Květen byl (už celkem dávno, já vím, ale taky byl) v Leamington Spa ve znamení návštěv. Přijely hned dvě a díky nim jsem objevila další pozoruhodnosti v okolí.
Ukázalo se, že Leamingon není "Spa" jen tak pro nic za nic. Pramen (respektive tlačítko, které zapíná proud vody z kohoutku) je přímo v centru. Prý je léčivý, ale jaké pozitivní účinky na zdraví má konkrétně mít, se mi vypátrat nepodařilo. Možná je ta voda zdravá tak obecně, podle hesla "co je hnusné musí být zdravé", protože ač na informační ceduli popisují chuť jakou sladkou, je spíš hnusně slaná.
Kdybyste chtěli vědět, kde je centrum Anglie, tak asi sto metrů od našeho domu na severovýchod. (Ale jen do konce září...centrum i pak zůstává tam kde je, ale my se stěhujeme.) Tedy...jedno z mnoha center, v Coventry mají taky jedno. A pak ještě na několika dalších místech.
Warwick
Asi jsem nikde neviděla větší koncentraci rozličně hrázděných a pokřivených domů. Jak už se stává pravidlem, i při této návštěvě jsme vynechali návštěvu hradu, který je podle zvěstí kříženec mezi památkou a zábavním parkem...ale to spousta atrakcí v UK. Krajně nesympatické je, že dělají všechno proto, aby neplatící návštěvníci neměli ani hezký výhled zvenčí - hrad je ze všech stran obehnán vysokými a neprůhlednými ploty.
Čirou náhodou jsme ovšem navštívili Lord Leycester Hospital. Ne, nic se nám nestalo - ta instituce, navzdory svému jménu, jako nemocnice nikdy nefungovala. Je to něco jako domov důchodců. A taky hezká hrázděná budova z šestnáctého století a oblíbená kulisa k filmům. A ve skleníku prý pěstovali ananasy a půjčovali(!) je jako dekorace na stůl na noblesní hostiny.
Charlotecote
Šlechtické sídlo celkem uprostřed ničeho, ale blízko Leamingtonu. Narozdíl od hradu ve Warwicku se o něj stará National Heritage, neboli, je méně komerční a obhospodařují jej převážně dobrovolníci. Prohlídka zahrnovala i sledování výroby a ochutnávání historických anglických sladkostí.
Zajímavou, i když nesouvisející částí expozice byla výstavka Touch/Don't touch, srovnávající různé materiály, na které pár let nechali, respektive nenechali sahat turisty. I když ty vzorky nebyly tak staré, rozdíl byl občas fakt brutální. Divím se, že něco takhle poučného nemá u vstupu každá památka.
Vůbec, se snahou o ochranu starožitností to tady dotáhli fakt do extrému - obzvlášť cenný exemplář byl zastrčený v tmavém koutě aby ho nepoškodilo světlo a kdo se chtěl kochat, mohl si posvítit baterkou.
Birmingham
K překonání předsudku, že Birmingham není velké hnusné město, které vůbec nemá cenu navštěvovat, mě Katka s Xofem museli trochu dokopávat, ale tak tedy dobrá. Uznávám, mají tam trochu zajímavé architektury, dokonce jednu Kaplického budovu.
A hlavně, mají tam, přímo v centru, místy dokonce pod budovami plavební kanál! Který navíc jde zatraceně strmě dokopce. Tedy, hladina je pořád vodorovná, ale je tam jedno zdymadlo za druhým. Nám, jako divákům to připadalo strašně super a dokonce jsme měli příležitost otevřít vrata pro kolemplující loď. Jestli posádce lodí připadá zábavné proplouvat i patnácté zdymadlo za den si nejsem jistá.
Ovšem nejlepší atrakce vůbec byla Black country living museum kousek za Birminghamem. Představte si skanzen, ale vesnický život nahraďte životem v okolí dolů v době průmyslové revoluce.
Kromě spousty neživých dobových exemplářů, včetně parního stroje (který je občas dokonce v provozu), silniční parní lokomotivy, železného domku (ano, skutečně s něčím takovým experimentovali) a spousty dobových domků je to muzeum opravdu živé. Spousty dobově oblečených dobrovolníků sedí v domcích a vypráví a odpovídá na otázky, někteří vypadají skoro jako kdyby tam opravdu bydleli. V obchodech je zboží na prodej vedle historických exponátů a dvojí ceny - kolik stála kravata tehdy a za kolik si ji můžete koupit.
Viděli jsme ukázkovou školní hodinu, výrobu hřebíku, broušení skla a vyzkoušeli si kutálení obruče (jako dobové dítě bych byla úplně ztracená). Ze všeho nejvíc mě ovšem nadchlo kování řetězu. (A potom jsem okukovala řetězy v dalších částech expozice, zda je viditelný spoj a jestli jsou poctivě udělané.) Dověděli se, že to byla obvyklá ženská práce (občas prý dokonce žena měla kovadlinu přímo před domem, aby mohla podle potřeby odbíhat do kuchyně).
Pro velký úspěch jsem do muzea vzala obě dvě návštěvy a ani tak jsem ještě neviděla všechno.
