Nijak jsme to neplánovali, ale zrovna se otevíral. Na wikipedii jsem se pak dočetla, že se otevírá asi tisíckrát ročně, takže zas tak velká klika to nebyla. Taky tam psali, že se most otevírá úplně jen když proplouvá královna a jinak jen tolik, aby loď projela. Potvrdit ani vyvrátit to nemůžu, jednak proto, že si nepamatuju, jestli byl otevřený úplně, jednak proto, že nevím jestli na té lodi byla královna...

Temže
Londýn má relativně vtipný protipovodňový systém. Když se blíží velká voda, zavře se Temže. Ale pozor, nikoli tam kde vtéká do Londýna, ale naopak tam, kde z Londýna vytéká. A kupodivu to funguje. Temže totiž zas až tak děsně rychle neteče a hlavně, za přílivu teče obráceným směrem. Takže když se čeká velká voda z vnitrozemí, vypne se příliv a doufá se, že to do příštího odlivu nějak vydrží.
Temži lze překonat mnohem originálnějšími způsoby než po mostě či loďmo. Plavat bych v ní asi nezkoušela, ale dá se přejet lanovkou a podejít tunelem - z Greenwiche vede pod Temží tunel pro pěší. Bohužel není prosklený, takže to, že je člověk pod Temží si úplně neužije (na druhé straně, jak vypadá dno Temže je možná lepší nevidět...).

Greenwich
Díky nelondýnskému počasí je tu asi tak čtvrtina Londýna a pořádá piknik na neanglicky proschlém trávníku. A pak je tu ještě spousta turistů, kteří stojí frontu na fotku na nultém poledníku...Tedy nultý poledník vede skrz celý park a na většině míst se ani nikdo nefotí, natož aby na to stál frontu...dříve by se to dalo svést na to, že není poznat, kudy přesně poledník vede. Ale dnes, když má každý druhý GPS v mobilu?

Anglie turistická

Květen byl (už celkem dávno, já vím, ale taky byl) v Leamington Spa ve znamení návštěv. Přijely hned dvě a díky nim jsem objevila další pozoruhodnosti v okolí.

Ukázalo se, že Leamingon není "Spa" jen tak pro nic za nic. Pramen (respektive tlačítko, které zapíná proud vody z kohoutku) je přímo v centru. Prý je léčivý, ale jaké pozitivní účinky na zdraví má konkrétně mít, se mi vypátrat nepodařilo. Možná je ta voda zdravá tak obecně, podle hesla "co je hnusné musí být zdravé", protože ač na informační ceduli popisují chuť jakou sladkou, je spíš hnusně slaná.

Kdybyste chtěli vědět, kde je centrum Anglie, tak asi sto metrů od našeho domu na severovýchod. (Ale jen do konce září...centrum i pak zůstává tam kde je, ale my se stěhujeme.) Tedy...jedno z mnoha center, v Coventry mají taky jedno. A pak ještě na několika dalších místech.

Warwick
Asi jsem nikde neviděla větší koncentraci rozličně hrázděných a pokřivených domů. Jak už se stává pravidlem, i při této návštěvě jsme vynechali návštěvu hradu, který je podle zvěstí kříženec mezi památkou a zábavním parkem...ale to spousta atrakcí v UK. Krajně nesympatické je, že dělají všechno proto, aby neplatící návštěvníci neměli ani hezký výhled zvenčí - hrad je ze všech stran obehnán vysokými a neprůhlednými ploty.
Čirou náhodou jsme ovšem navštívili Lord Leycester Hospital. Ne, nic se nám nestalo - ta instituce, navzdory svému jménu, jako nemocnice nikdy nefungovala. Je to něco jako domov důchodců. A taky hezká hrázděná budova z šestnáctého století a oblíbená kulisa k filmům. A ve skleníku prý pěstovali ananasy a půjčovali(!) je jako dekorace na stůl na noblesní hostiny.

Charlotecote
Šlechtické sídlo celkem uprostřed ničeho, ale blízko Leamingtonu. Narozdíl od hradu ve Warwicku se o něj stará National Heritage, neboli, je méně komerční a obhospodařují jej převážně dobrovolníci. Prohlídka zahrnovala i sledování výroby a ochutnávání historických anglických sladkostí.
Zajímavou, i když nesouvisející částí expozice byla výstavka Touch/Don't touch, srovnávající různé materiály, na které pár let nechali, respektive nenechali sahat turisty. I když ty vzorky nebyly tak staré, rozdíl byl občas fakt brutální. Divím se, že něco takhle poučného nemá u vstupu každá památka.
Vůbec, se snahou o ochranu starožitností to tady dotáhli fakt do extrému - obzvlášť cenný exemplář byl zastrčený v tmavém koutě aby ho nepoškodilo světlo a kdo se chtěl kochat, mohl si posvítit baterkou.

Birmingham
K překonání předsudku, že Birmingham není velké hnusné město, které vůbec nemá cenu navštěvovat, mě Katka s Xofem museli trochu dokopávat, ale tak tedy dobrá. Uznávám, mají tam trochu zajímavé architektury, dokonce jednu Kaplického budovu.
A hlavně, mají tam, přímo v centru, místy dokonce pod budovami plavební kanál! Který navíc jde zatraceně strmě dokopce. Tedy, hladina je pořád vodorovná, ale je tam jedno zdymadlo za druhým. Nám, jako divákům to připadalo strašně super a dokonce jsme měli příležitost otevřít vrata pro kolemplující loď. Jestli posádce lodí připadá zábavné proplouvat i patnácté zdymadlo za den si nejsem jistá.

Ovšem nejlepší atrakce vůbec byla Black country living museum kousek za Birminghamem. Představte si skanzen, ale vesnický život  nahraďte životem v okolí dolů v době průmyslové revoluce.
Kromě spousty neživých dobových exemplářů, včetně parního stroje (který je občas dokonce v provozu), silniční parní lokomotivy, železného domku (ano, skutečně s něčím takovým experimentovali) a spousty dobových domků je to muzeum opravdu živé. Spousty dobově oblečených dobrovolníků sedí v domcích a vypráví a odpovídá na otázky, někteří vypadají skoro jako kdyby tam opravdu bydleli. V obchodech je zboží na prodej vedle historických exponátů a dvojí ceny - kolik stála kravata tehdy a za kolik si ji můžete koupit.
Viděli jsme ukázkovou školní hodinu, výrobu hřebíku, broušení skla a vyzkoušeli si kutálení obruče (jako dobové dítě bych byla úplně ztracená). Ze všeho nejvíc mě ovšem nadchlo kování řetězu. (A potom jsem okukovala řetězy v dalších částech expozice, zda je viditelný spoj a jestli jsou poctivě udělané.) Dověděli se, že to byla obvyklá ženská práce (občas prý dokonce žena měla kovadlinu přímo před domem, aby mohla podle potřeby odbíhat do kuchyně).
Pro velký úspěch jsem do muzea vzala obě dvě návštěvy a ani tak jsem ještě neviděla všechno.

Novina

Protože jak na Nový rok tak po celý rok, starého psa novým kouskům nenaučíš, nové koště dobře mete, ráno novější večera a na nový pytel nová záplata...a tak dále...no prostě, některé nové věci mají něco do sebe.

A já jsem si pořídila nový notebook. Jmenuje se Sika a její hlavní výhoda je, že narozdíl od Jaka a Losa funguje a doufám, že to tak nějakou dobu vydrží. A taky, že to povede k příjemnějšímu a častějšímu psaní blogu (i když to není tak jisté, protože nové Ubuntu, ačkoli je nové, neumí moje oblíbené rozložení klávesnice).