Kváskové katastrofy

Z vánoční návštěvy v Česku jsem si kromě nemoci (naštěstí nejsou tak paranoidní ohledně eboly, aby kontrolovali zdravotní stav cestujících přilétajících z Prahy) a dalšího harampádí, které nevím, jak odsud budu stěhovat, až se budu stěhovat, přivezla domácího mazlíčka - žitný kvásek. A naději, že z něho zvládnu vyrobit něco podobnějšího českému chlebu, než je k dostání v místních supermarketech.

Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.

Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...

Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...

Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.

Návštěva londýnského Atlasu hub

Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.

Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.

Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.

Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.

Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro  jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?

Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.

Happy Halloween...aneb oboustranný kulturní šok

Tuhle historku už se chystám napsat celkem dlouho. Název dokonce napovídá jak dlouho asi. Od 31.října. Jednou z výhod takového dlouhého odkládání je, že jsem ji doteď mohla vyprávět bez rizika, že někdo řekne "Jo, to jsi psala na blogu." Teď už jsem vyprávění nabažená, takže tady je.

Přehlédnout Haloween je v UK skoro stejně těžké, jako přehlédnout Vánoce. Akorát se místo vánočních dekorací ve velkém prodávají dýně (což je fajn, protože z nich jde, narozdíl od vánočních hvězd, vařit polévku) a místo santaklausovských čepic se nosí smrťácké a všemožné další kostýmy. Ty zjevně nejsou omezeny ani věkem, ani místem výskytu nositele, na nákupu jsem potkala několik kostýmovaných dam středního věku.

Jenže to, že si člověk všimne, že je Haloween ještě neznamená, že je připraven na všechny důsledky... Takže když se večer ozvalo zaklepání na dveře, nic netušíc jsem šla otevřít. Přede dveřmi bylo dítě v masce kostlivce a za ním maminka. V ten moment mi došlo, že se po mně asi budou chtít nějaké sladkosti a začala jsem přemýšlet, jestli máme něco jiného než hodně hořkou čokoládu. Zároveň jsem si uvědomila, že nemám tušení, jaká je haloweenská alternativa k "hody hody doprovody, dejte vejce malovaný". Nějakou dobu jsme na sebe zírali a nikdo nic neříkal. Když z dítěte konečně vypadlo "Happy Haloween", zvládla jsem už jenom poděkovat a zavřít dveře. V Coventry holt bude o jedno traumatizované dítě víc.

V kuchyni jsem potom objevila nějaké müsli tyčinky, které by se snad jako sladkost počítat daly a připravila je ke dveřím pro případ dalších koledníků, ale nikdo už nepřišel. Možná se maminky mezi sebou varovaly.

Inovace pro letadla

Tentokrát kupodivu ne o cestování, ač by tomu název napovídal.

Chci psát o korespondenčních letadlech. Pokud jste nikdy nic takového nedostali, asi žijete v nějakém jiném vesmíru.

Během posledního čtvrt roku mi přišla do e-mailové schránky hned dvě letadla, neboli maily, které chtějí, aby člověk něco (třeba recept) poslal na zadanou adresu a přeposlal mail svým n známým s patřičně posunutými e-mailovými adresami. V ideálním případě by člověk za nějakou dobu měl dostat n² receptů nebo něčeho jiného od známých svých známých. Už se ovšem nedočtete, že pokud by takový ideální případ nastal, po log_n 3000000000 iteracích téhle taškařice dojdou uživatelé internetu. Což je třeba pro takové n=20 zatraceně málo - už v osmé iteraci by byl internet beznadějně přehlcen.

Odesílatel jednoho "mých" z letadel si to bezpochyby musel být schopen spočítat, neboť má doktorát z matematiky, ale nepomohlo to.

Kromě toho, že v konečně velké populaci letadla nemají šanci fungovat, jsou taky v době e-mailu nesmyslně neefektivní... Za starých časů, kdy se posílaly pohledy poštou, to ještě dávalo nějaký smysl - člověk chtěl poslat málo pohledů a dostat hodně pohledů...ale jestli člověk pošle e-mailem recept jednomu nebo stovce lidí vyjde úplně nastejno, když už si dal práci nějaký recept sepsat.

Takže navrhuju následující protokol, kterému velikost internetu vystačí na víc iterací a zároveň vygeneruje více náhodných čísel pro všechny zúčastněné (pokud poběží dost dlouho):

Ahoj, 
zahajujeme e-mailový projekt na generování náhodných čísel. Pošli prosím během příštího týdne náhodné číslo na seznam adres na konci tohoto e-mailu. Poté přidej na seznam svoji adresu a přepošli tento e-mail jednomu člověku. Pokud od něj do týdne neobdržíš náhodné číslo, nejspíš se nechce zapojit, v takovém případě pošli e-mail znovu někomu jinému.

Dokud to nikdo nepokazí, čas od času ti přijde náhodné číslo od nového účastníka projektu. Věříme, že se zúčastníš, náhodná čísla přece občas potřebujeme všichni. Čím dříve se zapojíš, tím více čísel dostaneš!

P.S.: Varování: Náhodná čísla vygenerovaná tímto projektem nedoporučujeme používat pro kryptografické účely.

Pomluvy Říma

Tak abyste si nemysleli, že jsem na Řím jenom kašlala... to zas ne... ale přiznám se, že k srdci mi zrovna nepřirostl. A abyste si nemysleli, na blog taky nekašlu... jen... ehm... prokrastinuji... ale o to delší ten dnešní bude.

 

Bydlela jsem asi tři kilometry od Kolosea i od univerzity, a to se ukázalo jako naprosto klíčové. Ne, že by Řím byl zrovna rájem pro pěší, ale cestování hromadnou dopravou je vyslovený masochismus.
Pro začátek, na zastávkách nejsou jízdní řády a to, jestli vůbec nějaké jízdní řády existují a jestli má smysl aby existovaly v situaci, kdy je ve městě stejně nepřetržitá dopravní zácpa, a tedy by nemohly být dodržovány, je zajímavá filozofická otázka.
Prakticky - doprava spíš nejezdí než jezdí a pokud jede, je narvaná k prasknutí. Takže čekání na MHD je tak trochu zenové cvičení, vlastní cestování pak cvičení v asertivitě.

Do školy jsem šla pěšky dokonce i v den odjezdu, kdy jsem s sebou měla ultravelký a ultratěžký batoh s věcmi ještě ze Švédska...

Římská doprava se údajně kvůli zácpám pohybuje průměrnou rychlostí 12 kilometrů v hodině a připadala mi alespoň dvakrát hlučnější než kdekoli jinde, za což asi částečně mohou jednovrstvá skla v oknech a částečně motorky, kterých je v Římě neskutečně hodně a dělají fakt strašný kravál. (Díky bohu za deštivé počasí v jiných zemích, které lidi odrazuje od tohohle typu dopravy.)

Ale abych jenom nepomlouvala římskou dopravu...dají se pomlouvat i jiné věci, že?

Tak třeba - obávám se, že návštěva Říma zvedla moje standarty na to, co je dobrá zmrzlina (a taky dobře zralé rajče) natolik, že se mi teď dlouho nepodaří nic takového potkat.

Ale teď už něco málo o turistice. Chození pěšky po Římě má své výhody - málokde jinde narazíte na takovou koncentraci tak starých staveb, takže většinu času můžete bez problémů strávit kocháním.

Málokde jinde taky narazíte na takovou koncentraci pouličních prodejců -  a to nemyslím stánkaře...nevím, odkud ty věci berou, ale v centru můžete potkat spousty prodejců fakt nalehko - s batůžkem lahví vody, ohromnou kyticí růží, případně deštníků, pokud prší...v restauraci nás několikrát vyrušil prodejce hodinek... Ovšem nejméně pochopitelní jsou pro mě prodejci pískacích gumových koulí. Stojí v turisticky frekventovaných lokalitách a náplní jejich práce je házet gumovou kouli na podložku, kterou mají před sebou. Koule se při dopadu rozplácne a pak se během pár vteřin vrátí do původního tvaru, přičemž vydá pištivý zvuk. Kolik turistů kochajících se starým Římem prahne po vlastnictví takovéhle koule je mi záhadou. Můj osobní tip by byl, že skoro nikdo, ale na druhé straně - nějak se ti prodavači uživit musí...

Kromě obecného popocházení centrem jsem se rozhodla navštívit i nejprofláklejší turistické atrakce, ať to mám odbyté a už do Říma  nemusím znovu... nepodařilo se mi to tak úplně, nebyla jsem ve Svatopetrské bazilice. Ostatní nejprofláklejší atrakce jsou Vatikánská muzea (o těch v dalším postu) a trojice pozůstatků z období antiky:   Koloseum, Forum Romanum a Palatinský pahorek. A fronty před vstupem do výše uvedených.

Vatikánská muzea jsou koneckonců jenom muzea, ale fronta, která se tvoří u jejich vstupu, ta se skutečně impozantní. Obzvlášť, když člověk vezme v potaz to, že frontě se lze vyhnout nákupem lístků online...jsou sice dražší, ale při srovnání rozdílu cen a délky fronty stání ve frontě vypadalo jako nevalně placená činnost.

Do Kolosea, Fora Romana a na Palatinský pahorek se chodí různými vstupy, ale jen na jednu vstupenku, přičemž frontu stojíte jen jednou - při nákupu vstupenky. A můžete si vybrat, na které z atrakcí frontu vystojíte. To vede k situacím, kdy je před Koloseem fronta snad na půl hodiny a před Forem Romanem, které má vstup dvě minuty odtud vůbec žádná. Turisté se nezvládají optimálně distribuovat a personál Kolossea jim v tom kupodivu vůbec nepomáhá...

Koloseum - co měli ti chudáci Římani dělat, když neměli televizi...

• Postavili ho za pouhých deset let (ne Římani, ale jejich židovští zajatci).
• Než k přidali rozsáhlé podzemí, napouštěli ho vodou a pořádali lodní bitvy.
• Podzemí jim naopak umožnilo sofistikovanou jevištní technologii. Součástí dekorací prý byly i opravdové palmy.
• Nad hledištěm šlo údajně natáhnout plátěnou střechu.

Forum Romanum - sbírka trosek různého stáří a původu, vesměs chrámy.

• Jedna budova podle popisu zněla skoro jako supermarket.
• Dozvěděla jsem se, že sloup nemusel nutně něco podpírat, občas si je stavěli jen tak, na památku něčeho, stejně jako oblouky...

Palatinský pahorek je jedním ze sedmi římských pahorků. (Ve srovnání s pahorky Bergenu či Edinburghu mi ty římské připadají nejvíc jako marketingový trik.) Park s pozůstatky dva tisíce let staré vilové čtvrti.

Pantheon - z druhého století našeho letopočtu, ale stále ještě stojí. Prý to ani původně nebyl chrám všech bohů, jak by název napovídal.
Každopádně, od sedmého století až do dnes je to katolický chrám Panny Marie. Je zdarma a nestojí se na něj fronty.



















Svatopetrské náměstí - takhle to dopadá, když si něco necháváte na poslední chvíli. Do baziliky jsem chtěla poslední den, ale místo obyčejné fronty na vstup bylo náměstí plné lidí a probíhala nějaká ceremonie. Nemůžu úplně tvrdit, že bych zahlédla papeže, ale myslím, že tam někde vepředu byl.

Švýcarská garda

Někde tam v dálce je papež

Kašlu na památky

Přesně s tímhle pocitem jsem se včera ráno probudila. Po intenzivním chození po Stockholmských pozoruhodnostech v posledních dvou týdnech mi byla všechna Kolosea a Fora Romana ukradená a nemotivovalo mě ani to, že nebylo moc vedro a všichni se tváří jak jsou tři týdny na Řím málo...

Na druhé straně jsem už po dvou dnech v Římě měla silný absťák po kousku přírody...a zjistila, že nic takového se v okolí několika kilometrů nevyskytuje. Tudíž jsem se rozhodla, že přece jenom podniknu něco jako výlet a půjdu si zaběhat do 4 km vzdáleného parku Villa Borghese. Jednak je to jeden z nejbližších parků a jednak je dost známý na to, aby se to dalo počítat jako alespoň nějaké turistikování po pozoruhodnostech.

Na běhání sice bylo trochu moc teplo ale jinak byl park hezký. A hlavně mě pobyt mezi stromy brzy regeneroval natolik, že jsem začla být ochotna vidět i trochu víc Říma...a tak jsem to cestou zpátky vzala trochu oklikou...

Jakmile se dostanete dostatečně do centra, nepotřebujete na vidění pamětihodností ani mapu, ani průvodce. Prostě sledujete davy turistů. A tak jsem viděla Tiberu, Piazza del Popolo, Fontánu di Trevi, Koloseum i Forum Romanum (trosky původních římských budov) a dokonce i Španělské schody, na které bych se jinak podívat ani nešla, protože jsem slyšela, že to jsou prostě schody, na kterých nic speciálního není, akorát děsně moc turistů. A fakt to tak bylo.

Zatím zdaleka nejpozitivnější aspekt Říma, který jsem objevila, a který mi podstatně zpříjemnil včerejší výlet je to, že jsou tu všude možně postavené fontánky na pití. Přiznám se, že kdyby mi to nebylo názorně předvedeno, asi bych se pít z fontánek, které jsou často posprejované a špinavé a dokonce ani nevypadají jako fontánky na pití, které člověk potká v jiných zemích, neodvážila. Možná je to maskování proti turistům - místní se napijí z fontánky, turisté si koupí balenou vodu od některého ze spousty prodavačů vody, kteří postávají všude kolem památek.

Akorát jsem měla akorát výbavu na běhání a ne na turistování, takže žádné fotky...a ze dneška taky ne...protože dnes jsem se rozhodla kašlat na dokonce i na parky...

The best of Stockholm

Ve Stockholmu už sice nějaký pátek jsem, ale to nejlepší jsem si nechávala na konec. A hlavně pro návštěvy. O víkendu mě navštívili Katka a Xof. V knihovničce na Institutu jsem našla průvodce Stockholmem a intenzivně jsme podle něj navštěvovali ty nejnavštíveníhodnější Stockholmské atrakce.

Tedy...ne až tak organizovaně. Začali jsme prohlídkou starého města - Gamla Stan, o které jsem už psala. Poblíž královského paláce jsme zahlédli hlouček pochodujících uniformovaných stáží, který zrovna mizel za rohem, a rozhodli se je pronásledovat. A dobře jsme udělali. Protože bylo nádvoří a kolem něho dav lidí, kteří zjevně na něco čekali. Tak jsme se k nim připojili, protože takový dav se přece neshlukne jen tak pro nic za nic.

Po dvaceti minutách čekání to začalo - střídání stráží, které bylo podle naší brožurky jedna z pěti nejskvělejších atrakcí ve Stockholmu. Trvalo asi půl hodiny a úplný smysl veškeré té choreografie jsem nepochopila a vlastně si ani nevšimla, kdy se vyměnili ti strážní co stáli v budkách. Měnilo se totiž ještě asi třicet dalších. Tmavě modří za světle modré, snad aby se v tom turisti lépe orientovali. Choreografie tedy nic moc...nejoriginálnější bylo, že si v jeden okamžik všichni opřeli zbraně do připravených stojanů a někam odklusali.
Ale - přeci jen ta atrakce stála za to, protože součástí toho všeho byla kapela. Přijela na koních - jednou rukou vedli koně, druhou hráli na trubky. A bubeníci dokonce hráli oběma rukama a kůň se asi řídil sám...

Další superatrakcí, kterou jsme navštívili byla radnice. Původně jsme chtěli na věž, ale ač jsme přišli víc než hodinu před zavřením, lístky na celý den už byly rozprodané... Ale ta lepší část radnice - prohlídka vnitřku vyprodaná nebyla. Podle našeho průvodce měla být taky úžasná a fakt to je jedna z nejzajímavějších budov ve kterých jsem kdy byla.
Radnice byla postavená začátkem dvacátého století a její architekt Ragnar Östberg zjevně několikrát změnil názor na to co staví...takže je tam například Modrý sál, který má zdi z červených cihel a po modré ani památky. A několik dalších sálů, které sice víc odpovídají svým jménům, ale nejsou o nic obyčejnější. A taky je tam sál, kde jednou týdně oddávají rychlostí asi deset svateb za hodinu. (Pět minut, žádná víkendovka jako v jiných zemích! ;-)

No a když jsme vylezli z radnice, měly už skoro všechny další atrakce zavřeno, otvírací hodiny muzeí nejsou optimalizované na vstávání v deset. Ale naštěstí tu mají některá muzea "happy hours", což jsou dva bonusy v jednom - jednak jsou otevřená déle a jednak jsou zdarma. No a v ten den to bylo zrovna muzeum moderního umění.

Další "must see" podle našeho průvodce bylo archipelago. Mezi Stockholmem a opravdovým mořem je totiž asi 50 kilometrů vyplněných ostrovy a ostrůvky různých obydleností a velikostí. Většina je malých, skalnatých a neobydlených a angličtina pro ně má roztomilé pojmenování "skerries". Ty obydlené se od nich odlišovaly tím, že na byly označené česky znějící cedulkou "KABEL" (nejspíš) v místě, kde byla na ostrov přivedená elektřina.
Mimochodem, švédsky se ostrov řekne ö. Jednoho to přivádí k hypotéze, že vývoj jazyka má něco společného s Huffmanovým kódováním.

Abych ještě uvedla na pravou míru jak se to má s opravdovostí moře ve Stockholmu. Voda západně od Stockholmu se jmenuje Mälaren a je to jezero a někde uprostřed Stockholmu přejde v to, co se švédsky jmenuje východní jezero (Östersjön), v jiných jazycích Baltské moře. Katka s Xofem ochutnávali a prý moc slané není. A v budoucnosti bude nejspíš čím dál tím víc jezero a míň moře, protože postupně vypouštějí. Respektive, okolní země se zdvihá, a to tempem asi centimetr ročně.

Pro úplnost našeho itineráře ještě zmíním, že jsme byli ve Skansenu (že je větší a živější než ten Rožnovský musela uznat i Katka) a ve Vasa muzeu (s vrakem lodi, kterou jsem už zmiňovala) a tím jsme vzorně viděli skoro všechno, co se podle našeho průvodce nedalo vynechat.

Katka s Xofem vypozorovali, asi polovina Stockholmu vypadá jako nějaké místo v Praze a archipelago zase jako Hurónské jezero v Kanadě. Nevím, jestli je to argument pro nebo proti návštěvě Stockholmu...možná záleží jak hodně se vám líbí Praha, a jestli jste byli v Kanadě.