Pozdě ale přece...aneb poslední návštěva v Coventry

V Coventry už jsem nebyla víc než měsíc a musím přiznat, že mi to ani zdaleka nechybí. Když se teď se octnu skoro kdekoli jinde, vždycky se nadšeně rozhlížím po okolí se slovy "tady mají krásné kopce!" Ale o těch kdyžtak někdy jindy.

Poslední návštěva v mém dosavadním bydle a na dlouhou dobu možná úplně poslední návštěva v Coventry vůbec byli ®adim s Peťou. Přijeli na poslední víkend v červnu - když odlétali, bylo v Praze snad čtyřicet stupňů a tak se těšili na britské sychravé počasí a ®adim taky, navnazen Správnými pětkami, Tajnými sedmami a Sherlocky Holmesy, na blata...
Bohužel jsem jako hostitel selhala v obou těchto ohledech...pravá anglická blata jsem ještě ani neviděla, natož abych věděla o nějakých poblíž Coventry. Počasí sice podle předpovědi vypadalo přiměřeně anglicky, ale nakonec to vždycky nějak vyšlo a většinu času bylo docela slunečno. Paradoxní je, že když jsem pak byla v pondělí u doktorky (což bylo v plánu, ne že by mě ten víkend odrovnal) a bavila si se sestřičkou o počasí, stěžovala si, jak je letos "gloomy weather"...

Všechny atrakce v Coventry jsme zvládli vyčerpat už cestou z autobusového nádraží a tak nezbylo, než prozkoumávat širší okolí. První den jsme se vypravili do Shakespearova rodiště - Stratfordu upon Avon. Cestou tam jsme v autobuse obsadili vyhlídková sedadla v první řadě druhého patra, která místním ze záhadného důvodu nepřipadají moc luxusní. A tak jsme měli možnost z blízka pozorovat větve narážející do střechy autobusu - údržba korun stromů podél cest je zjevně řešena přesně tímto způsobem: větev moc povyroste - autobus ji orve.

Ve Stratfordu už jsem byla jednou na podzim a tehdy jsem byla natolik zaneprázdněná zimou a deštěm, že jsem ani nezaznamenala, když jsme prošli kolem Shakespearova rodného domu. Tentokrát jsme měli víc času a lepší počasí a turistické možnosti Stratfordu jsme asi využili skoro na maximum - viděli jsme nejen Shakespearův rodný dům:

  ale též dům jeho ženy za svobodna:

 a jejich dcery:

A taky divadlo, kostel, řeku. A levné knihy - byly skutečně levné, i ve srovnání s českými levnými knihami a nadchly především ®adima s Peťou. 

A spoustu anglicky napsaných cedulí. Asi tušíte, že není tak úplně specifikum Stratfordu...kupodivu jsou i na spoustě jiných míst v Británii...akorát na těch se Peťa nerozhodla, že je bude fotit pro své studentky, aby mohly dělat překlady z reálného života. Musím říct, že při bližším zamyšlení nad těmi nápisy mi to připadá jako pěkně brutální úkol. Musím říct, že se slova jako beyond, clamped nebo dismount asi nebyly součástí mé aktivní slovní zásoby ani když jsem z angličtiny maturovala.

Ovšem největší stratfordská atrakce byly lampy. V parku u kostela jsme si totiž všimli, že každá je jiná a každá byla věnována jiným městem nebo jinou zemí. Tak jsme obdivovali jednu lampu za druhou a samozřejmě pátrali, zda tu mají i lampu, kterou věnovanou Coventry. Mají! Na vskutku reprezentativním místě.

Další den jsme byli v muzeu v Birminghamu. Mají tam Picassa! A v botanické zahradě. Peťa, kterou ve škole nenaučili, že problém obchodního cestujícího je NP-úplný, se ujala mapy a pečlivě odškrtávala, abychom prošli skutečně všechno. Dokonce ani tady neměli blata. Zato měli velmi příjemně přízemně orientované skleníky - poprvé v životě jsem naživo viděla zázvor, kakaovník a další užitečné plodiny. V pavilonu s pouštními rostlinami měli jeden obzvlášť vypečený exponát:

Zlatým hřebem návštěvy měl být nedělní výlet do Gloucesteru (což se, jak mi paní na nádraží vysvětlila, čte [glostr] - proč tam tedy píšou všechna ta přebytečná písmena?) a do Dean Forest, což je údajně jeden z nejhezčích lesů v Anglii. Výlet byl fajn, akorát se bohužel nepříliš vhodný pro turisty z Čech.... V Gloucesteru jsme například narazili na obchod s českými potravinami...

Dean Forest je sice skutečně jeden z nejhezčích lesů, které jsem v Anglii viděla, ale to především proto, že jsem jich v Anglii moc neviděla, a obecně jich tu moc nemají. Zato v Česku je hezčích lesů plno a rozhodně k nim nemusíte jet dvě hodiny vlakem...

Nicméně, katedrála v Gloucestru je opravdu fantastická. Narozdíl od té v Coventry v pozitivním slova smyslu. A v Česku člověk něco srovnatelného opravdu nenajde.

Zkouškové po anglicku

Už tady nějakou dobu máme třetí trimestr, což je takové zkouškové po anglicku. Já žádné zkoušky nemám, takže z mého pohledu se tento semestr od předchozích dvou liší především tím, že neučím a neopravuju úkoly. A taky tím, že je tady konečně příjemně teplo (a když si člověk jde odpoledne zaběhat nebo se snaží spát pod peřinou, dokonce vedro).

A co tady tedy dělám, když se neučí? No jak jste si všimli, tak například nejsem (a to jsem se vám ani nepochlubila výletem do podmáčené střední Evropy a vyhlídkovou jízdou vlakem podél rozvodněného Rýna). No a když tu jsem, tak invigiluju, bádám nebo si hraju na grafika.

S tím posledně jmenovaným jsem včera slavnostně skončila vytištěním plakátu o svém výzkumu na červencový workshop. Většinu estetické stránky za mě naštěstí zvládla LaTeXová šablona, akorát jsem se při procesu tvorby naučila o seznamech a dalších skvělých aspektech LaTeX víc, než jsem myslela, že je možné...

S bádáním se jen tak skončit nedá...kdybyste někdo náhodou věděl o grafu bez indukovaných cyklů délky ... ne, to teda ne, o matice tady psát opravdu nebudu a kdybych s tím někdy náhodou začala, tak si prosím hodně hlasitě stěžujte a nebo mě rovnou přijeďte zachránit, protože to už by se mnou bylo fakt špatné. Každopádně, v honbě za nalezením oněch indukovaných cyklů jsem se jala po strašně dlouhé době programovat a nestačila se divit, kolik jsem toho stihla za dva roky zapomenout - přestože jsem jeden z těch roků oficiálně studovala informatiku...

Musím říci, že programování na portugalské klávesnici, nebo jakou to na notebooku vlastně mám (například Enter je na ní pojmenovaný Invio), je docela náročné - všechny užitečné znaky jako závorky, &, * a podobně tam buď nejsou a nebo, což je ještě horší, jsou o jedna vedle. Trefit se do klávesy s obrázkem pravé závorky, když chci napsat levou fakt moc nezvládám...

No ale teď o čem jsem chtěla psát především - o zkouškách a invigilování - dozoru při zkouškách. Zkoušky tady jsou všechny písemné a každá má jen jeden řádný termín. A jeden takový termín se může odehrávat třeba ve velkém sále pro tři sta lidí, kde zároveň probíhá hned několik různě dlouhých zkoušek z několika předmětů. Na obsluhu takového sálu je potřeba docela dost lidí, kteří rozdávají studentům papíry, doprovázejí je na záchod a svou přítomností demotivují od opisování (hlídáním bych to zase nenazývala). No a téhle bohulibé a mentálně nenáročné činnosti se říká invigilace.

Takováhle masová organizace zkoušek zní na první pohled velice efektivně, ovšem věci prostě nemohou být jednoduché, a obzvášť ne v tak vyspělé zemi jako je Británie. Vadou na jednoduchosti tohoto systému je, že část studentů - netuším jak velká, v mých surrealistických představách asi tak polovina - tyhle masové zkoušky nemůže absolvovat, protože mají nějaké to dys- nebo jinou disability. No a pro ně se organizují individuální zkoušky - kde individuální znamená skutečně pro jednoho. Tyhle zkoušky probíhají ve stejný čas jako masová zkouška, akorát na jiných místech. Invigilování u nich vypadá tak, že si na recepci vyzvednete zadání písemky a úplně normálně vypadajícího studenta, na dvě, tři hodiny se zavřete do přiděleného kanclu a necháte ho pracovat. Takových zkoušek jsem naštěstí měla většinu a přišlo mi to jako naprosto neskutečná výhra: člověk při nich sedí někde, kde je míň lidí, větší klid a větší stůl než na mém obvyklém místě. Několik hodin ho nic nerozptyluje od práce a ještě je za to extra placený...

Jak jsme byli málem zachráněni před trávníkem

Pro ty, kteří to nevědí, zmiňuju, že v bydlím v rodinném domku, což je ale v Coventry spíše pravidlo než výjimka. No a jak to tak s rodinnými domky občas bývá, má to vepředu trávník a vzadu zahrádku, neboli další trávník, obklopený ploty a keři a obsahující prádelní šňůru. Trávník v našem podání ovšem není ani zdaleka anglický, naopak, máme momentálně po kolena vysokou trávu a bojíme se, aby nám nepřerostla přes hlavy, protože nemáme, čím ji posekat.

Minulou neděli se problém málem vyřešil sám od sebe. Z ničeho nic na dveře zaklepali dva malí kluci se sekačkou a zeptali se mě, jestli nám můžou posekat trávník. Po konzultaci se spolubydlícími, jaký je správný britský přístup k takovéhle události, jsme nadšeně souhlasili, našli prodlužku a nechali je séct.

 Původně jsme mysleli, že to je originální business plan, a kluci za to budou chtít pár liber nebo aspoň čokoládu, nicméně mám podezření, že jejich úmysly byly naprosto nezištné - prostě někde přišli k sekačce a chtěli ji vyzkoušet a náš trávník byl jediná neposečená plocha v okolí.

Nevíme, jestli se jejich sekačka udusila naší vysokou travou, nebo umřela sama od sebe - u sekačky, která držela pohromadě jen pomocí izolepy, by mi to vůbec nepřišlo překvapivé. Každopádně to naši zachránci byli nuceni vzdát a před domem teď máme na trávníku vysekaný jakýsi nepravidelný útvar.

Z nového světa a Yorku

No a jak jsem v zemi strýčka Sama měla, krom toho, že jsem byla obklopena tlupou matematiček?

• Bydlely jsme na hotelu uprostřed ničeho (rozuměj uprostřed parkovišť a nákupních center), v pracovní dny nás ráno odvezl autobus až na univerzitu, tam nás celý den bavili a krmili a večer dovezli zpět, stěží schopné něčeho akčnějšího než padnout do postele.
• Na pokoji jsem opět bydlela s Marthe. Objevit tu správnou ranní tradici nám tentokrát trvalo o něco déle. Moře nikde a hotelový bazén by byl chabá náhražka. Ale pak jsme začaly trpět akutním nedostatkem pohybu a tak jsme bojkotovaly ranní autobus a chodily asi čtyři kilometry do školy pěšky.

• Že USA nejsou země ekologických aktivistů jsem tak nějak tušila, ale že budeme každý den jíst večeři z plastových talířů na jedno použití a jinak snobský odpolední čaj bude servírován do jednorázových kelímků jsem fakt nečekala...
• Po prvních dnech, kdy jsme neměly čas ani důvod dojít dál než sto metrů od hotelu či univerzitní budovy (protože veškerá ostatní civilizace byla daleko), jsem začala trpět depresí z toho, že sice nejspíš vedu typicky americký styl života, ale s takovou z toho z USA moc neuvidím...naštěstí přišel víkend a s ním výlet na kánoích po Carnegie Lake a hlavně:

• Cesta do New Yorku. Do taxi-minibusu, který nás má dovézt na nádraží na vlak do New Yorku se nasouká neorganizovaný dav patnácti holek a je plno. Řidič se bodře zeptá, jestli jedeme všechny do New Yorku. Znejistíme - jedeme jen na nádraží ne? Skupina nemá žádné oficiální velení a slova a zodpovědnosti se ujme Erin, která taxík objednala... "A kolik by to stálo až do New Yorku?" Řidič řekne cenu, Erin ji vydělí naším počtem a když se nikdo nebrání (taxi vyjde levněji) a odbočka na New York je na dohled, vyřkne konečné rozhodnutí - taxi až do New Yorku.
• Atrakce číslo jedna - MOMath, Muzeum of Mathematics. Jeden by neřekl, jak je matematika nudná věda, rozhodně v porovnání s fyzikou, v muzeu jsou vesměs skládačky a dláždění a hlavolamy, žádné výbuchy, centrifugy a podobně hračky.
• Atrakce číslo dvě - cesta New Yorkem. Prší. Nejtypičtější znak newyorské a asi americké architektury obecně jsou klimatizační jednotky vyčnívající z oken každé starší budovy. Přesouváme se po čtvercové síti mezi vysokými budovami ze souřadnic (a, b), kde je muzeum na souřadnice (c,d), kde poobědváme a řešíme co dál. Voděvzdornější část touží vidět Times Square a odchází moknout, někdo dostane geniální nápad, že v muzeích neprší a je tu nedaleko Museum of Modern Art. Jedeme tam metrem (zdaleka nejošklivějším jaké jsem kdy viděla).
• MOMA za sedmdesát minut. Nemáme moc času a navíc mě nejprv donutí jít odevzdat batoh do šatny a v šatně pak z batohu skoro všechno vyndat, protože nesmí do úschovy brát cenné věci...tak tedy obdivuju muzeum s rukama plnýma kindlu a foťáku. Muzeum z takto z rychlíku vůbec není tak špatné, člověk aspoň nemá nutkání číst si cedulky, které pak stejně zapomene...stihla jsem z šesti pater, které MOMA má skoro všechno - Picassa, Moneta, Fridu Kahlo, Mondriana... kdybych měla víc času, dokážu najít dost obrázků na umělecký Dixit, možná ještě šílenější než ten původní. V patře s novějšími díly jsem zjistila, že moje představa umění zaostává o více než padesát let. Narazila minimálně na tři díla, která byla čistě bílá (některá měla barevný rám) a úplně je nedocenila. Nahlédla do místnosti s nápisem něco jako "feminist art" a objevila záhadně dílo z punčocháčů. O kousek dál sádrové makety namazaných chlebů v životní velikosti a látkovou maketu sendviče o velikosti gauče.
• Cesta zpět. Ve vlaku vám seberou lístek a místo toho vedle sedadla dají nějakou značku, při dalším průchodu seberou i tu. Jak to funguje netuším.
• Nejdůležitější poznatek dne? Existují dolarové mince! Kdyby mi ji nevrátil automat na lístky v metru, myslela bych si, že to je vtip. Ve skutečnosti to vůbec není nic nového pod sluncem, mince kterou mám je z roku 1979. Dolarové mince existují od nepaměti, akorát si je prostě Američané nikdy neoblíbili a vehementně používají jednodolarové bankovky. Dvoudolarové nemají, takže má člověk věčně hafo těch jednodolarových. Vlastně se ani se nedivím, že mince nemají rádi. Na mincích zásadně není napsána číselná hodnota jako číslo, ale slovně a to ještě v dost zašifrované podobě: quarter dollar, to ještě člověk tipne. Ale co takhle one dime?

Matematická Sexmise

Tož jsem dostala od maminky vynadáno, že nepíšu...tak já se tedy polepšuju...Přiznávám, zůstat poslaná do Coventry se mi poslední dobou moc nedaří a to, že jsem se poslední dva týdny aspoň nacházela v zemi, která začíná "United" je chabá náhražka.

Proč a s kým? To druhé je v tomto případě velmi podstatné. Existuje jen málo nepravděpodobnějších skupin lidí, které si umím představit, zvlášť skupin, do kterých bych patřila. Holek, které studují nebo mají doktorát z matiky, případně k němu mají namířeno, a ještě navíc v kombinatorice, teorii grafů nebo příbuzném oboru jsem asi neviděla nikdy víc než pět najednou. Tady jich bylo rovnou padesát. A tvořily 100% účastníků oné akce, která se shodou okolností jmenovala Women and Mathematics.

Jaké to je, mezi tolika matematičkami? Úplně normální. Z pohledu spousty lidí by to asi bylo děsně nenormální, nicméně já jsem v té společnosti byla blíže průměru, než se nacházím obvykle... Takže správnější popis je asi "Připadala jsem si normální." Nicméně, nemůžu říct, že bych si připadala nějak dramaticky jinak než v matematické klučičí společnosti. Asi se to trochu promítlo tématech rozhovorů u oběda, ale jinak to nebyl moc rozdíl. Možná jsem "gender blind".

K čemu je taková holčičí akce dobrá? To jsem si taky říkala, než jsem tam jela. Když nechám stranou "feministické kecy", tak člověk potká fajn lidi, uslyší docela zajímavé věci a na vlastní oči uvidí spoustu velkých matematiček, jejichž jména třeba znal, ale nevěděl, že to jsou ženy.

Tak a teď ty kecy. Přiznám se, že spoustu věcí jsem nepochopila, nebo s nimi úplně nesouhlasím, takže to co tady budu psát jsou hlavně moje kecy a půlka z nich tam na přetřes vůbec nepřišla. Diskriminace žen jiná, než pozitivní samozřejmě existovat nesmí a oficiálně tedy neexistuje. Ovšem pořád existují soukromé poznámky, které naznačí, že by člověk na akademickou kariéru neměl pomýšlet, zpochybňující podíl na výsledku a podobně, s více či méně čitelným "protože jsi žena" v podtextu.

Jo, lidi jsou lidi, a nějakou nějakou tu demotivující poznámku může schytat i muž. Nicméně, i kdyby jich ženy schytávaly v průměru jen o 10% víc, není to už patrný rozdíl, který může v rozhodující okamžik převážit? Neměly by se proto naučit lépe se chránit proti takovýmhle poznámkám? Ublížení slovem je vždycky ublížení, na které je potřeba dvou - pachatele a oběti. Pokud oběť nebude brát znevažující poznámky vážně, nejde jí jimi ublížit. Jenže to se snáze řekne, než udělá. Zvlášť, když spousta z nás má nějakého toho rodiče nebo prarodiče, který si více či méně otevřeně myslí, že její kariéra by měla spočívat v domácnosti a dětech místo v matematice. Takže hlavní přínos a smysl holčičích akcí by podle mě měl spočívat v tom, že se matematičky naučí nedělat ze sebe oběti nevhodných poznámek, pachatelé nebudou mít na koho útočit a všichni budou šťastní. Možná by se to dalo provádět nějak efektivněji, ale věřím, že ta akce na některé potřebný účinek mít mohla.

A jaké je to zpátky v realitě? Včera jsme se byli projet a Honza mi velice ochotně zprovoznil kolo. Takže: Díky moc. Holčičí společnost je fajn, ale na společnost gentlemanů asi taky nezanevřu ;-)

Mám novou hračku!

Letech přání a váhání, po několika rozmyšleních si to na poslední chvíli a po hodinách vybírání a rozhodování se ucho utrhlo, pohár přetekl a Terka si pořídila odšťavňovač.

A nejen ten. Asi aby ospravedlnili tu cenu, říkají tomu 6-in-1 a kromě odšťavňování by ta kouzelná skříňka, kterou mi dneska doručili, měla umět taky ořechové máslo, zmrzlinu, nudle, sójové mléko a vlastně skoro cokoli, co je potřeba podrtit nebo odšťavnit. Prý umí i lisovat olej, když si na to člověk pořídí speciální nástavec...

Váží asi 10 kilo a má spoustu částí, které je potřeba správně složit a posléze zase rozložit a umýt. (V recenzích psali, že se to dá zvládnout za pár minut...hm. Uvidíme, třeba to časem zvládnu i bez dívání se do manuálu.) Odšťavňovač je to šnekový, což zdá se znamená, že nefunguje jako ždímačka (točí se na to moc pomalu), a taky neobsahuje žádné ostré nože. Veškerou práci vykonává zelený plastový(!!!) šnek, který se vytrvale točí a chroustá a drtí kousky ovoce, a kdybyste mu předhodili led, tak prý podrtí i ten. Nevím, jestli na to budu někdy mít dost odvahy.

Moje dosavadní pokusy:

šťáva z mrkve, jablek a řepy:

• při pohledu na plastového a úplně tupého šneka odlamujícího kousky mrkve si říkám, že to přece nemůže vydržet...aspoň první pokus vydržel. 
• jednou dírou teče šťáva (dokonce mi k tomu dali sítko na odchytávání pěny), druhou padá ovocno-zeleninová drť (nehromadí se nikde uvnitř a člověk může odšťavňovat do aleluja, aniž by musel stroj vypínat a rozebírat, hurá!), 
• zpětně jsem zjistila, že na drť jsem použila jinou koncovku, než doporučují v návodu - celkem jich mám 6, kdo se v tom má vyznat. No nevadí, aspoň mám co zlepšovat příště.

kešu máslo:

• kdesi jsem se dočetla, že se ořechy mají před drcením namočit. Určitě byly drtitelné lépe, ale výsledek nevypadá úplně jako obvyklé kešu máslo - je moc vodový, takže spíš takový kešu tvaroh, nebo kešu přesnídávka...ale je to dobré a dá se to jíst samotné lépe než normální kešu máslo (což tedy nevím jestli je výhoda...mňam...)

cizrna na hummus:

• no a když už jsem měla přístroj složený a špinavý od kešu, zkusila jsem stejnou technologií pomlít cizrnu na hummus. A měla ji pomletou desetkrát snadněji a rychleji než jakoukoli předchozí technologií. Juch! 

S těmi nudlemi a sojovým mlékem mi opravdu nasadili brouka do hlavy...skoro začínám litovat, že za týden odjíždím do ČR a pokusy, co nestihnu tento týden budou muset počkat až na konec května :-)

Expect difficulties with any mobility...

...psali v předpovědi počasí. A měli pravdu. Ale od začátku:

Bratr měl přijet v neděli ráno. SMSku s adresou jsem mu posílala už den předem. Že neodpověděl ani na tu, ani na tu další, mi přišlo trochu divné, ale doručenky přišly. Jenomže pak mi přišla SMSka se sdělením, že už je u Cambridge a otázkou, kam že to má přijet. Mobilní komunikace zjevně fungovala čistě jednosměrně, dovolat ani dopsat zpátky se nedalo. Pořád ještě nechápu proč, ale zpráva o mojí adrese to musela vzít oklikou přes Rožnov pod Radhoštěm a přes ®adimův mobil.

Cesta z Coventry dál se obešla bez komplikací, což je poměrně překvapivé, protože autoatlas jsme samozřejmě neměli - navigovali jsme se podle mapy památek od English Herritage, kterou jsem kdesi dostala a v záchvatu zabydlování ji nevyhodila, ale pověsila na nástěnku. Proč někoho napadlo dát na takovou mapu čísla silnic nechápu, ale jsem mu za to vděčná.

Cíl naší výpravy byl sever Snowdonie:

• Hrady ve Walesu jsou mnohem hradovatější než všechny hrady v Čechách. Nevím, jestli je to tím, že je Británie království, nebo tím, že jsou v UNESCu. Viděli jsme ty v Caernafonu (dokonce i zevnitř) a Harlechu.
• Místní fauna se nedávno rozrostla o čerstvá jehňata. Jsou o několik odstínů bělejší než jejich matky a jedno jsme měli příležitost vidět velmi zblízka. Nevím, jestli nás chtělo adoptovat, nebo rovnou sežrat, naštěstí neudělalo ani jedno a spokojilo se se zuřivým bečením
• Hlavní cíl  - samotný Snowdon poněkud zklamal. Většinu cesty jsme si užívali neobvyklou kombinaci silného větru a mlhy a ze Snowdonu neviděli nic než kulatou desku o tom, co všechno bychom viděli všemi směry, kdyby bylo něco vidět. A taky železniční stanici - ano, na Snowdon jezdí vlak. Cesta naštěstí netrvala šest hodin podle příručky, ale jen asi čtyři, takže když jsme po návratu do hostelu posvačili, byl ještě čas na další, méně mlhavý výlet na kopce na protější straně údolí. A při té příležitosti si natrénovali pohyb při extra silném větru, což se ukázalo jako vhodná průprava na další den.
• V noci mě budil vítr a byla jsem fakt ráda, že jsme se rozhodli nocovat v hostelu v Pen-y-pass a ne ve stanu (zvlášť ne v bratrově ultraluxusním stanu s jednou tyčkou a bez podlážky).
• Předpověď tvrdila, že vítr bude o rychlosti až okolo 50mph (miles per hour), v nárazech 80mph,  varovala před ,,difficulties with any mobility" a taky tvrdila, že člověku bude teplota připadat jako -11 stupňů Celsia. Na druhé straně, věštila také čtyřicetiprocentní pravděpodobnost vrcholků bez mraků, což bylo podstatně zlepšení oproti předešlému dni. Snowdon byl v mraku pořád, takže u nás druhou šanci nedostal a jeli jsme do sousedního údolí zdolávat nějaké ty Carneddy... (přesná welšská jména po mě nechtějte, aspoň, že ten Snowdon má i anglickou variantu - welšsky je Yr Wyddfa, čteno [əɾ ˈwɪðva] a v životě si to nezapamatuju ... když už jsme u toho, ani welšština není welšsky "Welsh", ale "Cymraeg" nebo "y Gymraeg"). Kdyby byl vítr tak o 40mph pomalejší, bylo by počasí úplně ideální - sousední hřebeny se sice občas schovávaly v mracích, ale my jsme měli sluníčko a modrou oblohu.
• Foťák nesl (a hlavně používal) bratr.