Květen byl (už celkem dávno, já vím, ale taky byl) v Leamington Spa ve znamení návštěv. Přijely hned dvě a díky nim jsem objevila další pozoruhodnosti v okolí.
Ukázalo se, že Leamingon není "Spa" jen tak pro nic za nic. Pramen (respektive tlačítko, které zapíná proud vody z kohoutku) je přímo v centru. Prý je léčivý, ale jaké pozitivní účinky na zdraví má konkrétně mít, se mi vypátrat nepodařilo. Možná je ta voda zdravá tak obecně, podle hesla "co je hnusné musí být zdravé", protože ač na informační ceduli popisují chuť jakou sladkou, je spíš hnusně slaná.
Kdybyste chtěli vědět, kde je centrum Anglie, tak asi sto metrů od našeho domu na severovýchod. (Ale jen do konce září...centrum i pak zůstává tam kde je, ale my se stěhujeme.) Tedy...jedno z mnoha center, v Coventry mají taky jedno. A pak ještě na několika dalších místech.
Warwick
Asi jsem nikde neviděla větší koncentraci rozličně hrázděných a pokřivených domů. Jak už se stává pravidlem, i při této návštěvě jsme vynechali návštěvu hradu, který je podle zvěstí kříženec mezi památkou a zábavním parkem...ale to spousta atrakcí v UK. Krajně nesympatické je, že dělají všechno proto, aby neplatící návštěvníci neměli ani hezký výhled zvenčí - hrad je ze všech stran obehnán vysokými a neprůhlednými ploty.
Čirou náhodou jsme ovšem navštívili Lord Leycester Hospital. Ne, nic se nám nestalo - ta instituce, navzdory svému jménu, jako nemocnice nikdy nefungovala. Je to něco jako domov důchodců. A taky hezká hrázděná budova z šestnáctého století a oblíbená kulisa k filmům. A ve skleníku prý pěstovali ananasy a půjčovali(!) je jako dekorace na stůl na noblesní hostiny.
Charlotecote
Šlechtické sídlo celkem uprostřed ničeho, ale blízko Leamingtonu. Narozdíl od hradu ve Warwicku se o něj stará National Heritage, neboli, je méně komerční a obhospodařují jej převážně dobrovolníci. Prohlídka zahrnovala i sledování výroby a ochutnávání historických anglických sladkostí.
Zajímavou, i když nesouvisející částí expozice byla výstavka Touch/Don't touch, srovnávající různé materiály, na které pár let nechali, respektive nenechali sahat turisty. I když ty vzorky nebyly tak staré, rozdíl byl občas fakt brutální. Divím se, že něco takhle poučného nemá u vstupu každá památka.
Vůbec, se snahou o ochranu starožitností to tady dotáhli fakt do extrému - obzvlášť cenný exemplář byl zastrčený v tmavém koutě aby ho nepoškodilo světlo a kdo se chtěl kochat, mohl si posvítit baterkou.
Birmingham
K překonání předsudku, že Birmingham není velké hnusné město, které vůbec nemá cenu navštěvovat, mě Katka s Xofem museli trochu dokopávat, ale tak tedy dobrá. Uznávám, mají tam trochu zajímavé architektury, dokonce jednu Kaplického budovu.
A hlavně, mají tam, přímo v centru, místy dokonce pod budovami plavební kanál! Který navíc jde zatraceně strmě dokopce. Tedy, hladina je pořád vodorovná, ale je tam jedno zdymadlo za druhým. Nám, jako divákům to připadalo strašně super a dokonce jsme měli příležitost otevřít vrata pro kolemplující loď. Jestli posádce lodí připadá zábavné proplouvat i patnácté zdymadlo za den si nejsem jistá.
Ovšem nejlepší atrakce vůbec byla Black country living museum kousek za Birminghamem. Představte si skanzen, ale vesnický život nahraďte životem v okolí dolů v době průmyslové revoluce.
Kromě spousty neživých dobových exemplářů, včetně parního stroje (který je občas dokonce v provozu), silniční parní lokomotivy, železného domku (ano, skutečně s něčím takovým experimentovali) a spousty dobových domků je to muzeum opravdu živé. Spousty dobově oblečených dobrovolníků sedí v domcích a vypráví a odpovídá na otázky, někteří vypadají skoro jako kdyby tam opravdu bydleli. V obchodech je zboží na prodej vedle historických exponátů a dvojí ceny - kolik stála kravata tehdy a za kolik si ji můžete koupit.
Viděli jsme ukázkovou školní hodinu, výrobu hřebíku, broušení skla a vyzkoušeli si kutálení obruče (jako dobové dítě bych byla úplně ztracená). Ze všeho nejvíc mě ovšem nadchlo kování řetězu. (A potom jsem okukovala řetězy v dalších částech expozice, zda je viditelný spoj a jestli jsou poctivě udělané.) Dověděli se, že to byla obvyklá ženská práce (občas prý dokonce žena měla kovadlinu přímo před domem, aby mohla podle potřeby odbíhat do kuchyně).
Pro velký úspěch jsem do muzea vzala obě dvě návštěvy a ani tak jsem ještě neviděla všechno.
Monday, 7 September 2015
Novina
Protože jak na Nový rok tak po celý rok, starého psa novým kouskům nenaučíš, nové koště dobře mete, ráno novější večera a na nový pytel nová záplata...a tak dále...no prostě, některé nové věci mají něco do sebe.
A já jsem si pořídila nový notebook. Jmenuje se Sika a její hlavní výhoda je, že narozdíl od Jaka a Losa funguje a doufám, že to tak nějakou dobu vydrží. A taky, že to povede k příjemnějšímu a častějšímu psaní blogu (i když to není tak jisté, protože nové Ubuntu, ačkoli je nové, neumí moje oblíbené rozložení klávesnice).
A já jsem si pořídila nový notebook. Jmenuje se Sika a její hlavní výhoda je, že narozdíl od Jaka a Losa funguje a doufám, že to tak nějakou dobu vydrží. A taky, že to povede k příjemnějšímu a častějšímu psaní blogu (i když to není tak jisté, protože nové Ubuntu, ačkoli je nové, neumí moje oblíbené rozložení klávesnice).
Saturday, 13 June 2015
Velký bratr ví víc, než bychom čekali
Po Velikonocích (což není zas až tak nedávno, ale třeba lepší pozdě než nikdy) jsme se vypravili na okružní jízdu po našich domovech. Zjistili jsme přitom, že to vůbec není ekonomické řešení, protože zatímco mezi bohatými a chudými zeměmi operují lowcosty, mezi těmi chudými navzájem ne.
První na řadě byl Vilnius. Vilnius má opravdu hezké staré centrum, celkem dost jako Praha, akorát trochu menší a s nekonečně mnoha obchody prodávajícími jantar. Taky se, narozdíl od Prahy, dá při procházce centrem udělat výlet do zahraničí, konkrétně do Republiky Užupis. Zřejmě je taky v Schengenu, protože pasy na její návštěvu nebyly potřeba. Nejzajímavější aspekt téhle republiky je její ústava. Mimo jiné se v ní píše, že každý má právo mít rád a starat se o kočku. A taky, že kočka nemá povinnost mít ráda svého pána, ale musí pomáhat v těžkých časech.
Ovšem jak už to s velkými městy často bývá, historické centrum je jen taková špička ledovce. Snad abych Vilnius viděla z té správné perspektivy mě Matas hned na začátek vzal na televizní věž, ze které je jasně patrné, že centrum je maličké, ztracené v moři paneláků. V restauraci na vrcholku věže pozvolna rotovaly kolem dokola, takže během půl hodiny člověk zvládl vypít čaj a zároveň shlédnout 360° panorama. Zároveň to bylo mimořádně matoucí.
-,,Kde že jsi říkal, že je ...? Tamhle?''
(Ukážu směrem, kterým to ještě před chvílí bylo.)
-,,Ne, támhle.''
(Matas ukáže o 180° jiným směrem.)
Vilnius na mě působil trochu retro dojmem. Ne, že bychom v Česku taky neměli spoustu socialistické architektury, ale na většině míst už alespoň dostala novou fasádu. Ve Vilniusu je příležitostí ke zlepšení (jak to Matas eufemisticky nazval) podstatně víc.
Na návštěvě v Česku pak jsem si připadala jako turista i ve vlastním městě. Například jsem zjistila, že Lanškroun má relativně hezké historické centrum (samozřejmě úměrné své velikosti). Matas, aby mi oplatil moji kritičnost k Vilniusu fotil ta nejošklivější místa.
Fotky potom nahrál na Google Stories. A ejhle, google tipnul polohu celkem nicneříkající fotky s přesností pár set metrů a jiné ještě přesněji. Vzhledem k tomu, že Matasův foťák GPS fakt nemá, lámeme si hlavu, jestli opravdu umí poznat místo tvaru silnice.
 |
| Vilnius z nadhledu |
První na řadě byl Vilnius. Vilnius má opravdu hezké staré centrum, celkem dost jako Praha, akorát trochu menší a s nekonečně mnoha obchody prodávajícími jantar. Taky se, narozdíl od Prahy, dá při procházce centrem udělat výlet do zahraničí, konkrétně do Republiky Užupis. Zřejmě je taky v Schengenu, protože pasy na její návštěvu nebyly potřeba. Nejzajímavější aspekt téhle republiky je její ústava. Mimo jiné se v ní píše, že každý má právo mít rád a starat se o kočku. A taky, že kočka nemá povinnost mít ráda svého pána, ale musí pomáhat v těžkých časech.
Ovšem jak už to s velkými městy často bývá, historické centrum je jen taková špička ledovce. Snad abych Vilnius viděla z té správné perspektivy mě Matas hned na začátek vzal na televizní věž, ze které je jasně patrné, že centrum je maličké, ztracené v moři paneláků. V restauraci na vrcholku věže pozvolna rotovaly kolem dokola, takže během půl hodiny člověk zvládl vypít čaj a zároveň shlédnout 360° panorama. Zároveň to bylo mimořádně matoucí.
-,,Kde že jsi říkal, že je ...? Tamhle?''
(Ukážu směrem, kterým to ještě před chvílí bylo.)
 |
| Uhodnete kde to je? Google ano. |
(Matas ukáže o 180° jiným směrem.)
Vilnius na mě působil trochu retro dojmem. Ne, že bychom v Česku taky neměli spoustu socialistické architektury, ale na většině míst už alespoň dostala novou fasádu. Ve Vilniusu je příležitostí ke zlepšení (jak to Matas eufemisticky nazval) podstatně víc.
Na návštěvě v Česku pak jsem si připadala jako turista i ve vlastním městě. Například jsem zjistila, že Lanškroun má relativně hezké historické centrum (samozřejmě úměrné své velikosti). Matas, aby mi oplatil moji kritičnost k Vilniusu fotil ta nejošklivější místa.
Fotky potom nahrál na Google Stories. A ejhle, google tipnul polohu celkem nicneříkající fotky s přesností pár set metrů a jiné ještě přesněji. Vzhledem k tomu, že Matasův foťák GPS fakt nemá, lámeme si hlavu, jestli opravdu umí poznat místo tvaru silnice.
 |
| Z cyklu Lanškroun ugly |
P.S.: Fotky opět fotil...však vy víte kdo. A obávám se, že to tak bude i v budoucnu. Nejen, že nejsem fotogenický typ, ale nejsem ani typ, který by se vyžíval na druhé straně objektivu. Zvlášť když fotodokumentaci obstará někdo jiný.
Sunday, 19 April 2015
Silnice dlážděná vodou
V Anglii už naplno vypuklo jaro (pozná se to podle kvetoucích stromů a smrkající Terky). Ukazuje se, že výhodou Leamingtonu není jenom "nightlife", kvůli kterému tady bydlí spousta studentů z Warwicku, ale i "daylife".
Krom jiného proto, že Leamingtonem prochází Grand Union Canal. A kolem něho vede úzká pěšinka pro pěší a cyklisty...bez semaforů, bez aut...daleko předaleko...okružní vycházka se kolem kanálu dělá sice špatně, ale to je asi tak jediná nevýhoda...(pak možná ještě to, že se tam nesmí plavat, ale vzhledem k teplotám mi to zatím chybět nezačalo).
Hlavní trasa kanálu má 220 kilometrů a vede z Birminghamu až do Londýna. Kanál taková silnice dlážděná vodou. Zhruba stejně široký, uměle postavený (často nad okolní krajinou), dokonce s mosty přes řeku, železničními nadjezdy, a prý i tunely.
Původním účelem kanálů (kterých je celkem v UK asi tři a půl tisíce kilometrů) byla nákladní doprava. Z dnešního pohledu je to těžko uvěřitelné - loď velikosti kamionu by projela jen stěží a maximální povolená rychlost je 4 míle (necelých 7 km) za hodinu. Vůbec to ale neznamená, že by kanály zely prázdnotou - vládne na nich čilý turistický ruch. Zdá se, že plavení po kanálech je britský ekvivalent českého jezdění na chalupu. Lodě jsou zpravidla obytné, často dokonce mají na střechách nějaký truhlík s rostlinstvem, kola a nebo psa.
S nadšením jsem zjistila, že na takovou loď není potřeba řidičák a existuje spousta půjčoven...kdo se přidáte?
P. S.: Jak jste si možná všimli, fotky jsem nefotila já. Díky Matasovi.
Krom jiného proto, že Leamingtonem prochází Grand Union Canal. A kolem něho vede úzká pěšinka pro pěší a cyklisty...bez semaforů, bez aut...daleko předaleko...okružní vycházka se kolem kanálu dělá sice špatně, ale to je asi tak jediná nevýhoda...(pak možná ještě to, že se tam nesmí plavat, ale vzhledem k teplotám mi to zatím chybět nezačalo).
Hlavní trasa kanálu má 220 kilometrů a vede z Birminghamu až do Londýna. Kanál taková silnice dlážděná vodou. Zhruba stejně široký, uměle postavený (často nad okolní krajinou), dokonce s mosty přes řeku, železničními nadjezdy, a prý i tunely.
 |
| Meziúrovňové křížení s železnicí. Kanál je překvapivě nahoře. |
 |
| Člověk si připadá trochu jako v Escherovském obrázku. To nahoře je kanál, to dole řeka Avon. |
 |
| Plavební komora |
Zásadní rozdíl mezi kanálem a silnicí spočívá v tom, že neumí vést do kopce a zase z kopce. Ne, že byl jihovýchod Anglie děsně kopcovitá oblast, ale přeci jen, dostat se z Londýna do Birminghamu úplně vodorovně nejde, už proto, že Birmingham je v o něco větší nadmořské výšce. Proto je na kanálu spousta zdymadel, které vedou střídavě do kopce i z kopce, jak je potřeba. Na celé trase Birmingham-Londýn je jich prý 166. Včera jsme se kolem kanálu jeli projet na kolech a za 10 kilometrů jich potkali asi 10. Zatím jsem viděla zdymadlo asi jenom na Labi, takže jsem byla překvapená jak jednoduchá a samoobslužná tahle zařízení jsou. Člověk ručně otevře dřevěnou bránu, vjede dovnitř, zavře, zatočí klikou aby napustil či vypustil vodu, a pak druhou bránou zase vyjede. Žádná elektřina, žádný motor, žádná kvalifikovaná obsluha.
 |
| Vrata zdymadla. Otevírají se prostě tak, že se pořádně opřete do toho bílého trámu. |
Původním účelem kanálů (kterých je celkem v UK asi tři a půl tisíce kilometrů) byla nákladní doprava. Z dnešního pohledu je to těžko uvěřitelné - loď velikosti kamionu by projela jen stěží a maximální povolená rychlost je 4 míle (necelých 7 km) za hodinu. Vůbec to ale neznamená, že by kanály zely prázdnotou - vládne na nich čilý turistický ruch. Zdá se, že plavení po kanálech je britský ekvivalent českého jezdění na chalupu. Lodě jsou zpravidla obytné, často dokonce mají na střechách nějaký truhlík s rostlinstvem, kola a nebo psa.
S nadšením jsem zjistila, že na takovou loď není potřeba řidičák a existuje spousta půjčoven...kdo se přidáte?
P. S.: Jak jste si možná všimli, fotky jsem nefotila já. Díky Matasovi.
Sunday, 22 February 2015
Nácvik na opuštění Coventry
Coventry nadobro opustím, ať už s titulem nebo bez, nejpozději za půl roku. Ještě není jasné kam se odsud postěhuju. Do Zürichu to nebude, ale doufám, že tam alespoň nebudou oddělené vodovody, ale budou dvojtá skla v oknech.
Snad abych si na Coventry začala pozvolna odvykat a natrénovala na stěhování někam dál (a taky asi z čirého masochismu), jsem se na poslední půlrok přestěhovala do Royal Leamington Spa.
Samotnému stěhování předcházelo mnoho barvitých zážitků s britskou byrokracií, například:
Další podstatnou zkušeností ze stěhování bylo, že jsem opravdu musela sbalit všechny svoje věci a přestěhovat je. A ukázalo se, že jich je opravdu HODNĚ. Pořád ještě vešly do jednoho osobního auta, ale bylo to poměrně velké auto a bylo poměrně plné.
A jelikož je náš nový byt nevybavený, nakoupili jsme ještě navíc jedno plné auto nábytku z IKEA. (Jo...kupovat si nábytek na půl roku nedává úplně smysl, ale je to levnější než platit o sto liber měsíčně víc za byt s nábytkem.) Co s ním budeme v létě dělat jsem celkem zvědavá.
Leamington je od Coventry asi patnáct kilometrů, ale je menší a mnohem hezčí než Coventry a soudě dle wikipedie, je skvělou ukázkou regency architektury.
Náš byt sám o sobě se vyznačuje tím, že je v poměrně historicky vyhlížejícím domě, tím pádem má taky v oknech jednoduchá skla v kovových rámech. V koupelně máme dokonce barevná skla! (Jedno z nich se sice prasklé, ale pořád ještě doufáme, že pronajímatele donutíme s tím něco udělat.)
Jinak je náš byt také ukázkou nejtěžšího stupně řemeslné ledabylosti. (Pokud dobří řemeslníci z chudších zemí odešli do zahraničí za lepším výdělkem, tak tedy rozhodně nedorazili do našeho bytu a myslím, že vlastně vůbec ne do UK.) Okenní rámy byly čerstvě natřené před tím, než jsme se nastěhovali...první pokus o natření byl podniknut snad vodovkama, protože voda, která na oknech kondenzovala dělala na sklech bílé šmouhy... ke cti jim je nutno přiznat, že když jsme si stěžovali, byl podniknut druhý pokus o natření...tentokrát něčím vodou nerozpustným. Výsledkem jsou bílé neumytelné tečky na sklech a rámy ze kterých se barva odlupuje po kousíčkách, protože vodovkový podklad asi nebyl úplně optimální...horní část rámu, která je skrytá pod žaluziemi, pro jistotu není nově natřená vůbec...
Výhodou toho, když člověk někde bydlí jenom na půl roku je, že spousta věcí se prostě snese, protože na tu chvíli je nemá smysl řešit, a místo toho si může užívat pozitiva. Jinými slovy: přijeďte! Místa máme určitě dost, matraci pro návštěvy sice ještě nemáme, ale když bude chtít přijet dostatek návštěv, třeba nějakou pořídíme. A kdyby ne, máme luxusně měkké koberce vytápěné sousedy o patro níž :-)
Snad abych si na Coventry začala pozvolna odvykat a natrénovala na stěhování někam dál (a taky asi z čirého masochismu), jsem se na poslední půlrok přestěhovala do Royal Leamington Spa.
Samotnému stěhování předcházelo mnoho barvitých zážitků s britskou byrokracií, například:
- nájemní smlouva psaná v jazyce snad z dob Shakespeara
- čárky jsou, zdá se v anglických právních dokumentech zakázané (někde na internetu jsem našla vysvětlení, že se čárky nepíšou, protože způsobují nejednoznačnost výkladu)
- platba kartou po telefonu
- uzavírání pojištění po telefonu ("Nemůžu vám ty informace poslat mailem?" "Ne, musíte mi odpovědět po telefonu."...na to snad mají zákon...)
- pojištění našeho bytu nezahrnuje selhání přístrojů v důsledku nerozeznání data v roce 2000 nebo nějakého jiného data
Další podstatnou zkušeností ze stěhování bylo, že jsem opravdu musela sbalit všechny svoje věci a přestěhovat je. A ukázalo se, že jich je opravdu HODNĚ. Pořád ještě vešly do jednoho osobního auta, ale bylo to poměrně velké auto a bylo poměrně plné.
A jelikož je náš nový byt nevybavený, nakoupili jsme ještě navíc jedno plné auto nábytku z IKEA. (Jo...kupovat si nábytek na půl roku nedává úplně smysl, ale je to levnější než platit o sto liber měsíčně víc za byt s nábytkem.) Co s ním budeme v létě dělat jsem celkem zvědavá.
Leamington je od Coventry asi patnáct kilometrů, ale je menší a mnohem hezčí než Coventry a soudě dle wikipedie, je skvělou ukázkou regency architektury.
Náš byt sám o sobě se vyznačuje tím, že je v poměrně historicky vyhlížejícím domě, tím pádem má taky v oknech jednoduchá skla v kovových rámech. V koupelně máme dokonce barevná skla! (Jedno z nich se sice prasklé, ale pořád ještě doufáme, že pronajímatele donutíme s tím něco udělat.)
Jinak je náš byt také ukázkou nejtěžšího stupně řemeslné ledabylosti. (Pokud dobří řemeslníci z chudších zemí odešli do zahraničí za lepším výdělkem, tak tedy rozhodně nedorazili do našeho bytu a myslím, že vlastně vůbec ne do UK.) Okenní rámy byly čerstvě natřené před tím, než jsme se nastěhovali...první pokus o natření byl podniknut snad vodovkama, protože voda, která na oknech kondenzovala dělala na sklech bílé šmouhy... ke cti jim je nutno přiznat, že když jsme si stěžovali, byl podniknut druhý pokus o natření...tentokrát něčím vodou nerozpustným. Výsledkem jsou bílé neumytelné tečky na sklech a rámy ze kterých se barva odlupuje po kousíčkách, protože vodovkový podklad asi nebyl úplně optimální...horní část rámu, která je skrytá pod žaluziemi, pro jistotu není nově natřená vůbec...
Výhodou toho, když člověk někde bydlí jenom na půl roku je, že spousta věcí se prostě snese, protože na tu chvíli je nemá smysl řešit, a místo toho si může užívat pozitiva. Jinými slovy: přijeďte! Místa máme určitě dost, matraci pro návštěvy sice ještě nemáme, ale když bude chtít přijet dostatek návštěv, třeba nějakou pořídíme. A kdyby ne, máme luxusně měkké koberce vytápěné sousedy o patro níž :-)
Thursday, 29 January 2015
Kváskové katastrofy
Z vánoční návštěvy v Česku jsem si kromě nemoci (naštěstí nejsou tak paranoidní ohledně eboly, aby kontrolovali zdravotní stav cestujících přilétajících z Prahy) a dalšího harampádí,
které nevím, jak odsud budu stěhovat, až se budu stěhovat, přivezla
domácího mazlíčka - žitný kvásek. A naději, že z něho zvládnu vyrobit
něco podobnějšího českému chlebu, než je k dostání v místních
supermarketech.
Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.
Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...
Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...
Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.
Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.
Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...
Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...
Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.
Wednesday, 14 January 2015
Návštěva londýnského Atlasu hub
Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.
Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.
Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.
Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.
Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?
Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.
Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.
Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.
Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.
Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?
Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.
Subscribe to:
Posts (Atom)