Cinderella

Jeden z nekonečně mnoha studentských spolků které tu existují je operní spolek, který minulý týden hrál Rossiniho Cinderellu. To si prostě nešlo nechat ujít. Totéž si zjevně řeklo spoustu dalších lidí, takže to že jsme tam šli je z velké části zásluha Honzy, který se iniciativně podíval jak se kupují lístky a zjistil, že jsou skoro rozprodané. Naštěstí jen skoro.

Že to nebude klasická opera v historických kostýmech se dalo tušit už podle plakátů, které visely po celém kampusu. Nicméně, realita předčila moje očekávání hned v několika směrech.

Zaprvé. Vzala jsem si nejslušnější oblečení co tu mám (protože kam by ho člověk jinak nosil) a byla tak jednou z nejslušněji oblečených osob v místnosti, nevyjímaje jeviště a orchestřiště (kde měl sako snad jen dirigent).

Zadruhé. Cinderella je teoreticky Popelka. Ovšem průnik s typickou verzí Popelky je asi toto: Popelka má dvě zlé nevlastní sestry a nevlastního rodiče a ti s ní špatně zachází. Sestry se snaží sbalit nějakého strašného borce, ale ten si nakonec vezme Popelku. Kupodivu většinu nesouladu s klasickou pohádkou má na svědomí přímo Rossini, viz La Cerentola.


Děj zasazený do současnosti, kde místo prince vystupuje fotbalista a jedna z hlavních postav zpívá "I went to Warwick," narážky na Harryho Pottera, Lady Gaga a další soudobé fenomény má na svědomí autor překladu, což je podle všeho někdo z onoho operního spolku. Pro ty méně zběhlé v současné popkultuře na obrazovce nad jevištěm promítali vysvětlivky kdože ten Harry Potter a Lady Gaga jsou. Většinu jsem jich stihla přečíst jen do půlky a některé jsem propásla úplně. Obzvlášť mi utkvělo v paměti vysvětlení slova "glamping", což je prý totéž co "camping, but without losing glamour".

Zatřetí. Pole dance. Ano, čtete správně. Taky bych nečekala, že uvidím tanec u tyče když půjdu na operu. Jenže bavit diváky je zjevně potřeba i v průběhu přestávky,  no a tak se na jeviště vyrojilo několik spoře oděných slečen a začaly leštit tyč, která tam už nějakou dobu stála jakožto kulisa. Pak se ozvala hudba, která fakt nezněla jako Rossini, a slečny začaly po jedné nebo po dvou na tyč šplhat, viset na ní vzhůru nohama, kolmo k ní, točit se na ní a podobně. Nevím, jestli takto vypadá tanec u tyče obvykle, ale tohleto vypadalo strašně borecky a neskutečně fyzicky náročně (taky jich tam bylo asi osm a na tyči se střídaly po ani ne půl minutě). A taky to vypadalo, že si budou muset následující dva týdny léčit odřeniny a spáleniny od tyče - teda, ne že by nějaké odřeniny byly vidět, ale když se někdo pověsí kolenem a rukou na tyč a udělá kolem několik obrátek a přitom po ní popojede o metr níž, nevím jak jinak než odřeninou to může skončit.

Začtvrté: Popcorn. Honza prohlásil, že opera vůči kinu ve Warwicku u něj vyhrává 10:0, přičemž polovinu toho rozdílu činí popcorn, který je v kině - přes den v přednáškové místnosti - zakázaný. Na opeře byl přímo na jevišti. Houf hlavních postav si nějakou chvíli před koncem opery začne stěžovat, že děj nemá logiku, že netuší, kdo ten text vymyslel a že půjdou raděj na pivo. Samozřejmě ve zpěvu. A přitom jedí popcorn a házejí ho po dirigentovi do orchestřiště. Nicméně pak vše dobře dopadne a Popelka se vdá.

Zapáté a další. Ještě bych měla zmínit online promítání zpráv od fanoušků poslaných SMSkama a přes twitter, "baletky" v teplákových soupravách, že Honza prý raděj půjde na další operu než na dva metalové koncerty a určitě spoustu dalších věcí, zkrátka a dobře, opera byla úplné boží. Ale raděj zmíním, že Honza má blog, kde se nejspíš některé z těch dalších věcí časem dočtete.

Sníh

Ve čtvrtek večer začalo sněžit a sněžilo nepřetržitě až do pátečního odpoledne. Napadlo asi patnáct centimetrů sněhu a v Anglii, nebo aspoň v nejbližším okolí nastal armageddon.

Kolokvium, které měl dnes mít přednášející z jiné univerzity zrušili. Vedoucí katedry poslal hromadný mail, že meteorologický úřad vydal vážné varování, ale že snad nebude potřeba rušit žádnou výuku. Ta by se rušila až kdyby přestaly jezdit autobusy... Sekretářka, které jsme v pátek měli odevzdat nějaké dokumenty už před polednem nebyla k zastižení. Byli nám řečeno, že už jela domů kvůli sněhu. A že prý je to podle univerzitní "weather policy".

Kvůli "severe weather" byla v pátek zavřená taky jídelna, plavecký bazén a městská knihovna. Nevím jestli si to vykládat tak, že jsou Britové totálně sněhofobní, nebo tak, že dostali výmluvu proč jít v pátek dřív z práce a byla by hloupost ji nevyužít...

A jak ten místí armageddon ve skutečnosti vypadá? Rozhodně si nepředstavujte žádné závěje. Prostě fajn zimní počasí. Škoda, že nemám běžky. Na silnicích je břečka, ale jezdí se po asfaltu, řetězy netřeba. V Tescu začali prodávat posypovou sůl a v obchodu se outdoorovým vybavením boby. Rodiny s dětmi zužitkovávají každý kubický centimetr sněhu, který jim napadl na předzahrádku na stavbu iglů nebo sněhuláka. Děti zuřivě koulují sebe navzájem i okolní budovy. Kachny, pardon, bernešky velké, které sem na zimu přiletěly a sqattovaly na trávníku před školou (a mimo se jiné velmi permakulturním staraly o hnojení trávníku) nejspíš odletěly do nějakých teplejších krajů. Chodníky v parku jsou pokryté vrstvou sněhu pod je schováná mnohem hlubší vrstva vody a bláta, protože ještě před dvěma týdny tady bylo deset stupňů nad nulou, země není zmrzlá.

Dnes pro změnu sněžilo skoro celý den, jsem zvědavá, jestli zítra na univerzitě bude fungovat aspoň něco.

Takhle to vypadalo v pondělí, ještě s berneškami:

Takhle v pátek v poledne, sice bez bernešek, ale zato se spoustou sněhu na zemi i ve vzduchu:

  

 No a tohle je zimní idylka v naší ulici:

 

Cesta přes Fraport

Jedna z největších nevýhod Coventry je bezesporu to, že je daleko a ještě navíc na špatné straně Kanálu. Takže jakákoli pozemní doprava trvá dlooouho (a navíc není tak úplně pozemní, ale taky námořní nebo podmořní, podle toho, ze které strany Kanál objedete).

Zkrátka, rozumně se sem dá dostat jedině letecky. A když si kupujete letenky na populární dny kolem začátku a konce semestru a děláte to dostatečně pozdě, zjistíte, že nejrozumnější je letět s Lufthansou, protože levné lístky lowcostů už rozkoupili ti spořivější studenti a takhle aspoň dostanete v letadle svačinu a hlavně, můžete mít batoh. Můj vážil 21,6 kilo, ale paní na letišti si nestěžovala.

Další vlastnost cestování s Lufthansou je, že s velkou pravděpodobností budete přestupovat na Fraportu, což je název Fraknkurtského letiště, který mi připadá mnohem nápaditější než třeba "Letiště Václava Havla". Proč raději nemáme Praport?

No a když na takový Fraport přiletíte 30 minut před odletem letadla, na které přestupujete, můžou se stát zajímavé věci. Zajímalo by mě, jestli mají nějaký limit na to, od kolika cestujících se jim vyplatí vypravovat speciální autobusy po letišti, se mnou cestovali ještě tři další lidi. Co se stalo:
Před každým výstupem z letadla stála paní s cedulí Birmingham a opodál stál autobus, do kterého nás naložili a převezli přes celé letiště. Čekala, jsem, že pojedeme rovnou k druhému letadlu, ale to bychom nesměli letět mimo schengenský prostor. Takže: dovezli nás do terminálu, paní nás převedla přes pasovou kontrolu jak nejrychleji to šlo a pak pro nás vypravili ještě jeden speciální autobus. K čemu je dobrá výstupní pasová kontrola mi není úplně jasné, nicméně, letadlo jsme stihli.

Naše zavazadla ne. Takže z Birminghamu jsem jela nalehko s tím, že batoh mi časem dopraví. Shodou okolností Lukáš (můj spolubydlící, spolužák a spolucvičící v jedné osobě) přilétal ten den pozdě večer. A shodou okolností příští letadlo z Frankfurtu přilétalo zhruba ve stejnou dobu. Takže jsem Lukášovi popsala situaci a svůj batoh a Lukáš ho jako by se nechumelilo vyzvedl z pásu na který vyložili zavazadla z Frankfurtu a hrdinně dopravil až k nám.

Zajímalo by mě, co si o tom myslí Lufthansa. Věděli, že moje zavazadlo letělo o asi 5 hodin později než já a pak zmizelo. K zavazadlům se dostanou jen cestující co právě přiletěli, sama bych si batoh mohla vyzvednout jedině kdybych tam těch 5 hodin čekala a doufala, že ho pošlou ještě ten den... A nevím kolik cestujících má známého v příštím letadle, který zavazadlo vyzvedne za ně...

Další den ráno jsem pro jistotu volala na letiště, že batoh mám, aby Lukáše náhodou nezačali hledat pro krádež zavazadla... Na druhou stranu, už nedozvím, jestli by to vůbec řešili, nebo by si nějakého chybějícího zavazadla ani nevšimli...

Konec prvního semestru

...byl docela hektický. Jednak proto, že jsem dva poslední víkendy měla návštěvy, jednak proto, že se schumelilo pár daších věcí. Mimo jiné jsem:

• Absolvovala koncert sboru s orchestrem a sólisty. Neptejte se jak se nám to podařilo, sotva jsem slyšela náš hlas, jak to znělo dohromady netuším. Spolužák, co se na koncertě byl podívat odešel už o přestávce. (Prý nečekal, že to bude pokračovat.)
• Pořídila si novou matraci. Tedy, ve skutečnosti není ani moje, ani nová, ale podstatné je, že když na ní člověk leží nebo sedí, necítí pod sebou jednotlivé pružiny a neboří se moc hluboko. Pozoruhodné na ní je, že je menší než ta předchozí matrace, a tedy i než postel, a to na šířku i na délku, takže mám kolem okrajů postele tak patnáct centimetrů volného místa, které by to chtělo nějak esteticky a účelně využít.
• Absolvovala kurz umělého dýchání a masáže srdce. Prostě kurz, o kterém nechcete prohlásit, že byl užitečný, protože velice doufáte, že nabyté znalosti nikdy nebudete muset použít.
• Byla na schůzi katedry, jejímž tématem bylo získávání bronzové labutě. Labutě z různých kovů jsou udělovány za to jak se dotyčná univerzita stará o nediskriminaci, rovnoprávnost a rozumné zastoupení žen. Za tímto účelem bylo na většině kateder v Británii třeba založit komise, které se tím zabývají. A tyto komise tak nějak potřebují mít předsedkyně a ne předsedy. Takže spousta žen v akademii teď, místo aby dělala výzkum, předsedá labutím komisím. A katedra se snaží přijít na to, jestli by to nemohlo být třeba k něčemu užitečné, nebo aspoň minimalizovat škody. Vůbec si poslední dobou připadám velmi "rovnoprávně". Za poslední asi měsíc se ke mě dostaly informace o dvou matematických událostech speciálně pro ženy. Moc si to nedokážu představit.
• Otestovala dítěvzdornost našeho domu. Naďa i dům přežily. Spolubydlící sice pravděpodobě nemohli neslyšet v noci brečící dítě, ale neukamenovali mě za to, tak to snad nebylo tak zlé. Hračky a nočník pro návštěvy nejsou standartní součástní vybavení, ale dají se půjčit.
• Byly jsme v dopravním muzeu. Jethro, Jeffe a další: vlaky tam nemají. Zato tam mají dětský koutek se stavebnicí. Akorát tvrdí, že je to pro děti od 3 do 10 let. Tuhle podmínku jsme sice nesplňovaly ani jedna, ale Naďa se aspoň dala počítat jako dítě.

Mám za sebou jeden semestr z plánovaných tří let. Jedna devítina. To je zhruba jako stav po prvním semestru na matfyzu v rámci balakářského studia. To nezní tak zle, ještě je naděje, že si zvyknu a pochopím jak místní univerzita funguje.

Stručná bilance a poučení z dosavadního pobytu:

• Nejdůležitější poznatek: autobusy tady jezdí vlevo. A dokonce i ZASTASVUJÍ na levé straně silnice. A to je tedy strana, na které člověk musí čekat, pokud chce nastoupit.
• Nejužitečnější věci, kterou jsem si přivezla: rukavice, čelenka a teplé vlněné ponožky. Je tu zima a sychravo.
• Nejzbytečnější věc kterou jsem si přivezla: hamaka. Z téhož důvodu.
• Věc, kterou jsem si nepřivezla, ale hodila by se: kupodivu nic důležitého.

Až si příště budu shánět bydlení, chci aby:

• nebyly v oknech kovové rámy
• nebyla ve stěně větrací mřížka
• tam bylo co nejméně oddělených vodovodů na teplou a studenou vodu
• v matraci nebyly cítit jednotlivé pružiny
• tiché okolí a tiší spolubydlící, protože zvukou izolaci tu ještě nezavedli

Těm co se dočetli až sem přeju skvělý nový rok a snad i pobavení při čtení mého blogu.

Inside the bubble

Na maminčinu objednávku dnes budu psát o škole.

Důkladný čtenář blogu už viděl fotku školy, dověděl se, že škola má kampus a já mám na kampusu ministolek v megaworkroomu (neboli pracovně pro 20 doktorandů).

Kampus. Je na něm kromě učeben a kolejí i prakticky všechno, co by student mohl k životu potřebovat - obchod, pošta, dvě banky (nejen bankomaty, ale fakt bankovní pobočky) několik restaurací/hospod/kaváren, tělocvična, bazén, lezecká stěna, kino, divadlo, modlitební místnost a kdoví co ještě. A taky se tam odehrává nekonečně mnoho akcí a aktivit, kterých se člověk může zůčastnit - na univerzitě působí asi 40 sportovních klubů od "archery" a "canoe polo" (neboli fotbal na kajacích) přes "lifesaving" (jo, to je tady sport) a "trampolining" po "windsurf" a 230 jiných zájmových spolků - charitativních, uměleckých, odborných a nebo těch jen tak pro zábavu...

Každopádně - děje se tam toho tolik, že pokud člověk nechce, nemusí z kampusu a univerzitního prostředí vůbec vystrčit nos. A proto se tomu říká "unibubble", neboli univerzitní bublina.

Co se studia týká, tak je tu několik velmi podstatných rozdílů oproti univerzitě tak jak ji znám z Čech:

Především - hodiny tady trvají 50 minut. Začínají cca v x.05 a končí cca v x.55. Když se hodiny účastním jako posluchač, tak mi to připadá tak akorát. Profesorka algebry přednáší tak rychle, že i po těch 50 minutách mě bolí ruka. Když jsem v hodině jako cvičící, tak mi to připadá zoufale málo...

Semestry taky nejsou tak dlouhé jako v Čechách - mají normovaných 10 týdnů a vědět jaký je týden semestru je mnohem důležitější než kalendářní datum. Zato jsou tu tři semestry za rok. Ale ten třetí je prý spíš takové zkouškové.

Dává se tady šílené hafo domácích úkolů -  jsou na to speciální odevzdávací boxy a paní která ty boxy vždycky v poledne vybere a zaeviduje kteří studenti úkol odevzdali. Bohužel je neopraví, na to se tady používají vesměs doktorandi nebo starší studenti.  Takže tento semestr každé dva týdny strávím celý den opravováním úkolů z diskrétní matematiky.

Další specifikum je, že úkoly se počítají do výsledné známky. Zatím mi to připadá hlavně jako nevýhoda - na matfyzu studenti řešení, která byla úplné mimo odevzdávali jen v případě krajního zoufalství, zatímco tady to dělají prostě z principu - každý bod je dobrý a co kdyby náhodou nějaký dostali jen za snahu... (Jeden student spolužákovi odevzdal velice dlouhé a zamotané a hlavně ÚPLNĚ ŠPATNÉ řešení. A když za to nedostal žádné body, ještě za ním přišel s tím, že věděl, že to je úplně špatně, ale jestli by si nezasloužil nějaký bod za to kolik si s tím dal práce...)

Věc, která se mě netýká a možná právě proto je mi docela sympatická je, jak se tady starají o mladší studenty. Každý má přiděleny dva dohlížitele-poradce. Jeden dohlíží jestli student chodí do školy a odevzdává úkoly, doporučuje které předměty si zapsat a tak, a druhý na to, jestli se naučil správně negovat formule a obecně jestli rozumí přednáškám a úkolům.

No a úplně největší rozdíl je v tom, že tady studenty NECHTĚJÍ VYHAZOVAT. Prostě proto, že to kazí dobré jméno školy. Proto taky mají ty dohlížitele, aby studenty donutili opravdu studovat a nemuseli nikoho vyhodit prostě proto, že se fláká. No - ale není to zas tak růžové, tady prý se mnohem víc hraje na známky a mít diplom se špatnými známkami je skoro jako žádný. Ale to je jen "jedna paní povídala"...

No a teď jak do toho zapadám já:

• Bydlím mimo kampus.
• Do školy jezdím na kole a v reflexní vestě kterou jsem vyfasovala od univerzity, a která je naprostým hitem místní cyklomódy. 
• Ve škole už skoro nevrážím do každých druhých dveří, které k otevření buď vyžadují buď jen zmáčknutí knoflíku na zdi vedle, nebo dokonce pípnutí identifikační průkazkou. S lidmi, kteří mají tendenci vyhýbat se doleva, je to horší.
• Když jsem ve škole studijně, tak buď sedím u svého stolku, nebo u počítače v labu, nebo na přednášce z algebry, nebo stojím u tabule a cvičím diskrétku.
• Když jsem ve škole nestudijně, tak proto, že jsem na sboru, kde člověk na začátku semestru dostane originální vydání not, za 9 týdnů semestru se nacvičí třeba celý Dream of Gerontius od Elgara, a pak je koncert s orchestrem. A máme příjemnou a vtipnou sbormistryni a dirigenta.
• Nebo jsem v bazéně a kajakuju (obrat zatím umím jen směrem dolů).
• Nebo stojím frontu na nějaký jiný sport (badminton a lukostřelba zatím byly hlavně čekání).
• Nebo sedím na nějaké zajímavé přednášce. Minulý týden třeba o tom, jak si počínat při ošetřování úrazu kotníku s tak názornými obrázky, že má člověk pocit, že nejtěžší na tom je neomdlít/neutéct/nepozvracet se. Všechno ostatní snad pak už nějak půjde...

Bydlím, tedy jsem!

Nebo možná lépe - dostávám poštu, tedy jsem.

Pokud je mi známo, v Británii nemají systém osobních dokladů typu občanka a tváří se, že ho nepotřebují. Jak tedy takový britský úřad pozná, že vy jste skutečně vy? Třeba když přijdete volit?

Tak zaprvé - volební právo se tu nabývá tak, že úřadu napíšete, že bydlíte tam a tam a jste občan EU. Proč byste probůh někam chodili a nějak prokazovali kdo jste a kde bydlíte. Za nějaký čas vám přijde dopis, že proti vašemu zařazení do registru voličů nikdo neprotestoval a jako občané EU s adresou v Británii máte právo volit do místních organizací.

Za další čas zjistíte, že to opravdu funguje, protože vám přijde pozvánka k volbám někoho, jehož funkci jsem pochopila jako krajského velitele policie. Možnosti jít volit jsem včera nevyužila, jednak proto, že kandidáty vůbec neznám (volební kampaň se nekonala, nebo byla fakt nenápadná) a náhodný hlas je asi horší než žádný. A jednak jsem opravovala horu domácích úkolů a na kratochvíle jako volby prostě nebyl čas. Mimochodem - včera byl čtvrtek, nikoli víkend jak je při volbách zvykem u nás.

Proto mám to, jak se tu volí jen z druhé ruky:

• přijdete do volební místnosti příslušné svému bydlišti,
• zeptají se vás kde bydlíte,
• najdou vás v seznamu,
• zakryjí rukou vaše jméno, abyste ho nemohli přečíst,
• zeptají se vás, jak se jmenujete,
• za správnou odpověď dostanete hlasovací lístek a
• můžete jít volit.

-,,Chcete vidět pas?''
-,,Ale kdeže...''

Stinnou stránkou téhle absence dokladů je, že občas někdo, například banka, chce ověřit, že bydlíte tam, kde říkáte, že bydlíte. V Česku ukážete občanku a není co řešit. Na prokázání britské adresy vám česká občanka samozřejmě nepomůže. Mají tu metodu takzvaných ,,proof of address'' a podle vážnosti situace po vás chtějí jeden až dva tyhle dokumenty.

Takový ,,proof'' není nic speciálního - prostě libovolný dopis od nějaké dostatečně oficiální instituce na kterém je vaše jméno, adresa na které tvrdíte, že bydlíte, a nějaké nedávné datum. Fakt, že si nějaká instituce myslí, že na dané adrese bydlíte, dohromady s tím, že jste dopis zaslaný na onu adresu obdrželi, je dostatečným důkazem, že tam opravdu bydlíte a dá se použít k přesvědčování dalších institucí, že bydlíte tam kde bydlíte. Největší vážnosti se těší dopisy od bank, následují pak účty za energie, dopisy od zaměstnavatele a podobně.

Zjevnou slabinou systému je, že po přestěhování musíte první instituci přesvědčit kde bydlíte, aniž byste měli nějaký ,,proof '' k dispozici...

První návštěva

Nevypsanou soutěž o první návštěvu vyhrál Tomáš a prakticky tak vykoušel některé z atrakcí, které návštěva mě a Coventry nabízí:

• Modrý ručník pro návštěvy.
• Červený a modrý hrneček pro návštěvy. (Tomáš měl možnost zúčastnit se jejich nákupu, další návštěvy se budou muset spokojit s používáním).
• Matraci a spacák pro návštěvy.
• Primark (t.j. obchoďák s oblečením) pro návštěvy, které si s sebou nevzaly dost čistého oblečení.
• Kolo mého spolubydlícího a spolužáka v jedné osobě. Prý se kolo dá buď opravovat nebo na něm jezdit. V tomhle případě je možno zatím obojí, a pokud měříte víc než metr padesát, tak je žádoucí především to první - zatím se nepodařilo kolu zvednout sedlo. 
• Jízdu vlevo.
• Cheesecake. Podle českého receptu. Jedna dobrá duše z katedry mi půjčila šlehač a tak můžu vesele šlehat a péct.
• Pity se špenátem a kozím sýrem. Aktuální menu závisí na aktuálních akcích v Tescu...
• Anglickou redukci do zásuvky, hned několika způsoby - koupit, zničit v ní pojistku na 1A a nahradit ji alobalem. A používat.
• No a samozřejmě všechny další vymoženosti naší domácnosti.

Dále viděl:

• Moji kancelář. Tedy...oni tomu říkají workroom, což je na jednu stranu docela pochopitelné, protože místnost pro 20 lidí je asi nepatřičné nazývat office. Na druhé straně - s tím "work-" by se taky dalo polemizovat, protože existuje spousta příjemnějších míst, kde člověk může pracovat, než malý stoleček bez počítače ohrazený z obou stran zástěnami. A taky se to zjevně děje - průměrný počet lidí přes den je tam tak 4 a víc jak 10 najednou tam tento semestr fakt nebylo.
• Centrum Coventry a tržnici o které už jsem psala dříve.
• Starou a novou katedrálu. Ty už tedy viděl dříve, takže je byl ukázat spíš on mě. Nová je pěkně ošklivá a stará vypadá spíš jako náměstí. Slibuju, že tam nebudu vodit návštěvy, které o to vysloveně neprojeví zájem.
• Kenilworth, hrad v Kenilworth zvenku a pěško-cyklostezku mezi Kenilworth a univerzitou.
• Sutton Park v Birminghamu. Taková Stromovka ve skoro desetkrát větším provedení... Vlastně mnohem lepší, protože tam určitě není desetkrát víc vyasfaltovaných stezek, ani nejsou desetkrát širší. Za to jsou tam větší a méně pěstěné louky, lesy a houštiny. A navíc tam jsou mokřady. Akorát slacklajny jsme nepotkali.

Neviděl:

• Dopravní muzeum. Ponecháno pro více dopravních muzeíchtivé návštěvy. Je docela velké a ZDARMA.
• Hrad v Kenilworth zevnitř. Ten totiž naopak zdarma není.
• Sochu boha a ďábla vedle katerál, Nebo si jí alespoň nevšiml. Upozornila nás na ni později kamarádka, prý je poměrně nekonzervativní... 

Další návštěvy jsou srdečně zvány a vítány, ideálně v semestru a ještě ideálněji víkendy v semestru nedělitelné 3. Příští semestr je 7.1. - 17.3. a ten další 22.4.-28.6.