Silnice dlážděná vodou

V Anglii už naplno vypuklo jaro (pozná se to podle kvetoucích stromů a smrkající Terky). Ukazuje se, že výhodou Leamingtonu není jenom "nightlife", kvůli kterému tady bydlí spousta studentů z Warwicku, ale i "daylife".

Krom jiného proto, že Leamingtonem prochází Grand Union Canal.  A kolem něho vede úzká pěšinka pro pěší a cyklisty...bez semaforů, bez aut...daleko předaleko...okružní vycházka se kolem kanálu dělá sice špatně, ale to je asi tak jediná nevýhoda...(pak možná ještě to, že se tam nesmí plavat, ale vzhledem k teplotám mi to zatím chybět nezačalo).

Hlavní trasa kanálu má 220 kilometrů a vede z Birminghamu až do Londýna. Kanál taková silnice dlážděná vodou. Zhruba stejně široký, uměle postavený (často nad okolní krajinou), dokonce s mosty přes řeku, železničními nadjezdy, a prý i tunely.

Meziúrovňové křížení s železnicí. Kanál je překvapivě nahoře.

Člověk si připadá trochu jako v Escherovském obrázku. To nahoře je kanál, to dole řeka Avon.

Plavební komora

Zásadní rozdíl mezi kanálem a silnicí spočívá v tom, že neumí vést do kopce a zase z kopce. Ne, že byl jihovýchod Anglie děsně kopcovitá oblast, ale přeci jen, dostat se z Londýna do Birminghamu úplně vodorovně nejde, už proto, že Birmingham je v o něco větší nadmořské výšce. Proto je na kanálu spousta zdymadel, které vedou střídavě do kopce i z kopce, jak je potřeba. Na celé trase Birmingham-Londýn je jich prý 166. Včera jsme se kolem kanálu jeli projet na kolech a za 10 kilometrů jich potkali asi 10. Zatím jsem viděla zdymadlo asi jenom na Labi, takže jsem byla překvapená jak jednoduchá a samoobslužná tahle zařízení jsou. Člověk ručně otevře dřevěnou bránu, vjede dovnitř, zavře, zatočí klikou aby napustil či vypustil vodu, a pak druhou bránou zase vyjede. Žádná elektřina, žádný motor, žádná kvalifikovaná obsluha.

Vrata zdymadla. Otevírají se prostě tak, že se pořádně opřete do toho bílého trámu.

Původním účelem kanálů (kterých je celkem v UK asi tři a půl tisíce kilometrů) byla nákladní doprava. Z dnešního pohledu je to těžko uvěřitelné - loď velikosti kamionu by projela jen stěží a maximální povolená rychlost je 4 míle (necelých 7 km) za hodinu. Vůbec to ale neznamená, že by kanály zely prázdnotou - vládne na nich čilý turistický ruch. Zdá se, že plavení po kanálech je britský ekvivalent českého jezdění na chalupu. Lodě jsou zpravidla obytné, často dokonce mají na střechách nějaký truhlík s rostlinstvem, kola a nebo psa.

S nadšením jsem zjistila, že na takovou loď není potřeba řidičák a existuje spousta půjčoven...kdo se přidáte?

P. S.: Jak jste si možná všimli, fotky jsem nefotila já. Díky Matasovi.

Nácvik na opuštění Coventry

Coventry nadobro opustím, ať už s titulem nebo bez, nejpozději za půl roku. Ještě není jasné kam se odsud postěhuju. Do Zürichu to nebude, ale doufám, že tam alespoň nebudou oddělené vodovody, ale budou dvojtá skla v oknech.

Snad abych si na Coventry začala pozvolna odvykat a natrénovala na stěhování někam dál (a taky asi z čirého masochismu), jsem se na poslední půlrok přestěhovala do Royal Leamington Spa.

Samotnému stěhování předcházelo mnoho barvitých zážitků s britskou byrokracií, například:

• nájemní smlouva psaná v jazyce snad z dob Shakespeara
• čárky jsou, zdá se v anglických právních dokumentech zakázané (někde na internetu jsem našla vysvětlení, že se čárky nepíšou, protože způsobují nejednoznačnost výkladu)
• platba kartou po telefonu
•  uzavírání pojištění po telefonu ("Nemůžu vám ty informace poslat mailem?" "Ne, musíte mi odpovědět po telefonu."...na to snad mají zákon...)
• pojištění našeho bytu nezahrnuje selhání přístrojů v důsledku nerozeznání data v roce 2000 nebo nějakého jiného data

Zajímavou vymožeností britského systému je, že realitka prověřuje schopnost nájemníka platit nájem u zaměstnavatelů, v předchozím bydlišti a dokonce v registru dlužníků. Nehoda tohohle systému je, že si za to účtuje nehorázné poplatky a taky to, že mě samotné by jakožto studentovi nic nepronajali, protože na příjem ve formě stipendia nemají kolonku...

Další podstatnou zkušeností ze stěhování bylo, že jsem opravdu musela sbalit všechny svoje věci a přestěhovat je. A ukázalo se, že jich je opravdu HODNĚ. Pořád ještě vešly do jednoho osobního auta, ale bylo to poměrně velké auto a bylo poměrně plné.

A jelikož je náš nový byt nevybavený, nakoupili jsme ještě navíc jedno plné auto nábytku z IKEA. (Jo...kupovat si nábytek na půl roku nedává úplně smysl, ale je to levnější než platit o sto liber měsíčně víc za byt s nábytkem.) Co s ním budeme v létě dělat jsem celkem zvědavá.

Leamington je od Coventry asi patnáct kilometrů, ale je menší a mnohem hezčí než Coventry a soudě dle wikipedie, je skvělou ukázkou regency architektury.

Náš byt sám o sobě se vyznačuje tím, že je v poměrně historicky vyhlížejícím domě, tím pádem má taky v oknech jednoduchá skla v kovových rámech. V koupelně máme dokonce barevná skla! (Jedno z nich se sice prasklé, ale pořád ještě doufáme, že pronajímatele donutíme s tím něco udělat.)

Jinak je náš byt také ukázkou nejtěžšího stupně řemeslné ledabylosti. (Pokud dobří řemeslníci z chudších zemí odešli do zahraničí za lepším výdělkem, tak tedy rozhodně nedorazili do našeho bytu a myslím, že vlastně vůbec ne do UK.) Okenní rámy byly čerstvě natřené před tím, než jsme se nastěhovali...první pokus o natření byl podniknut snad vodovkama, protože voda, která na oknech kondenzovala dělala na sklech bílé šmouhy... ke cti jim je nutno přiznat, že když jsme si stěžovali, byl podniknut druhý pokus o natření...tentokrát něčím vodou nerozpustným. Výsledkem jsou bílé neumytelné tečky na sklech a rámy ze kterých se barva odlupuje po kousíčkách, protože vodovkový podklad asi nebyl úplně optimální...horní část rámu, která je skrytá pod žaluziemi, pro jistotu není nově natřená vůbec...

Výhodou toho, když člověk někde bydlí jenom na půl roku je, že spousta věcí se prostě snese, protože na tu chvíli je nemá smysl řešit, a místo toho si může užívat pozitiva. Jinými slovy: přijeďte! Místa máme určitě dost, matraci pro návštěvy sice ještě nemáme, ale když bude chtít přijet dostatek návštěv, třeba nějakou pořídíme. A kdyby ne, máme luxusně měkké koberce vytápěné sousedy o patro níž :-)

Kváskové katastrofy

Z vánoční návštěvy v Česku jsem si kromě nemoci (naštěstí nejsou tak paranoidní ohledně eboly, aby kontrolovali zdravotní stav cestujících přilétajících z Prahy) a dalšího harampádí, které nevím, jak odsud budu stěhovat, až se budu stěhovat, přivezla domácího mazlíčka - žitný kvásek. A naději, že z něho zvládnu vyrobit něco podobnějšího českému chlebu, než je k dostání v místních supermarketech.

Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.

Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...

Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...

Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.

Návštěva londýnského Atlasu hub

Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.

Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.

Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.

Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.

Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro  jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?

Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.

Happy Halloween...aneb oboustranný kulturní šok

Tuhle historku už se chystám napsat celkem dlouho. Název dokonce napovídá jak dlouho asi. Od 31.října. Jednou z výhod takového dlouhého odkládání je, že jsem ji doteď mohla vyprávět bez rizika, že někdo řekne "Jo, to jsi psala na blogu." Teď už jsem vyprávění nabažená, takže tady je.

Přehlédnout Haloween je v UK skoro stejně těžké, jako přehlédnout Vánoce. Akorát se místo vánočních dekorací ve velkém prodávají dýně (což je fajn, protože z nich jde, narozdíl od vánočních hvězd, vařit polévku) a místo santaklausovských čepic se nosí smrťácké a všemožné další kostýmy. Ty zjevně nejsou omezeny ani věkem, ani místem výskytu nositele, na nákupu jsem potkala několik kostýmovaných dam středního věku.

Jenže to, že si člověk všimne, že je Haloween ještě neznamená, že je připraven na všechny důsledky... Takže když se večer ozvalo zaklepání na dveře, nic netušíc jsem šla otevřít. Přede dveřmi bylo dítě v masce kostlivce a za ním maminka. V ten moment mi došlo, že se po mně asi budou chtít nějaké sladkosti a začala jsem přemýšlet, jestli máme něco jiného než hodně hořkou čokoládu. Zároveň jsem si uvědomila, že nemám tušení, jaká je haloweenská alternativa k "hody hody doprovody, dejte vejce malovaný". Nějakou dobu jsme na sebe zírali a nikdo nic neříkal. Když z dítěte konečně vypadlo "Happy Haloween", zvládla jsem už jenom poděkovat a zavřít dveře. V Coventry holt bude o jedno traumatizované dítě víc.

V kuchyni jsem potom objevila nějaké müsli tyčinky, které by se snad jako sladkost počítat daly a připravila je ke dveřím pro případ dalších koledníků, ale nikdo už nepřišel. Možná se maminky mezi sebou varovaly.

Inovace pro letadla

Tentokrát kupodivu ne o cestování, ač by tomu název napovídal.

Chci psát o korespondenčních letadlech. Pokud jste nikdy nic takového nedostali, asi žijete v nějakém jiném vesmíru.

Během posledního čtvrt roku mi přišla do e-mailové schránky hned dvě letadla, neboli maily, které chtějí, aby člověk něco (třeba recept) poslal na zadanou adresu a přeposlal mail svým n známým s patřičně posunutými e-mailovými adresami. V ideálním případě by člověk za nějakou dobu měl dostat n² receptů nebo něčeho jiného od známých svých známých. Už se ovšem nedočtete, že pokud by takový ideální případ nastal, po log_n 3000000000 iteracích téhle taškařice dojdou uživatelé internetu. Což je třeba pro takové n=20 zatraceně málo - už v osmé iteraci by byl internet beznadějně přehlcen.

Odesílatel jednoho "mých" z letadel si to bezpochyby musel být schopen spočítat, neboť má doktorát z matematiky, ale nepomohlo to.

Kromě toho, že v konečně velké populaci letadla nemají šanci fungovat, jsou taky v době e-mailu nesmyslně neefektivní... Za starých časů, kdy se posílaly pohledy poštou, to ještě dávalo nějaký smysl - člověk chtěl poslat málo pohledů a dostat hodně pohledů...ale jestli člověk pošle e-mailem recept jednomu nebo stovce lidí vyjde úplně nastejno, když už si dal práci nějaký recept sepsat.

Takže navrhuju následující protokol, kterému velikost internetu vystačí na víc iterací a zároveň vygeneruje více náhodných čísel pro všechny zúčastněné (pokud poběží dost dlouho):

Ahoj, 
zahajujeme e-mailový projekt na generování náhodných čísel. Pošli prosím během příštího týdne náhodné číslo na seznam adres na konci tohoto e-mailu. Poté přidej na seznam svoji adresu a přepošli tento e-mail jednomu člověku. Pokud od něj do týdne neobdržíš náhodné číslo, nejspíš se nechce zapojit, v takovém případě pošli e-mail znovu někomu jinému.

Dokud to nikdo nepokazí, čas od času ti přijde náhodné číslo od nového účastníka projektu. Věříme, že se zúčastníš, náhodná čísla přece občas potřebujeme všichni. Čím dříve se zapojíš, tím více čísel dostaneš!

P.S.: Varování: Náhodná čísla vygenerovaná tímto projektem nedoporučujeme používat pro kryptografické účely.

Pomluvy Říma

Tak abyste si nemysleli, že jsem na Řím jenom kašlala... to zas ne... ale přiznám se, že k srdci mi zrovna nepřirostl. A abyste si nemysleli, na blog taky nekašlu... jen... ehm... prokrastinuji... ale o to delší ten dnešní bude.

 

Bydlela jsem asi tři kilometry od Kolosea i od univerzity, a to se ukázalo jako naprosto klíčové. Ne, že by Řím byl zrovna rájem pro pěší, ale cestování hromadnou dopravou je vyslovený masochismus.
Pro začátek, na zastávkách nejsou jízdní řády a to, jestli vůbec nějaké jízdní řády existují a jestli má smysl aby existovaly v situaci, kdy je ve městě stejně nepřetržitá dopravní zácpa, a tedy by nemohly být dodržovány, je zajímavá filozofická otázka.
Prakticky - doprava spíš nejezdí než jezdí a pokud jede, je narvaná k prasknutí. Takže čekání na MHD je tak trochu zenové cvičení, vlastní cestování pak cvičení v asertivitě.

Do školy jsem šla pěšky dokonce i v den odjezdu, kdy jsem s sebou měla ultravelký a ultratěžký batoh s věcmi ještě ze Švédska...

Římská doprava se údajně kvůli zácpám pohybuje průměrnou rychlostí 12 kilometrů v hodině a připadala mi alespoň dvakrát hlučnější než kdekoli jinde, za což asi částečně mohou jednovrstvá skla v oknech a částečně motorky, kterých je v Římě neskutečně hodně a dělají fakt strašný kravál. (Díky bohu za deštivé počasí v jiných zemích, které lidi odrazuje od tohohle typu dopravy.)

Ale abych jenom nepomlouvala římskou dopravu...dají se pomlouvat i jiné věci, že?

Tak třeba - obávám se, že návštěva Říma zvedla moje standarty na to, co je dobrá zmrzlina (a taky dobře zralé rajče) natolik, že se mi teď dlouho nepodaří nic takového potkat.

Ale teď už něco málo o turistice. Chození pěšky po Římě má své výhody - málokde jinde narazíte na takovou koncentraci tak starých staveb, takže většinu času můžete bez problémů strávit kocháním.

Málokde jinde taky narazíte na takovou koncentraci pouličních prodejců -  a to nemyslím stánkaře...nevím, odkud ty věci berou, ale v centru můžete potkat spousty prodejců fakt nalehko - s batůžkem lahví vody, ohromnou kyticí růží, případně deštníků, pokud prší...v restauraci nás několikrát vyrušil prodejce hodinek... Ovšem nejméně pochopitelní jsou pro mě prodejci pískacích gumových koulí. Stojí v turisticky frekventovaných lokalitách a náplní jejich práce je házet gumovou kouli na podložku, kterou mají před sebou. Koule se při dopadu rozplácne a pak se během pár vteřin vrátí do původního tvaru, přičemž vydá pištivý zvuk. Kolik turistů kochajících se starým Římem prahne po vlastnictví takovéhle koule je mi záhadou. Můj osobní tip by byl, že skoro nikdo, ale na druhé straně - nějak se ti prodavači uživit musí...

Kromě obecného popocházení centrem jsem se rozhodla navštívit i nejprofláklejší turistické atrakce, ať to mám odbyté a už do Říma  nemusím znovu... nepodařilo se mi to tak úplně, nebyla jsem ve Svatopetrské bazilice. Ostatní nejprofláklejší atrakce jsou Vatikánská muzea (o těch v dalším postu) a trojice pozůstatků z období antiky:   Koloseum, Forum Romanum a Palatinský pahorek. A fronty před vstupem do výše uvedených.

Vatikánská muzea jsou koneckonců jenom muzea, ale fronta, která se tvoří u jejich vstupu, ta se skutečně impozantní. Obzvlášť, když člověk vezme v potaz to, že frontě se lze vyhnout nákupem lístků online...jsou sice dražší, ale při srovnání rozdílu cen a délky fronty stání ve frontě vypadalo jako nevalně placená činnost.

Do Kolosea, Fora Romana a na Palatinský pahorek se chodí různými vstupy, ale jen na jednu vstupenku, přičemž frontu stojíte jen jednou - při nákupu vstupenky. A můžete si vybrat, na které z atrakcí frontu vystojíte. To vede k situacím, kdy je před Koloseem fronta snad na půl hodiny a před Forem Romanem, které má vstup dvě minuty odtud vůbec žádná. Turisté se nezvládají optimálně distribuovat a personál Kolossea jim v tom kupodivu vůbec nepomáhá...

Koloseum - co měli ti chudáci Římani dělat, když neměli televizi...

• Postavili ho za pouhých deset let (ne Římani, ale jejich židovští zajatci).
• Než k přidali rozsáhlé podzemí, napouštěli ho vodou a pořádali lodní bitvy.
• Podzemí jim naopak umožnilo sofistikovanou jevištní technologii. Součástí dekorací prý byly i opravdové palmy.
• Nad hledištěm šlo údajně natáhnout plátěnou střechu.

Forum Romanum - sbírka trosek různého stáří a původu, vesměs chrámy.

• Jedna budova podle popisu zněla skoro jako supermarket.
• Dozvěděla jsem se, že sloup nemusel nutně něco podpírat, občas si je stavěli jen tak, na památku něčeho, stejně jako oblouky...

Palatinský pahorek je jedním ze sedmi římských pahorků. (Ve srovnání s pahorky Bergenu či Edinburghu mi ty římské připadají nejvíc jako marketingový trik.) Park s pozůstatky dva tisíce let staré vilové čtvrti.

Pantheon - z druhého století našeho letopočtu, ale stále ještě stojí. Prý to ani původně nebyl chrám všech bohů, jak by název napovídal.
Každopádně, od sedmého století až do dnes je to katolický chrám Panny Marie. Je zdarma a nestojí se na něj fronty.



















Svatopetrské náměstí - takhle to dopadá, když si něco necháváte na poslední chvíli. Do baziliky jsem chtěla poslední den, ale místo obyčejné fronty na vstup bylo náměstí plné lidí a probíhala nějaká ceremonie. Nemůžu úplně tvrdit, že bych zahlédla papeže, ale myslím, že tam někde vepředu byl.

Švýcarská garda

Někde tam v dálce je papež