Inside the bubble

Na maminčinu objednávku dnes budu psát o škole.

Důkladný čtenář blogu už viděl fotku školy, dověděl se, že škola má kampus a já mám na kampusu ministolek v megaworkroomu (neboli pracovně pro 20 doktorandů).

Kampus. Je na něm kromě učeben a kolejí i prakticky všechno, co by student mohl k životu potřebovat - obchod, pošta, dvě banky (nejen bankomaty, ale fakt bankovní pobočky) několik restaurací/hospod/kaváren, tělocvična, bazén, lezecká stěna, kino, divadlo, modlitební místnost a kdoví co ještě. A taky se tam odehrává nekonečně mnoho akcí a aktivit, kterých se člověk může zůčastnit - na univerzitě působí asi 40 sportovních klubů od "archery" a "canoe polo" (neboli fotbal na kajacích) přes "lifesaving" (jo, to je tady sport) a "trampolining" po "windsurf" a 230 jiných zájmových spolků - charitativních, uměleckých, odborných a nebo těch jen tak pro zábavu...

Každopádně - děje se tam toho tolik, že pokud člověk nechce, nemusí z kampusu a univerzitního prostředí vůbec vystrčit nos. A proto se tomu říká "unibubble", neboli univerzitní bublina.

Co se studia týká, tak je tu několik velmi podstatných rozdílů oproti univerzitě tak jak ji znám z Čech:

Především - hodiny tady trvají 50 minut. Začínají cca v x.05 a končí cca v x.55. Když se hodiny účastním jako posluchač, tak mi to připadá tak akorát. Profesorka algebry přednáší tak rychle, že i po těch 50 minutách mě bolí ruka. Když jsem v hodině jako cvičící, tak mi to připadá zoufale málo...

Semestry taky nejsou tak dlouhé jako v Čechách - mají normovaných 10 týdnů a vědět jaký je týden semestru je mnohem důležitější než kalendářní datum. Zato jsou tu tři semestry za rok. Ale ten třetí je prý spíš takové zkouškové.

Dává se tady šílené hafo domácích úkolů -  jsou na to speciální odevzdávací boxy a paní která ty boxy vždycky v poledne vybere a zaeviduje kteří studenti úkol odevzdali. Bohužel je neopraví, na to se tady používají vesměs doktorandi nebo starší studenti.  Takže tento semestr každé dva týdny strávím celý den opravováním úkolů z diskrétní matematiky.

Další specifikum je, že úkoly se počítají do výsledné známky. Zatím mi to připadá hlavně jako nevýhoda - na matfyzu studenti řešení, která byla úplné mimo odevzdávali jen v případě krajního zoufalství, zatímco tady to dělají prostě z principu - každý bod je dobrý a co kdyby náhodou nějaký dostali jen za snahu... (Jeden student spolužákovi odevzdal velice dlouhé a zamotané a hlavně ÚPLNĚ ŠPATNÉ řešení. A když za to nedostal žádné body, ještě za ním přišel s tím, že věděl, že to je úplně špatně, ale jestli by si nezasloužil nějaký bod za to kolik si s tím dal práce...)

Věc, která se mě netýká a možná právě proto je mi docela sympatická je, jak se tady starají o mladší studenty. Každý má přiděleny dva dohlížitele-poradce. Jeden dohlíží jestli student chodí do školy a odevzdává úkoly, doporučuje které předměty si zapsat a tak, a druhý na to, jestli se naučil správně negovat formule a obecně jestli rozumí přednáškám a úkolům.

No a úplně největší rozdíl je v tom, že tady studenty NECHTĚJÍ VYHAZOVAT. Prostě proto, že to kazí dobré jméno školy. Proto taky mají ty dohlížitele, aby studenty donutili opravdu studovat a nemuseli nikoho vyhodit prostě proto, že se fláká. No - ale není to zas tak růžové, tady prý se mnohem víc hraje na známky a mít diplom se špatnými známkami je skoro jako žádný. Ale to je jen "jedna paní povídala"...

No a teď jak do toho zapadám já:

• Bydlím mimo kampus.
• Do školy jezdím na kole a v reflexní vestě kterou jsem vyfasovala od univerzity, a která je naprostým hitem místní cyklomódy. 
• Ve škole už skoro nevrážím do každých druhých dveří, které k otevření buď vyžadují buď jen zmáčknutí knoflíku na zdi vedle, nebo dokonce pípnutí identifikační průkazkou. S lidmi, kteří mají tendenci vyhýbat se doleva, je to horší.
• Když jsem ve škole studijně, tak buď sedím u svého stolku, nebo u počítače v labu, nebo na přednášce z algebry, nebo stojím u tabule a cvičím diskrétku.
• Když jsem ve škole nestudijně, tak proto, že jsem na sboru, kde člověk na začátku semestru dostane originální vydání not, za 9 týdnů semestru se nacvičí třeba celý Dream of Gerontius od Elgara, a pak je koncert s orchestrem. A máme příjemnou a vtipnou sbormistryni a dirigenta.
• Nebo jsem v bazéně a kajakuju (obrat zatím umím jen směrem dolů).
• Nebo stojím frontu na nějaký jiný sport (badminton a lukostřelba zatím byly hlavně čekání).
• Nebo sedím na nějaké zajímavé přednášce. Minulý týden třeba o tom, jak si počínat při ošetřování úrazu kotníku s tak názornými obrázky, že má člověk pocit, že nejtěžší na tom je neomdlít/neutéct/nepozvracet se. Všechno ostatní snad pak už nějak půjde...

Bydlím, tedy jsem!

Nebo možná lépe - dostávám poštu, tedy jsem.

Pokud je mi známo, v Británii nemají systém osobních dokladů typu občanka a tváří se, že ho nepotřebují. Jak tedy takový britský úřad pozná, že vy jste skutečně vy? Třeba když přijdete volit?

Tak zaprvé - volební právo se tu nabývá tak, že úřadu napíšete, že bydlíte tam a tam a jste občan EU. Proč byste probůh někam chodili a nějak prokazovali kdo jste a kde bydlíte. Za nějaký čas vám přijde dopis, že proti vašemu zařazení do registru voličů nikdo neprotestoval a jako občané EU s adresou v Británii máte právo volit do místních organizací.

Za další čas zjistíte, že to opravdu funguje, protože vám přijde pozvánka k volbám někoho, jehož funkci jsem pochopila jako krajského velitele policie. Možnosti jít volit jsem včera nevyužila, jednak proto, že kandidáty vůbec neznám (volební kampaň se nekonala, nebo byla fakt nenápadná) a náhodný hlas je asi horší než žádný. A jednak jsem opravovala horu domácích úkolů a na kratochvíle jako volby prostě nebyl čas. Mimochodem - včera byl čtvrtek, nikoli víkend jak je při volbách zvykem u nás.

Proto mám to, jak se tu volí jen z druhé ruky:

• přijdete do volební místnosti příslušné svému bydlišti,
• zeptají se vás kde bydlíte,
• najdou vás v seznamu,
• zakryjí rukou vaše jméno, abyste ho nemohli přečíst,
• zeptají se vás, jak se jmenujete,
• za správnou odpověď dostanete hlasovací lístek a
• můžete jít volit.

-,,Chcete vidět pas?''
-,,Ale kdeže...''

Stinnou stránkou téhle absence dokladů je, že občas někdo, například banka, chce ověřit, že bydlíte tam, kde říkáte, že bydlíte. V Česku ukážete občanku a není co řešit. Na prokázání britské adresy vám česká občanka samozřejmě nepomůže. Mají tu metodu takzvaných ,,proof of address'' a podle vážnosti situace po vás chtějí jeden až dva tyhle dokumenty.

Takový ,,proof'' není nic speciálního - prostě libovolný dopis od nějaké dostatečně oficiální instituce na kterém je vaše jméno, adresa na které tvrdíte, že bydlíte, a nějaké nedávné datum. Fakt, že si nějaká instituce myslí, že na dané adrese bydlíte, dohromady s tím, že jste dopis zaslaný na onu adresu obdrželi, je dostatečným důkazem, že tam opravdu bydlíte a dá se použít k přesvědčování dalších institucí, že bydlíte tam kde bydlíte. Největší vážnosti se těší dopisy od bank, následují pak účty za energie, dopisy od zaměstnavatele a podobně.

Zjevnou slabinou systému je, že po přestěhování musíte první instituci přesvědčit kde bydlíte, aniž byste měli nějaký ,,proof '' k dispozici...

První návštěva

Nevypsanou soutěž o první návštěvu vyhrál Tomáš a prakticky tak vykoušel některé z atrakcí, které návštěva mě a Coventry nabízí:

• Modrý ručník pro návštěvy.
• Červený a modrý hrneček pro návštěvy. (Tomáš měl možnost zúčastnit se jejich nákupu, další návštěvy se budou muset spokojit s používáním).
• Matraci a spacák pro návštěvy.
• Primark (t.j. obchoďák s oblečením) pro návštěvy, které si s sebou nevzaly dost čistého oblečení.
• Kolo mého spolubydlícího a spolužáka v jedné osobě. Prý se kolo dá buď opravovat nebo na něm jezdit. V tomhle případě je možno zatím obojí, a pokud měříte víc než metr padesát, tak je žádoucí především to první - zatím se nepodařilo kolu zvednout sedlo. 
• Jízdu vlevo.
• Cheesecake. Podle českého receptu. Jedna dobrá duše z katedry mi půjčila šlehač a tak můžu vesele šlehat a péct.
• Pity se špenátem a kozím sýrem. Aktuální menu závisí na aktuálních akcích v Tescu...
• Anglickou redukci do zásuvky, hned několika způsoby - koupit, zničit v ní pojistku na 1A a nahradit ji alobalem. A používat.
• No a samozřejmě všechny další vymoženosti naší domácnosti.

Dále viděl:

• Moji kancelář. Tedy...oni tomu říkají workroom, což je na jednu stranu docela pochopitelné, protože místnost pro 20 lidí je asi nepatřičné nazývat office. Na druhé straně - s tím "work-" by se taky dalo polemizovat, protože existuje spousta příjemnějších míst, kde člověk může pracovat, než malý stoleček bez počítače ohrazený z obou stran zástěnami. A taky se to zjevně děje - průměrný počet lidí přes den je tam tak 4 a víc jak 10 najednou tam tento semestr fakt nebylo.
• Centrum Coventry a tržnici o které už jsem psala dříve.
• Starou a novou katedrálu. Ty už tedy viděl dříve, takže je byl ukázat spíš on mě. Nová je pěkně ošklivá a stará vypadá spíš jako náměstí. Slibuju, že tam nebudu vodit návštěvy, které o to vysloveně neprojeví zájem.
• Kenilworth, hrad v Kenilworth zvenku a pěško-cyklostezku mezi Kenilworth a univerzitou.
• Sutton Park v Birminghamu. Taková Stromovka ve skoro desetkrát větším provedení... Vlastně mnohem lepší, protože tam určitě není desetkrát víc vyasfaltovaných stezek, ani nejsou desetkrát širší. Za to jsou tam větší a méně pěstěné louky, lesy a houštiny. A navíc tam jsou mokřady. Akorát slacklajny jsme nepotkali.

Neviděl:

• Dopravní muzeum. Ponecháno pro více dopravních muzeíchtivé návštěvy. Je docela velké a ZDARMA.
• Hrad v Kenilworth zevnitř. Ten totiž naopak zdarma není.
• Sochu boha a ďábla vedle katerál, Nebo si jí alespoň nevšiml. Upozornila nás na ni později kamarádka, prý je poměrně nekonzervativní... 

Další návštěvy jsou srdečně zvány a vítány, ideálně v semestru a ještě ideálněji víkendy v semestru nedělitelné 3. Příští semestr je 7.1. - 17.3. a ten další 22.4.-28.6. 

Používáme stejný čistič WC jako královna!

Jeden ze zásadních rozdílů mezi Českem a Británií je ten, že Británie má královnu a královskou rodinu vůbec. Chápu, z hlediska politického je to rozdíl spíše formální. Jaký rozdíl je to z hlediska průměrného Brita a jeho každodenního života nemůžu říct úplně kvalifikovaně, ale přeci jen je královská rodina jev o něco permanentnější a hlavně obecně pozitivněji přijímaný než prezident.

Nejprve jsem si formulky "By Appointment of Her Majesty The Queen..." všimla na čaji Twinings. Předpokládala jsem, že to je nějaký pozůstatek z koloniální éry, ale nikoli. Bylo to moje první setkání s takzvanou ,,Royal Warrant". Je to nápis a značka, kterou smí používat výrobci, kteří dodávají zboží královské rodině. Vlastně prý je těch značek několik - neuděluje ji jen Her Majesty The Queen, ale také HRH Duke of Edinburgh a HRH Prince of Wales (kde HRH je His Royal Highness), ale ty další dvě jsem ještě v reálu neviděla. 

Kdybyste chtěli vědět, jakou zubní pastu používá královna, můžete si to zjistit tady: http://www.royalwarrant.org/rwha-search. Tedy, bohužel nezjistíte, jestli od té firmy vlastně odebírá zubní pastu nebo prášek na praní...to se prý naopak uvádět nesmí... Zajímalo by mě, jestli má královna vlasteneckou povinnost odebírat věci od britských výrobců... zdá se, že titul může být udělen i  výrobcům nebritským...třeba u šampaňského to asi ani jinak nejde. (U omáčky tabasco nevím.)

Představa, že by u nás podobnou značku poskytoval třeba prezident mi připadá naprosto absurdní. A taky si nejsem jistá, kolik firem by opravdu stálo o to mít na výrobku napsáno ,,Jmenováním prezidenta ..." A kolik Čechů by takové výrobky kupovalo, nebo se jim naopak vyhýbalo...

Problém s psaním blogu

Není nic trapnějšího než vykládat někomu něco, co už jsme mu jednou vykládali. Zdá se, že lidi proti tomu mají vybudovaný docela dobrý obranný mechanismus a co přesně jsem komu vykládala si obvykle pamatuju mnohem lépe než...třeba než co vykládal někdo mě na přednášce, i když z praktického hlediska by to bylo mnohem lepší obráceně...

Bohužel tenhle mechanismus úplně moc nefunguje na blogování. Je absurdní předpokládat, že každý s kým komunikuju, četl všechno na tomhle blogu... Ale stejně je trapné začít někomu vykládat třeba co jsem podnikla o víkendu a dovědět se: ,,Jo, to jsi psala na blogu.''

Asi bych vždycky měla nejdřív všem myslitelným lidem povykládat, co se mi stalo, a pak to teprv napsat na blog...

Morální vítězství plísně nad Terkou

Mám nové kalhoty. Že si budu muset nějaké pořídit spíš dříve než později bylo jasné víceméně od začátku. Při balení jsem totiž myslela hlavně na to, abych měla oblečení pro každou okolnost, které by mohla nastat. Jenže některé okolnosti nastávají o něco častěji než jiné, takže jsem nakonec 90 procent času nosila jedny, skvělé a svoje nejoblíbenější manšestráky.

V koupelně se nám objevila plíseň. Na tom taky není nic překvapivého, vzhledem k tomu že na vnější stěně zcela obvykle kondenzuje voda. Co mě naopak překvapilo je, že to vypadá, že běžný Brit tento problém nemá či neřeší, protože koupit něco na hubení plísní nebylo úplně triviální (neboli - neměli to v TESCU).

I zakoupila jsem něco, co se tvářilo dostatečně protiplísňově a jala se bojovat s plísní. Shodou okolností jsem na sobě měla ty své skvělé manšestráky. A v zápalu boje si vysavovala bílé fleky na kolenou... Manšestráky jsou i nadále super, ale už se je asi neodvážím nosit do školy... a tak mám nové kalhoty.

A co na to plíseň? No...změnila barvu z černé na šedou a nadále existuje...

Výprava za strunami do Coventry

Coventry má pověst jednoho z nejošklivějších měst v Británii. Vlastně to není tak úplně jeho chyba - do druhé světové války to nejspíš bylo docela hezké město se středověkými budovami, ale bohužel také poměrně rozvinutým průmyslem - a právě proto bylo v roce 1940 málem srovnáno se zemí, neboli  koventrováno (viz http://en.wiktionary.org/wiki/coventrate). Churchill za to nechal ještě důkladněji  koventrovat Drážďany (viz Kurt Vonnegut: Jatka č. 5).

Ale přesto mi začalo připadat trapné, že už skoro měsíc do kolonky adresa píšu Coventry a přitom jsem v centru byla jen jednou, a to ještě jenom v IKEI. Navíc mělo být v sobotu hezky a v pokoji mi už přes týden stála kytara bez strun.

I vygooglila jsem, kdeže se v Coventry berou struny na kytaru (překvapivě na druhém konci, než bydlíme my), vsedla na kolo a vydala se na nákup, vybavena schematickým nákresem toho, kde najdu obchod s hudebními nástroji.

Schematický nákres Coventry vypadá asi jako sluníčko - okruh okolo centra a z něj paprsky rozbíhající se do stran. Ulice uprostřed a mezi paprsky se mi tam nevešly, takže jsem se ocitala na poměrně nečekaných místech bez přesné představy kam pokračovat. Naštěstí je centrum Coventry relativně malé, takže  člověk při bloudění vždycky relativně brzy narazil na nějaký orientační bod.

Díky bloudění jsem se dostala i do jedné z mála zachovalých středověkých uliček - Spon Street. Abych byla přesná - Spon Street skutečně byla středověká ulička. A ta aktuální se sestává ze středověkých domů, které koventrování přežily. Byť některé na jiných místech Coventry.

Ovšem úplně největší kulturní zážitek celého dne byla návštěva tržnice. Většina zeleninových stánků vypadá tak, že jsou na pultech vyskládané snad stovky misek se vším možným ovocem a zeleninou. Základní nakupovací jednotkou je jedna miska. Za normovanou cenu jedné libry. Občas člověk potkal typicky anglický deal - 1 za libru, 2 za libru padesát. A ke konci otvírací doby se daly sehnat třeba i tři misky za libru.

Úžasné bylo, že misky sice byly různě plné, ale ne různě velké, ať v nich byla cibule nebo kiwi... A to byla hlavní potíž tohohle systému. Miska limetek za libru je skvělá cena, ale co chcete dělat s patnácti limetkama?

P.S.: Ty struny jsem zvládla koupit taky. A dokonce i natáhnout.

Hodina navíc

Dnes v noci tu bude hodina navíc. Nicméně pro mě to tentokrát bude něco nového - nebudu mít dvakrát hodinu mezi druhou a třetí ráno, ale už tu mezi jednou a druhou ( viz http://www.timeanddate.com/worldclock/clockchange.html?n=1318).

Nepředpokládám, že by to byl až tak speciální zážitek, akorát mě to překvapilo, jak je to sjednocené.  A je mi líto, že Japonsko ani U.S.A. se téhle synchronizované změny neúčastní. Říkala jsem si, že by bylo fajn si tam udělat výlet a užít si dvakrát nějakou dennější dobu. (Mimochodem - v U.S.A. taky posouvají, ale jen některé státy a nejsou synchronizované ani mezi sebou, natož pak s Evropou.)

Ještě by se mohlo vyplatit jet na změnu času do Brazílie - tam čas posouvají na jaře, takže místo aby tady člověk o hodinu přišel, tak by měl ještě jednu navíc - a to ještě tu mezi jedenáctou a dvanáctou večer, to už by bylo alespoň na dvojásobnou pozdní večeři...

P.S.: Věděli jste, že průměrný Brazilec prožije zhruba o 140 hodin mezi jedenáctou a půlnocí více, než těch mezi půlnocí a jednou ráno?

Výlet do Walesu a islám v praxi

Tenhle víkend jsem s místním turistickým oddílem s oxymoronovým názvem Warwick Mountains jela na výlet do Walesu. Trochu jsem se děsila jaké to bude - jednak kvůli obecným obavám ze zájezdu pro 30 lidí, jednak jsem měla důvodné obavy z toho jak to bude organizované: samotné přihlašování  začlo o třičtvrtě hodiny později než mělo a půl hodiny po oficiálním času začátku ještě nikdo nevděl kde je hlavní organizátorka a kdy dorazí...

Nicméně to je fakt jediné co se tomu dalo vytknout. Teda - krom toho, že Wales je od Coventry nemožně daleko a cesta trvala přes čtyři hodiny... Jinak - organizace samotného výletu byla úplně skvělá, účastníci taky, hory super a počasí nejlepší jaké jsme si mohli přát.

Abych byla trochu konkrétnější - viděla jsem:

• Spoustu nápisů ve welštině. Nemám tušení jak se vyslovují, některé slova rozhodně neoplývala samohláskami. A taky jsou naprosto nezapamatovatelné. Nejsem si jistá jestli je to jen udržování kulturního dědictví, nebo ten jazyk fakt tak intenzivně používají, ale opravdu všechny dopravní značky, cedule na sloupech elektrického vedení a další oficiální nápisy byly důsledně dvojjazyčné. Takže si pamatuju aspoň jedno welšské slovo: araf - pomalu. Mají ho na silnici napsané v každé zatáčce, společně se stejně ohromným nápisem slow. Taky jsem se dověděla, velmi esenciální informaci pro porozumění welštině: protože slova mění začátky podle toho, jakou hláskou končí předešlé slovo a to nejen ve výslovnosti ale i při psaní. Používání welšského slovníku musí být docela dobrodružný zážitek.
• Britské kohoutkové šílenství dotažené k dokonalosti - nejen, že na ubytovně měli zvlášť kohoutek na teplou a studenou vodu, ale ještě voda tekla jen když člověk držel zmáčknutý knoflík. Jak si autor tohohle vynálezu myslel, že se pod tím mají mýt ruce?
• Spoustu mlhy. Jak už jsem psala, počasí jsme měli skvělé, ale vždycky až na cesty dolů. Možná, že ta mlha prostě byla anizotropní.
• Spoustu plavuní (anglicky clubmoss, aspoň podle wikipedie, podle brita, kterého jsem se ptala "nevím, asi semenáček nějakého stromu").
• Moře. Až do Irska vidět nebylo. 
• Spoustu ovcí různých barev. Že místní sprejeři?
• Spoustu ohrad. Většinou nebylo jasné co od čeho oddělují, ovce byly tak nějak všude.
• Oficiální "přelezy" mezi ohradami.

Z hlediska kulturního mi tenhle výlet potvrdil stereotypní představy o angličanech - opravdu pijou čaj s mlékem (ale přiznám se, že jsem nesledovala, zda lijí mléko do čaje nebo čaj do mléka). A hlavně - skutečně snídají porridge - snídani jsme si přivezli každý vlastní. To, že polovina lidí vytáhne vločky a začne vyrábět porridge v mikrovlnce by mě fakt nenapadlo ani ve snu.

Naopak nalomeny byly moje stereotypní představy o muslimech. Aspoň v tom, že muslimky nemůžou být zároveň aktivně věřící a zároveň docela normální. Bydlela jsem na pokoji se třema Malajkama. Dozvěděla jsem se, že:

• když je muslim na cestách, tak může modlitby spojovat a modlit se jen třikrát denně
• muslimské ženy se nemodlí když menstruují (chudáci muži se musí modlit pořád)
• v Malajsii se tradičně nosí hidžáby z trochu průsvitné látky, aby vlasy fakt nebylo vidět, nosí pod nimi ještě pletenou čepici...
• pro muslimky není problém jen to, aby byly jejich vlasy spatřeny cizím mužem, ale dokonce i to, aby nějaký muž jen slyšel vyprávět o tom, jak bez hidžábu vypadají (takže nevčřící ženy musí být náležitě informovány, aby o tom někomu nevykládaly)
• s nošením hidžábu je to jako s nošením podprsenky, začne to v pubertě a je to opruz, ale člověk si zvykne a pak mu naopak si připadá divně když to na sobě nemá
• jedna z nich má stipendium od malajské národní banky a až dostuduje, musí pro ni 10 let pracovat...vlastně mi to nepřipadá jako až tak špatný deal, mít zaplacené studium a potom jistou práci v národní bance

Jo, a málem bych zapomněla na ty hory... až na ty ohrady a ovce byly tak nějak v konvexním obalu toho, co už jsem někdy předtím viděla... na kráse jim to neubírá, ale člověka to vede k zamyšlení o smyslu cestování. Obzvlášť zaznamenáníhodnou část nedělního výletu tvořily mokřiny, které z výše zmíněného konvexního obalu přece jen vyčuhovaly. Jednak proto, že to nebylo obyčejné bahno a voda - od nich člověk ví co má čekat - ale strašně tlustá vrstva rašeliníku, ve které se člověk bořil skoro po kotníky. Podobnou funkci jako rašeliník někde zastávala prkna. Sice vypadala, že tam jsou od toho, aby se člověk tolik nebořil, ale ve skutečnosti se při došlápnutí zanořila několik centimetrů pod vodu...

A to nejlepší nakonec - takhle to tam vypadalo:

https://plus.google.com/u/0/photos/101111014791393035848/albums/5803013633946285089

Druhý týden

Tak dneska to bude krátké. O bytí nachlazená a ležení v posteli se toho moc napsat nedá. Tak možná to, že ležím pod dvěma peřinama - záměrně jsem koupila tenčí, ale dvě, ať se dají případně vrstvit. Rozhodně to bylo lepší než koupit si jen jednu tenčí. Akorát je tady tak zima a sychravo, že přestávám věřit, že si ještě někdy vystačím jen s jednou...

Ale přece jen. Tenhle týden jsem zvládla:

• Zaplatit nájem. Aspoň doufám. Představte si, že takhle přijdete na přepážku, zeptáte se, jestli máte na účtu nějaké peníze a když vám paní řekne že jo, tak jí podáte papírek s číslem účtu na který chcete ze svého účtu zaplatit přes tisíc liber. Paní si prohlídne občanku a chvíli vás zkouší z toho kdy jste se narodili a tak, pak uvěří, že jste to vy, něco naťuká do počítače a řekne, že zaplaceno. Nenechá vás ani nic podepsat, že jste fakt něco chtěli zaplatit. A odmítne vám vydat doklad o tom, že jste něco zaplatili... Tak takhle nějak to vypadalo.
• Absolvovat povinný seminář pro cvičící a svoje první cvičení. U semináře mi přišlo, že jeho hlavním přínosem je vzbudit v těch, co ještě nikdy necvičili pocit, že byli vzděláni a teď jsou kompetentní cvičit. Informační přínos byl sporadický. Původně jsem považovala za užitečné aspoň to, že mi popsali, jak jsou tady cvičení silně nepovinná a chodí na ně jen zlomek studentů, což jsem nevěděla. Teď už to za tak užitečné nepovažuju - na cvičení mi dorazilo tolik lidí, že museli stát, nebo sedět na zemi.
• Koupit si bundu. Černou. Gore-texovou. A taky jsem si koupila slevovou kartičku. Stála 5 liber a dali mi za ni přes 10 liber slevu na bundu. No neberte to.

Na kole do Kenilworth

Mám za sebou první jízdu na vypůjčeném kole. Jezdit vlevo není až tak strašné. Člověk se musí na začátku rozjet podél správného okraje silnice, a pak už to jde tak nějak samo. Dokud není třeba zahnout doprava nebo zdolat kruhový objezd (které jsou tu úplně všude a jezdí se po nich ve směru hodinových ručiček).

Další problémy mi způsobovala protijedoucí auta. Taky jezdila vlevo. Naštěstí. Ale stejně jsem se  vždycky několikrát přesvědčovala a ujišťovala, že fakt jedou v jiném pruhu než já.

 Až během jízdy jsem si uvědomila, že vůbec netuším, jak se tu dává přednost. Jestli taky mají pravidlo nějaké ruky, a pokud ano, tak které. Překvapivě žádné. Křižovatky bez vyznačené přednosti se prý vyskytují zřídka a britské předpisy říkají, že si na nich člověk má počínat opatrně, protože nikdo nemá přednost. Jinak tady mají v oblibě vodorovné značky a  zjednodušené řešeno, přednost dávají ti, kdo před sebou mají na silnici čáru.

Cílem mého výletu byl Kenilworth...pokud si vůbec patnáctikilometrová projížďka zaslouží něco tak honosného jako cíl... zkrátka, dojela jsem sousední vesnice se spoustou různých starobylých domečků a hradem.

Cestou jsem zjistila, že tady mají kopce. Ne že by vyjet do nich vyžadovalo kdovíjaké úsilí (pokud člověk zrovna nejede na kole, kde se při šlapání skoro kope koleny do brady), ale kdeco se tady jmenuje ,,hill", aby náhodou neuniklo něčí pozornosti, že tenhle kousek je o 20 metrů výš než okolní placka. No a dolů to jede docela samo...

Ultrabezpečné dopravní uspořádání: auta, cyklisté i chodci mají vlastní cestu :-)

Tohle je Kenilworth. Teda...dům v Kenilworthu, který má extrémně hodně komínů. Neplést s hradem. Nezřícená část hradu není zdaleka tak fotogenická a k té zřícené jsem nemohla dojet na kole.

První týden

Pomalu se smiřuju s představou, že už vlastně skoro nejsem matfyzačka a že už vůbec nebydlím v Praze. A že to není jenom dočasný stav. Angličanům zatím pořád rozumím jen každé třetí slovo, ale už se vzpamatovávám z přehlcenosti novým prostředím a jsem ochotna se bavit s novými lidmi.

Během prvního týdne jsem mimo jiné zvládla

• jen jednou zmoknout
• pořídit si školní průkazku
• otevřít účet v bance
• naučit se ve škole tisknout a připojit k internetu
• jít se podívat na prezentaci sportovních a dobrovolnických klubů na univerzitě
• půjčit si kolo
• vyzkoušet si kajakování na bazénu

Musím říct, že moje dojmy ze školy jsou zatím dost jiné než z matfyzu. Už proto, že na kampusu jsou všechny obory a člověk není bezpečně izolovaný od všech nematfyzáků. Taky to tu všechno vypadá mnohem centralizovaněji. Všechny neodborné aktivity, informační systémy, knihovna, studijní a vůbec jsou prostě celouniverzitní.

Navíc je tu centralizovaných a propagovaných spousta věcí, které u nás ani nikoho nenapadlo centrálně organizovat. Třeba ty sportovní a dobrovolnické kluby, které měly celodenní a dost dobře zorganizovanou propagaci. Poněkud stinnou stránkou bylo, že spousta klubů láká na to, že po tréninku se chodí do hospody.

Dobročinné organizace se zase chlubily, že účast v nich vypadá dobře v CV. Vůbec - na to, že si člověk něco může napsat do CV, tady narážím tak často, že si říkám, jestli to není anglický ekvivalent k ,,napsat černou křídou do komína"... Nebo tady ti studenti fakt žijou jen proto, aby měli co napsat do životopisu?

Když je tu hezké počasí, je tu fakt hezky. Zatím to vypadá, že většinu věcí potřebných k životu potkám na kampusu nebo cestou, takže v zásadě můžu předstírat, že bydlím ve vesnici s přilehlou univerzitou a věci jako MHD, přebytek betonu a aut všude okolo a podobně se mě netýkají.

Takhle vypadá škola:

Takhle vypadá louka za budovou.

A takhle naše ulice.

A takhle kachny, které se pokoušejí suplovat pražské holuby, ale nejsou dost drzé...

Některé místní speciality zatím úplně nechápu:

Například jak může fungovat takováhle rozvodná síť. (Abyste si nemysleli, pro tuhle fotky jsem nemusela hledat a vybírat, takhle vypadají všechny sloupy v okolních ulicích.)

Nebo vymoženost v podobě oddělených vodovodů pro studenou a teplou vodu. Tu podle mě nechápou ani místní. Ve škole jsem viděla umyvadlo, nad kterým visela výstražná cedulka, že teplá voda je příliš horká...a kterou si pak má člověk umýt ruce? To tam snad ten teplý kohoutek ani nemuseli dávat. Ale abych tomu nekřivdila, má to i výhody: pro mě tu, že když si chci napustit vodu k pití, nemusím odpouštět teplou. A pro místní IKEU značnou poptávku po mísách na umývání nádobí (jo, fakt to prodávají a fakt tomu tak říkají). Sprchy tu jsou díkybohu normální...

No a tohle je naše miniaturní předsíň...ale o té už jsem psala minule.

Bydlím!

Fakt. Zatím je to docela výhodné. Jsem tu už od soboty, ale teprve včera jsem podepsala smouvu a nájem a zálohu zaplatím až budu mít britský účet...

Teď ta horší část. Náš dům je asi místní typické studenské bydlení, takže v mírně zanedbaném stavu, nicméně ty hlavní nevýhody jsou do domu hluboce zabudované a asi tak bydlí i normální Angličani:

1. Angličani nemají potuchy o izolaci, alespoň ne tepelné a zvukové, takže jsme vděčni za tiché spolubydlící a dvojtá skla v oknech.
2. Angličani se nepřezouvají a asi si ani nesundávají kabáty. Když člověk přijde zvenku, musí rovnou vylézt pár schodů, aby za sebou vůbec mohl zavřít dveře.

Ale můj pokoj už jsem upravila do celkem obyvatelného stavu. No posuďte sami:

PŘED:

PO:

Při pozorném hledání rozdílů si všimnete, že někam zmizelo zlacené čelo od postele... Je to tak, zmizelo do komory a ani to nedalo moc práce. Bylo to takzvané Potěmkinovské čelo, které za postelí jen tak stálo a opíralo se o zeď. Proč? No to bych taky ráda věděla...

Další specialita místního bydlení, která se nám dnes ráno postarala od docela dobrodružný zážitek je způsob, jakým se platí elektřina a plyn, který v našich končinách známe jen z mobilních telefonů. Člověk k elektroměru a plynoměru má kartičku, na kterou se v místní samoobsluze dá pořídit kredit. Tu strčí do elektroměru či plynoměru a ten si kredit z kartičky přičte. A pak pozoruje pozvolna klesající čísla. A klade si otázku, co se stane, až klesnou na 0. Dnes ráno jsme měli skvělou příležitost to zjistit - elektroměr ukazoval 21 pencí. Ale neměli jsme odvahu...

P.S.: Hnidopiši, snobové a další, kteří se budou cítit pohoršeni rozmazaností, nasvětleností a vůbec nedokonalostí fotek, ať přijedou a vyrobí si nějaké lepší sami...