Expect difficulties with any mobility...

...psali v předpovědi počasí. A měli pravdu. Ale od začátku:

Bratr měl přijet v neděli ráno. SMSku s adresou jsem mu posílala už den předem. Že neodpověděl ani na tu, ani na tu další, mi přišlo trochu divné, ale doručenky přišly. Jenomže pak mi přišla SMSka se sdělením, že už je u Cambridge a otázkou, kam že to má přijet. Mobilní komunikace zjevně fungovala čistě jednosměrně, dovolat ani dopsat zpátky se nedalo. Pořád ještě nechápu proč, ale zpráva o mojí adrese to musela vzít oklikou přes Rožnov pod Radhoštěm a přes ®adimův mobil.

Cesta z Coventry dál se obešla bez komplikací, což je poměrně překvapivé, protože autoatlas jsme samozřejmě neměli - navigovali jsme se podle mapy památek od English Herritage, kterou jsem kdesi dostala a v záchvatu zabydlování ji nevyhodila, ale pověsila na nástěnku. Proč někoho napadlo dát na takovou mapu čísla silnic nechápu, ale jsem mu za to vděčná.

Cíl naší výpravy byl sever Snowdonie:

• Hrady ve Walesu jsou mnohem hradovatější než všechny hrady v Čechách. Nevím, jestli je to tím, že je Británie království, nebo tím, že jsou v UNESCu. Viděli jsme ty v Caernafonu (dokonce i zevnitř) a Harlechu.
• Místní fauna se nedávno rozrostla o čerstvá jehňata. Jsou o několik odstínů bělejší než jejich matky a jedno jsme měli příležitost vidět velmi zblízka. Nevím, jestli nás chtělo adoptovat, nebo rovnou sežrat, naštěstí neudělalo ani jedno a spokojilo se se zuřivým bečením
• Hlavní cíl  - samotný Snowdon poněkud zklamal. Většinu cesty jsme si užívali neobvyklou kombinaci silného větru a mlhy a ze Snowdonu neviděli nic než kulatou desku o tom, co všechno bychom viděli všemi směry, kdyby bylo něco vidět. A taky železniční stanici - ano, na Snowdon jezdí vlak. Cesta naštěstí netrvala šest hodin podle příručky, ale jen asi čtyři, takže když jsme po návratu do hostelu posvačili, byl ještě čas na další, méně mlhavý výlet na kopce na protější straně údolí. A při té příležitosti si natrénovali pohyb při extra silném větru, což se ukázalo jako vhodná průprava na další den.
• V noci mě budil vítr a byla jsem fakt ráda, že jsme se rozhodli nocovat v hostelu v Pen-y-pass a ne ve stanu (zvlášť ne v bratrově ultraluxusním stanu s jednou tyčkou a bez podlážky).
• Předpověď tvrdila, že vítr bude o rychlosti až okolo 50mph (miles per hour), v nárazech 80mph,  varovala před ,,difficulties with any mobility" a taky tvrdila, že člověku bude teplota připadat jako -11 stupňů Celsia. Na druhé straně, věštila také čtyřicetiprocentní pravděpodobnost vrcholků bez mraků, což bylo podstatně zlepšení oproti předešlému dni. Snowdon byl v mraku pořád, takže u nás druhou šanci nedostal a jeli jsme do sousedního údolí zdolávat nějaké ty Carneddy... (přesná welšská jména po mě nechtějte, aspoň, že ten Snowdon má i anglickou variantu - welšsky je Yr Wyddfa, čteno [əɾ ˈwɪðva] a v životě si to nezapamatuju ... když už jsme u toho, ani welšština není welšsky "Welsh", ale "Cymraeg" nebo "y Gymraeg"). Kdyby byl vítr tak o 40mph pomalejší, bylo by počasí úplně ideální - sousední hřebeny se sice občas schovávaly v mracích, ale my jsme měli sluníčko a modrou oblohu.
• Foťák nesl (a hlavně používal) bratr.

Montrealské dejà vu a cesta zpět do Evropy

Montreal. Sice tu taky mají královnu Alžbětu druhou, ale jezdí vpravo, mají jen jeden vodovod a hlavně - mluví francouzsky.

Bydleli jsme pár bloků od místa, kde jsem bydlela při minulé návštěvě Montrealu a vyvolávalo to ve mně pocit dejà vu. Člověk byl zároveň vpodstatě v cizím městě a zároveň všude potkával povědomé budovy a tušil, co bude za rohem... Hlavní rozdíl mezi tímto a minulým pobytem: 25 stupňů Celsia - tentokrát bylo lehce nad nulou. Přitom kalendářně byl rozdíl sotva měsíc - posledně jsem tam byla v květnu. Jaro prý v Montrealu trvá jen několik dní.

Poslední den se počasí chtělo obzvlášť vytáhnout, a tak odněkud nasypalo přes deset centimetrů sněhu.

Vypadá to, že ani místní už se sněhem tak úplně nepočítali a přijeli na kole. (I když místní veřejná půjčovna kol Bixi ovšem začíná fungovat až 15., možná to mají přesně načasované do té doby to stihne roztát.) I ty sochy vypadají zmrzle a zaskočeně:

Cestou na letiště jsem si fotila zasněžený Montreal a říkala si, jak asi v tomhle počasí odletím. Nakonec se zdá, že jsem odletěla právě díky sněhu. Letadlo bylo přeplněné (byl pátek odpoledne) a při odbavení mi na batoh dali cedulku ,,stand by" s tím, že ho nebudou nakládat s ostatními zavazadly, protože se uvidí, jestli pro mě v letadle vůbec bude místo. Že poletím jsem se dověděla necelou hodinu před avizovaným časem odletem. Místa nakonec bylo víc než dost, protože zjevně nesněžilo jen v Montrealu - letadla měla zpoždění a hodně lidí nestihlo přestup.

Co tady (na Heathrow) dělá to piáno??? 

Automatická pasová kontrola: udělá si vaši fotku po noci strávené v letadle. To jsem fakt byla k poznání? Nicméně mě pustila dál a dokonce mi česky napsala "Vyjměte pas."

O významu květin ve vlasech

Při psaní o Barbadosu jsem zapomněla zmínit jeden důležitý poznatek, díky kterému si asi nějakou dobu nedám jen tak bezmyšlenkovitě kytku do vlasů. Tímto to napravuju. Aspoň nebudu jediná postižená touto informací.

Před budovou, kde jsme bydleli, kvetly keře a na zemi pod nimi neustále ležely čerstvě opadané velké květy, které prostě nešlo občas nezvednout a nedat si za ucho. Ovšem poslední den tomu Marthe dodala nový rozměr - podle karibské tradice prý květiny ve vlasech mají značnou informační hodnotu. Květina vlevo znamená ,,jsem zadaná, nikoho nehledám", zatímco květina vpravo znamená ,,nejsem zadaná, někoho hledám". Povšimněte si, že třeba možnost ,,nejsem zadaná, nikoho nehledám" nebo  naopak ,,jsem zadaná, ale hledám někoho dalšího" v nabídce nefiguruje. K jednoznačnému závěru, kterou z možností vyjadřují květiny na obou stranách jsme nedospěli. Ve druhém významu to má výhodu, že vyjadřovací možnosti jde expandovat na ,,jsem sice trojnásobně zadaná, ale hledám další čtyři".

Po téhle diskusi jsem se cítila mírně nejistě i s květinou v drdolu v týle... třeba to znamená ,,zajímají mě děvčata"... Samotné vědomí, že člověk může sdělovat nějakou informaci jen tím, za které ucho si strčí kytku, respektive to, že to může být jako sdělení interpretováno, mě připravilo o schopnost o tom prostě nepřemýšlet.

P.S.: S mou schopností rozlišování levé a pravé je přenos informace tímto způsobem obzvlášť nepraktický...navíc, dnes jsem slyšela naprosto fantastickou mnemotechnickou rozlišovací pomůcku: ,,Představ si přes sebou velkou tabuli a na ní napsané číslo dvacet čtyři. Dvojka je vlevo, čtyřka vpravo..." Obávám se, že moje rozlišování mezi levou a pravou stranu to na několik příštích měsíců spíše zpomalí, protože před zodpovězením otázky ,,Kde je vlevo?" se neubráním alespoň krátkému zamyšlení nad otázkou ,,To s tou dvacet čtyřkou na tabuli myslel Sergej vážně?"

Barbados

Jezdí se tam vlevo, mají tam zvlášť vodovody na teplou a studenou vodu a královnu Alžbětu druhou. A strávila jsem tam minulý týden. Tolik k ospravedlnění tohoto geograficky neobvyklého postu.

Jak jsem se tam proboha octla? McGill University (která je jinak v Montrealu) tam má Research Institute, neboli ubytovnu s verandou vybavenou několika tabulemi. Původně se tam asi jezdila zkoumat hlavně příroda, ale teď to vypadá, že se tam jezdí především dělat matematika - alespoň takový byl workshop týden před naším, náš i ten po nás.

Vlastně to není až tak špatný nápad - pokoje nejsou klimatizované a přes den je v nich strašné vedro, takže všichni jsou věčně venku na verandě nebo na zahradě a povídají si nebo přemýšlejí o matice...

No a jak tam bylo?

• V Torontu na letišti jsem zahlédla paní, která mi připadala povědomá a říkala jsem si, že možná poletí s námi. O pár minut později si tahle paní všimla Dana, vrhla se mu kolem krku a začala se s ním vítat. Když odešla, z Dana vypadlo, že vůbec nemá tušení, kdo to je... Samozřejmě letěla s námi a Dan měl pět hodin letu na přemýšlení, kdo to je a odkud se znají... (Mimochodem, abyste si nemysleli, jak tady svévolně pomlouvám svého školitele...Dan mi to schválil!) 
• Jak byste se oblékli na přesun z Toronta, kde zima ještě neskončila někam, kde je skoro třicet ve stínu? Ne, žádné řešení ode mě neuslyšíte, můj první zážitek z Barbadosu byl pekelný hic.
• Barbadoský dolar je přesně polovina amerického a všude se dá platit americkými. Akorát zpět dostanete ty barbadoské. Když máte akorát stodolarovku je dobré se na to psychicky připravit.
• Barbadoské restaurace jsou děsně drahé, ještě víc pomalé a typicky nenabízejí nic moc zajímavějšího než nějakou tu místní rybu s hranolky. Když se jim vyhnete, dobře uděláte, protože jídlo z místních jídelen a take-away je levnější, na nic nečekáte a hlavně dostanete na výběr z mnohem rozmanitější místní stravy - polenta, smažené banány, nákyp z makarónů, neznámý oranžový druh místní zeleniny... Nejcharakterističtější jídlo - flying fish - je k dostání v obou případech. Schovaná pod vrstvou těstíčka a zbavená schopnosti létat.
• Ranní koupání. Nejdůležitější část dne. Rituál, který jsme s mojí spolubydlící Marthe objevily hned první den a celý týden ho nadšeně opakovaly: vstát bez budíku před sedmou (měly jsme tak malý pokoj, že skoro už jenom to, že se probudila jedna, probudilo i tu druhou), cestou k vodě sníst napůl pomeranč a zaplavat si.
• Stinging plankton. Ráno nás zastihl dvakrát. Jeden si říká: ,,I coto, coto, pod vodou přece komáři neštípou..." a plave dál, ale pak se ukáže, že tahle halucinace je kolektivní. A ty červené fleky  nevypadaly jako halucinace. Ale po chvíli zmizely a nezanechaly žádné následky.
• Piña colada. Pro mě i nealkoholická. Každý den před večeří při západu slunce.
• Noční koupání. Doplavání k pontonu nedaleko břehu, povídání a pozorování souhvězdí, která nikdo nepoznáme. Plankton, který světélkuje, když se ho člověk při plavání dotkne.
• Želvy. To nejlepší nakonec. Peter zmínil, že nedaleko je možnost plavat mezi želvami, pokud tam člověk přijde ve správnou dobu odpoledne, a pak odjel, aniž by nám dal přesnější informace, než kterým směrem podél břehu se vydat. Ptám se paní na recepci a ta odpoví, že už to vysvětlovala Marthe, ať se zeptám jí. Marthe se od ní ale dozvěděla akorát to, že neví a možná bude vědět někdo na pláži. Chlapík na pláži přísahá, že nikde blízko želvy nejsou, a snaží se nám prodat výlet za želvami někde daleko. A protože je poslední den a poslední šance vidět želvy, pokračujeme po pláži dál naslepo. A po dvaceti minutách uvidíme shluk lodí a dav lidí se šnorchly mezi nimi. A když doplaveme blíž, Marthe do jedné želvy nejdřív kopne a pak je i uvidíme. Jsou nádherné, obrovské a úplně netečné vůči turistům (naštěstí). Zajímá je akorát jídlo, které jim házejí z lodí.

P.S.: Abyste neřekli, tak tady jsou nějaké ty kýčovité obrázky s palmama a tak...

Zdroj zázraků

Tak už jsem zase v Coventry. Cesty sem jsou asi nějaké začarované. Poctivý čtenář si jistě pamatuje, jak dobrodružně minule cestoval můj batoh. Tentokrát jsem letěla pouze s příručním zavazadlem a navíc bez přestupu, takže to, že se minulá situace nebude opakovat bylo posichrované hned dvakrát. No ale tak úplně bez zábavy se to neobešlo.

První úskalí se vyskytlo hned na začátek - Wizzair zrovna rozhodl si přivydělat striktní kontrolou velikosti zavazadel (mimochodem, ta je menší než u jiných aerolinek) a můj batoh prošel jen s pomocí štěstí a Lukáše. Nicméně to, co mě čekalo při vybalování, tenhle zážitek odsouvá daleko do pozadí. Po příjezdu jsem totiž zjistila, že zdroj k mému notebooku zůstal v Praze....

 OK, notebooky mám dva. Proč tedy zatím nepoužívat ten druhý? No protože druhému notebooku onehda dodisplejoval displej a odvezla jsem ho do Prahy na reklamaci... Proč si nějakou dobu nevystačit se školním počítačem? Protože mě čekají tři týdny na cestách a školní počítač nebude po ruce. Prostě si umím vybrat správnou příležitost, kdy zapomenout zdroj.

Zatím to vypadá hlavně jako zdroj problémů, nicméně, šťastné náhody v tomhle případě převážily. Ukázalo se, že Dan je v Praze a letí sem další den ráno a Jethro s Anet jsou na koleji a mají můj zdroj. To se tedy ukázalo asi v jedenáct večer českého času, nicméně to stačilo. Anet zvládla ještě ten den Danovi dovézt zdroj a Dan ho zvládl dopravit až sem a předat mně.

Takže příběh končí naprostým happy endem - Terkou píšící další příspěvek na blog na notebooku se znovu nabytým zdrojem. A jestli neumřela tak píše dodnes...
Všem zúčastněným převelice děkuju a taky děkuju Lukášovi za půjčení notebooku, ze kterého jsem to zvládla vykomunikovat. A Anet má u mě pusu (říkal Jethro).

To, že se sem ten zdroj podařilo dopravit tak rychle, mi připadá jako malý zázrak, a zažít zázraky a mít kolem sebe lidi, kteří je dokážou působit, je ještě lepší, než jenom mít zdroj k notebooku...

O ostrov vedle

Tohle vydání blogu je o ostrov vedle, za což se ortodoxním čtenářům zpráv z okolí Coventry omlouvám. Jako polehčující okolnost můžu uvést, že je Dublin je od Coventry jen asi 330 km. Tedy vzdálenost, kterou by, nebýt sto dvaceti kilometrů moře mezi Holyheadem a Dublinem, nemělo smysl letět. Jako polehčující okolnost číslo dvě můžu uvést, že jízdenka na trajekt by stála zhruba stejně jako letenka Birmingham-Dublin, a cesta do Holyheadu by taky nebyla zadarmo.

Další specialita tohoto vydání jsou fotky, protože je vesměs je fotil můj bratr. Jsou k nalezení zde.

Ale teď už k věci: kde jsem byla a co jsem tam dělala? Jak už každý s aspoň minimálními znalostmi geografie uhodl, byla jsem v Irsku. Konkrétněji se to nedá úplně stručně specifikovat, protože jsme během tří dnů najezdili víc než tisíc kilometrů: autem z půjčovny - při třech lidech v autě za méně než korunu padesát za osobokilometr. Občas po silnicích, které byly široké sotva na jedno auto, ale zato byly, snad pro povzbuzení řidičů lemovány značkami, že se má jezdit vlevo a že povolená rychlost je 100 km/h (v Irsku, narozdíl od Británie používají normální jednotky...alespoň oficiálně - párkrát jsme zkoušeli nějakou metrickou informaci dostat od Ira a odpověď byla většinou imperiální)...méně informativní už mohla být jenom značka Zákaz předjíždění. I tu jsme tam někde potkali.

Naše hlavní destinace byly:

Dublin - tam jsem byla hned dvakrát - poprvé tak, že jsem přiletěla, došla na parkoviště a nasedla do auta, které zrovna jelo kolem a mířilo z Dublinu pryč směr na jihozápad. 

Cashel - hrad se jménem, které prý, ať si o tom Češi myslí co chtějí, pochází z irského slova pro pevnost. Podle průvodce od Lonely Planet jeden z top 21 zážitků v Irsku. Podle mě asi taky, ale jen proto, že jsem tam nebyla tak dlouho, abych těch zážitků nasbírala víc.

Torc - první zkušenost z irskou turistikou a přírodou. Dorazili jsme relativně pozdě, ale i přes časové odhady a varování o náročnosti túry se šli projít po úbočí Torc Mountain. Stezka vedla rododendronovým pralesem, byla úplně nová a vydlážděná kameny, které nevím jak do tak prudkého svahu dopravili, ale zaručeně nebyly místní. Narozdíl od následujících dnů jsme i viděli do dálky. Procházka vůbec nebyla tak náročná jak slibovali, a tak jsme se ještě za světla stihli pokochat palmami a kvetoucími (asi) ibišky v nedalekém arboretu. Třídění odpadu tu dotáhli opravdu daleko, kousek od parkoviště byl kontejner na koňský trus.

Killarney - březen prostě pro přespávání pod stanem není ideální a tak jsme nocovali v hostelu. Překvapivě měli docela plno a tak jsme neměli čtyřlůžkový pokoj pro sebe, jak jsme doufali, ale vyhráli spolubydlícího, který sice na první pohled vypadal docela normálně, ale když si uprostřed noci spletl podlahu pokoje s pisoárem, už nám tak normální nepřipadal...

Carrauntoohil - se 1038 metry nadmořské výšky nejvyšší hora v Irsku. Prý je z ní vidět čtvrtina Irska...to by ale nesmělo být irské počasí. My neviděli ani na sousední vrchol. Cestou dolů jsme potkali lebku se zkříženými hnáty a varováním, že tudy cesta dolů nevede. A vzhledem k tomu, že byla mlha, jsme přehlasovali bratra a vrátili se stejnou cestou, odkud jsme přišli... Cestou jsme si všimli, že svah jednoho z kopců je poměrně čerstvě vypálený a divili se, jak tady mohl v tuhle roční dobu vypuknout požár. Později jsme viděli vypálené krajiny ještě desítky kilometrů čtverečních a dokonce jeden požár naživo. Asi je to běžná metoda, jak se zbavit křoví a staré trávy, aby ovcím vyrostlo nějaké čerstvé žrádlo... Některé oblasti vypadaly,  jako kdyby někdo odhodlaně chodil od keře ke keři s plamenometem a v nepříliš úspěšné snaze nějaký požár vyvolat.

Gap of Dunloe

Ring of Kerry - ať žije autoturismus! Z auta jsme vysedali jen na největší turistické atrakce: výhled na Skellige Islands (asi ty dva šedé fleky daleko v mlze), útesy, zříceniny, místo, kde do Evropy dorazil první transatlantický komunikační kabel a pláže - možnost koupání v Atlantiku prostě nejde nevyužít.

Dublin podruhé - cestou zpátky jsem tam strávila celý den kocháním se krásami Dublinu a nocováním u bratra a připadala si jako doma, protože jsme si oba pořídili stejné (nejhezčí) povlečení, které v IKEI minulý podzim měli. A taky proto, že oddělené vodovodní kohoutky mají bohužel i tady. 

Nejzajímavější pohledy z Dublinu na sobě mají napsáno "Doors of Dublin" a jsou na nich fotky spoustu barevných dveří z jednoho Dublinského náměstí. Nic zajímavějšího jsme v Dublinu asi fakt neviděli. Byli jsme v muzeu Book of Kells, kde ale kniha zrovna nebyla k vidění...což bylo vlastně dobře, protože vstupné bylo za polovic a člověk viděl všechno kromě jedné asi dvanáct set let staré knihy, která by stejně byla akorát zavřená ve vitríně s konstantní teplotou a vlhkostí...

Hlavní poznatky:

• irština je šílený jazyk, jediné štěstí, že je všechno dvojjazyčné. Na druhé straně, neustále vám to připomíná, že naprosto chápete slova z anglického nápisu, ale nemáte opravdu ani nejmenší tušení, kterým slovům v irské verzi odpovídají.
• mám bratra, který umí organizovat úplně perfektní výlety. Díky moc! 

Možná vylepšení pobytu v Irsku:

• jet tam trajektem, 
• jet tam, až pokvetou rododendrony, 
• jít na Carrauntoohil z opačného směru a když bude méně mlhy, 
• skutečně vidět Skellige Islands
• a mít víc štěstí na spolubydlící v hostelu.

Co příště zopakovat: 

• nezmoknout - fakt jsme nezmokli - juchů!

Ukradené a znovu nalezené kolo

Procedura při uklízení kola do kůlny při příjezdu domů je následující:

1. zajedu s kolem do úzkého průchodu mezi naším a sousedním domem,
2. vypnu světla
3. vrátím se před dům a předními dveřmi vejdu dovnitř
4. sundám si helmu, batoh a občas i bundu
5. projdu přes kuchyň zadními dveřmi ven
6. odemknu branku
7. zavedu kolo dovnitř
8. zamknu branku
9. zavedu kolo do kůlny
10. zamknu kůlnu i zadní dveře a já i kolo jsme bezpečně tam kde máme být.

 Zjevná bezpečnostní díra je v tom, že mezi body 3. a 6. je kolo venku bez dozoru. Ovšem mnohem podstatnější díra je, že během bodu 4., případně cestou přes kuchyň mě něco rozptýlí natolik, že zbytek procesu neproběhne, v kterémžto případě člověka ráno čeká prázdná kůlna. A až do jednoho neštastného pátku dvacátého druhého také kolo, tam kde ho člověk včera nechal. Ale onoho pátku tam kolo prostě nebylo.

Co dělat když se něco takového stane? Sice jsem si nedělala valné naděje, ale když už jsem kolo měla registrované na policii, říkala jsem si, že bych jim měla dát vědět. Pokud byste někdy v životě chtěli volat na číslo 101 (non-emergency číslo britské policie), vyhraďte si na to dostatek času, trpělivosti, kreditu (není zdarma)  a zjistěte, ze kterého čísla voláte, protože narozdíl od kohokoli jiného to nejsou schopni poznat sami. Stučně řečeno, nedělejte to. Zkoušela jsem to asi čtvrt hodiny a pak napsala mail univerzitnímu strážníkovi, který má registraci kol na starosti. Odpověděl do deseti minut.

No nicméně informování policie mi kolo zpět nevrátilo. V sobotu jsem se šla projít po okolí, jestli se kolo jen někam nezatoulalo... Procházka trvala asi deset metrů. Pak jsem kolo uviděla opřené o zeď o asi dva domy vedle. Chyběly blatníky, světla, cedulka "v případě nálezu volejte..." a zcela nepochopitelně i zámek včetně držáku, který byl ke kolu přišroubovaný... a jehož cena bez klíčů musí být nepochybně nulová, ne-li přímo záporná...