Happy Halloween...aneb oboustranný kulturní šok

Tuhle historku už se chystám napsat celkem dlouho. Název dokonce napovídá jak dlouho asi. Od 31.října. Jednou z výhod takového dlouhého odkládání je, že jsem ji doteď mohla vyprávět bez rizika, že někdo řekne "Jo, to jsi psala na blogu." Teď už jsem vyprávění nabažená, takže tady je.

Přehlédnout Haloween je v UK skoro stejně těžké, jako přehlédnout Vánoce. Akorát se místo vánočních dekorací ve velkém prodávají dýně (což je fajn, protože z nich jde, narozdíl od vánočních hvězd, vařit polévku) a místo santaklausovských čepic se nosí smrťácké a všemožné další kostýmy. Ty zjevně nejsou omezeny ani věkem, ani místem výskytu nositele, na nákupu jsem potkala několik kostýmovaných dam středního věku.

Jenže to, že si člověk všimne, že je Haloween ještě neznamená, že je připraven na všechny důsledky... Takže když se večer ozvalo zaklepání na dveře, nic netušíc jsem šla otevřít. Přede dveřmi bylo dítě v masce kostlivce a za ním maminka. V ten moment mi došlo, že se po mně asi budou chtít nějaké sladkosti a začala jsem přemýšlet, jestli máme něco jiného než hodně hořkou čokoládu. Zároveň jsem si uvědomila, že nemám tušení, jaká je haloweenská alternativa k "hody hody doprovody, dejte vejce malovaný". Nějakou dobu jsme na sebe zírali a nikdo nic neříkal. Když z dítěte konečně vypadlo "Happy Haloween", zvládla jsem už jenom poděkovat a zavřít dveře. V Coventry holt bude o jedno traumatizované dítě víc.

V kuchyni jsem potom objevila nějaké müsli tyčinky, které by se snad jako sladkost počítat daly a připravila je ke dveřím pro případ dalších koledníků, ale nikdo už nepřišel. Možná se maminky mezi sebou varovaly.

Inovace pro letadla

Tentokrát kupodivu ne o cestování, ač by tomu název napovídal.

Chci psát o korespondenčních letadlech. Pokud jste nikdy nic takového nedostali, asi žijete v nějakém jiném vesmíru.

Během posledního čtvrt roku mi přišla do e-mailové schránky hned dvě letadla, neboli maily, které chtějí, aby člověk něco (třeba recept) poslal na zadanou adresu a přeposlal mail svým n známým s patřičně posunutými e-mailovými adresami. V ideálním případě by člověk za nějakou dobu měl dostat n² receptů nebo něčeho jiného od známých svých známých. Už se ovšem nedočtete, že pokud by takový ideální případ nastal, po log_n 3000000000 iteracích téhle taškařice dojdou uživatelé internetu. Což je třeba pro takové n=20 zatraceně málo - už v osmé iteraci by byl internet beznadějně přehlcen.

Odesílatel jednoho "mých" z letadel si to bezpochyby musel být schopen spočítat, neboť má doktorát z matematiky, ale nepomohlo to.

Kromě toho, že v konečně velké populaci letadla nemají šanci fungovat, jsou taky v době e-mailu nesmyslně neefektivní... Za starých časů, kdy se posílaly pohledy poštou, to ještě dávalo nějaký smysl - člověk chtěl poslat málo pohledů a dostat hodně pohledů...ale jestli člověk pošle e-mailem recept jednomu nebo stovce lidí vyjde úplně nastejno, když už si dal práci nějaký recept sepsat.

Takže navrhuju následující protokol, kterému velikost internetu vystačí na víc iterací a zároveň vygeneruje více náhodných čísel pro všechny zúčastněné (pokud poběží dost dlouho):

Ahoj, 
zahajujeme e-mailový projekt na generování náhodných čísel. Pošli prosím během příštího týdne náhodné číslo na seznam adres na konci tohoto e-mailu. Poté přidej na seznam svoji adresu a přepošli tento e-mail jednomu člověku. Pokud od něj do týdne neobdržíš náhodné číslo, nejspíš se nechce zapojit, v takovém případě pošli e-mail znovu někomu jinému.

Dokud to nikdo nepokazí, čas od času ti přijde náhodné číslo od nového účastníka projektu. Věříme, že se zúčastníš, náhodná čísla přece občas potřebujeme všichni. Čím dříve se zapojíš, tím více čísel dostaneš!

P.S.: Varování: Náhodná čísla vygenerovaná tímto projektem nedoporučujeme používat pro kryptografické účely.

Pomluvy Říma

Tak abyste si nemysleli, že jsem na Řím jenom kašlala... to zas ne... ale přiznám se, že k srdci mi zrovna nepřirostl. A abyste si nemysleli, na blog taky nekašlu... jen... ehm... prokrastinuji... ale o to delší ten dnešní bude.

 

Bydlela jsem asi tři kilometry od Kolosea i od univerzity, a to se ukázalo jako naprosto klíčové. Ne, že by Řím byl zrovna rájem pro pěší, ale cestování hromadnou dopravou je vyslovený masochismus.
Pro začátek, na zastávkách nejsou jízdní řády a to, jestli vůbec nějaké jízdní řády existují a jestli má smysl aby existovaly v situaci, kdy je ve městě stejně nepřetržitá dopravní zácpa, a tedy by nemohly být dodržovány, je zajímavá filozofická otázka.
Prakticky - doprava spíš nejezdí než jezdí a pokud jede, je narvaná k prasknutí. Takže čekání na MHD je tak trochu zenové cvičení, vlastní cestování pak cvičení v asertivitě.

Do školy jsem šla pěšky dokonce i v den odjezdu, kdy jsem s sebou měla ultravelký a ultratěžký batoh s věcmi ještě ze Švédska...

Římská doprava se údajně kvůli zácpám pohybuje průměrnou rychlostí 12 kilometrů v hodině a připadala mi alespoň dvakrát hlučnější než kdekoli jinde, za což asi částečně mohou jednovrstvá skla v oknech a částečně motorky, kterých je v Římě neskutečně hodně a dělají fakt strašný kravál. (Díky bohu za deštivé počasí v jiných zemích, které lidi odrazuje od tohohle typu dopravy.)

Ale abych jenom nepomlouvala římskou dopravu...dají se pomlouvat i jiné věci, že?

Tak třeba - obávám se, že návštěva Říma zvedla moje standarty na to, co je dobrá zmrzlina (a taky dobře zralé rajče) natolik, že se mi teď dlouho nepodaří nic takového potkat.

Ale teď už něco málo o turistice. Chození pěšky po Římě má své výhody - málokde jinde narazíte na takovou koncentraci tak starých staveb, takže většinu času můžete bez problémů strávit kocháním.

Málokde jinde taky narazíte na takovou koncentraci pouličních prodejců -  a to nemyslím stánkaře...nevím, odkud ty věci berou, ale v centru můžete potkat spousty prodejců fakt nalehko - s batůžkem lahví vody, ohromnou kyticí růží, případně deštníků, pokud prší...v restauraci nás několikrát vyrušil prodejce hodinek... Ovšem nejméně pochopitelní jsou pro mě prodejci pískacích gumových koulí. Stojí v turisticky frekventovaných lokalitách a náplní jejich práce je házet gumovou kouli na podložku, kterou mají před sebou. Koule se při dopadu rozplácne a pak se během pár vteřin vrátí do původního tvaru, přičemž vydá pištivý zvuk. Kolik turistů kochajících se starým Římem prahne po vlastnictví takovéhle koule je mi záhadou. Můj osobní tip by byl, že skoro nikdo, ale na druhé straně - nějak se ti prodavači uživit musí...

Kromě obecného popocházení centrem jsem se rozhodla navštívit i nejprofláklejší turistické atrakce, ať to mám odbyté a už do Říma  nemusím znovu... nepodařilo se mi to tak úplně, nebyla jsem ve Svatopetrské bazilice. Ostatní nejprofláklejší atrakce jsou Vatikánská muzea (o těch v dalším postu) a trojice pozůstatků z období antiky:   Koloseum, Forum Romanum a Palatinský pahorek. A fronty před vstupem do výše uvedených.

Vatikánská muzea jsou koneckonců jenom muzea, ale fronta, která se tvoří u jejich vstupu, ta se skutečně impozantní. Obzvlášť, když člověk vezme v potaz to, že frontě se lze vyhnout nákupem lístků online...jsou sice dražší, ale při srovnání rozdílu cen a délky fronty stání ve frontě vypadalo jako nevalně placená činnost.

Do Kolosea, Fora Romana a na Palatinský pahorek se chodí různými vstupy, ale jen na jednu vstupenku, přičemž frontu stojíte jen jednou - při nákupu vstupenky. A můžete si vybrat, na které z atrakcí frontu vystojíte. To vede k situacím, kdy je před Koloseem fronta snad na půl hodiny a před Forem Romanem, které má vstup dvě minuty odtud vůbec žádná. Turisté se nezvládají optimálně distribuovat a personál Kolossea jim v tom kupodivu vůbec nepomáhá...

Koloseum - co měli ti chudáci Římani dělat, když neměli televizi...

• Postavili ho za pouhých deset let (ne Římani, ale jejich židovští zajatci).
• Než k přidali rozsáhlé podzemí, napouštěli ho vodou a pořádali lodní bitvy.
• Podzemí jim naopak umožnilo sofistikovanou jevištní technologii. Součástí dekorací prý byly i opravdové palmy.
• Nad hledištěm šlo údajně natáhnout plátěnou střechu.

Forum Romanum - sbírka trosek různého stáří a původu, vesměs chrámy.

• Jedna budova podle popisu zněla skoro jako supermarket.
• Dozvěděla jsem se, že sloup nemusel nutně něco podpírat, občas si je stavěli jen tak, na památku něčeho, stejně jako oblouky...

Palatinský pahorek je jedním ze sedmi římských pahorků. (Ve srovnání s pahorky Bergenu či Edinburghu mi ty římské připadají nejvíc jako marketingový trik.) Park s pozůstatky dva tisíce let staré vilové čtvrti.

Pantheon - z druhého století našeho letopočtu, ale stále ještě stojí. Prý to ani původně nebyl chrám všech bohů, jak by název napovídal.
Každopádně, od sedmého století až do dnes je to katolický chrám Panny Marie. Je zdarma a nestojí se na něj fronty.



















Svatopetrské náměstí - takhle to dopadá, když si něco necháváte na poslední chvíli. Do baziliky jsem chtěla poslední den, ale místo obyčejné fronty na vstup bylo náměstí plné lidí a probíhala nějaká ceremonie. Nemůžu úplně tvrdit, že bych zahlédla papeže, ale myslím, že tam někde vepředu byl.

Švýcarská garda

Někde tam v dálce je papež

Kašlu na památky

Přesně s tímhle pocitem jsem se včera ráno probudila. Po intenzivním chození po Stockholmských pozoruhodnostech v posledních dvou týdnech mi byla všechna Kolosea a Fora Romana ukradená a nemotivovalo mě ani to, že nebylo moc vedro a všichni se tváří jak jsou tři týdny na Řím málo...

Na druhé straně jsem už po dvou dnech v Římě měla silný absťák po kousku přírody...a zjistila, že nic takového se v okolí několika kilometrů nevyskytuje. Tudíž jsem se rozhodla, že přece jenom podniknu něco jako výlet a půjdu si zaběhat do 4 km vzdáleného parku Villa Borghese. Jednak je to jeden z nejbližších parků a jednak je dost známý na to, aby se to dalo počítat jako alespoň nějaké turistikování po pozoruhodnostech.

Na běhání sice bylo trochu moc teplo ale jinak byl park hezký. A hlavně mě pobyt mezi stromy brzy regeneroval natolik, že jsem začla být ochotna vidět i trochu víc Říma...a tak jsem to cestou zpátky vzala trochu oklikou...

Jakmile se dostanete dostatečně do centra, nepotřebujete na vidění pamětihodností ani mapu, ani průvodce. Prostě sledujete davy turistů. A tak jsem viděla Tiberu, Piazza del Popolo, Fontánu di Trevi, Koloseum i Forum Romanum (trosky původních římských budov) a dokonce i Španělské schody, na které bych se jinak podívat ani nešla, protože jsem slyšela, že to jsou prostě schody, na kterých nic speciálního není, akorát děsně moc turistů. A fakt to tak bylo.

Zatím zdaleka nejpozitivnější aspekt Říma, který jsem objevila, a který mi podstatně zpříjemnil včerejší výlet je to, že jsou tu všude možně postavené fontánky na pití. Přiznám se, že kdyby mi to nebylo názorně předvedeno, asi bych se pít z fontánek, které jsou často posprejované a špinavé a dokonce ani nevypadají jako fontánky na pití, které člověk potká v jiných zemích, neodvážila. Možná je to maskování proti turistům - místní se napijí z fontánky, turisté si koupí balenou vodu od některého ze spousty prodavačů vody, kteří postávají všude kolem památek.

Akorát jsem měla akorát výbavu na běhání a ne na turistování, takže žádné fotky...a ze dneška taky ne...protože dnes jsem se rozhodla kašlat na dokonce i na parky...

The best of Stockholm

Ve Stockholmu už sice nějaký pátek jsem, ale to nejlepší jsem si nechávala na konec. A hlavně pro návštěvy. O víkendu mě navštívili Katka a Xof. V knihovničce na Institutu jsem našla průvodce Stockholmem a intenzivně jsme podle něj navštěvovali ty nejnavštíveníhodnější Stockholmské atrakce.

Tedy...ne až tak organizovaně. Začali jsme prohlídkou starého města - Gamla Stan, o které jsem už psala. Poblíž královského paláce jsme zahlédli hlouček pochodujících uniformovaných stáží, který zrovna mizel za rohem, a rozhodli se je pronásledovat. A dobře jsme udělali. Protože bylo nádvoří a kolem něho dav lidí, kteří zjevně na něco čekali. Tak jsme se k nim připojili, protože takový dav se přece neshlukne jen tak pro nic za nic.

Po dvaceti minutách čekání to začalo - střídání stráží, které bylo podle naší brožurky jedna z pěti nejskvělejších atrakcí ve Stockholmu. Trvalo asi půl hodiny a úplný smysl veškeré té choreografie jsem nepochopila a vlastně si ani nevšimla, kdy se vyměnili ti strážní co stáli v budkách. Měnilo se totiž ještě asi třicet dalších. Tmavě modří za světle modré, snad aby se v tom turisti lépe orientovali. Choreografie tedy nic moc...nejoriginálnější bylo, že si v jeden okamžik všichni opřeli zbraně do připravených stojanů a někam odklusali.
Ale - přeci jen ta atrakce stála za to, protože součástí toho všeho byla kapela. Přijela na koních - jednou rukou vedli koně, druhou hráli na trubky. A bubeníci dokonce hráli oběma rukama a kůň se asi řídil sám...

Další superatrakcí, kterou jsme navštívili byla radnice. Původně jsme chtěli na věž, ale ač jsme přišli víc než hodinu před zavřením, lístky na celý den už byly rozprodané... Ale ta lepší část radnice - prohlídka vnitřku vyprodaná nebyla. Podle našeho průvodce měla být taky úžasná a fakt to je jedna z nejzajímavějších budov ve kterých jsem kdy byla.
Radnice byla postavená začátkem dvacátého století a její architekt Ragnar Östberg zjevně několikrát změnil názor na to co staví...takže je tam například Modrý sál, který má zdi z červených cihel a po modré ani památky. A několik dalších sálů, které sice víc odpovídají svým jménům, ale nejsou o nic obyčejnější. A taky je tam sál, kde jednou týdně oddávají rychlostí asi deset svateb za hodinu. (Pět minut, žádná víkendovka jako v jiných zemích! ;-)

No a když jsme vylezli z radnice, měly už skoro všechny další atrakce zavřeno, otvírací hodiny muzeí nejsou optimalizované na vstávání v deset. Ale naštěstí tu mají některá muzea "happy hours", což jsou dva bonusy v jednom - jednak jsou otevřená déle a jednak jsou zdarma. No a v ten den to bylo zrovna muzeum moderního umění.

Další "must see" podle našeho průvodce bylo archipelago. Mezi Stockholmem a opravdovým mořem je totiž asi 50 kilometrů vyplněných ostrovy a ostrůvky různých obydleností a velikostí. Většina je malých, skalnatých a neobydlených a angličtina pro ně má roztomilé pojmenování "skerries". Ty obydlené se od nich odlišovaly tím, že na byly označené česky znějící cedulkou "KABEL" (nejspíš) v místě, kde byla na ostrov přivedená elektřina.
Mimochodem, švédsky se ostrov řekne ö. Jednoho to přivádí k hypotéze, že vývoj jazyka má něco společného s Huffmanovým kódováním.

Abych ještě uvedla na pravou míru jak se to má s opravdovostí moře ve Stockholmu. Voda západně od Stockholmu se jmenuje Mälaren a je to jezero a někde uprostřed Stockholmu přejde v to, co se švédsky jmenuje východní jezero (Östersjön), v jiných jazycích Baltské moře. Katka s Xofem ochutnávali a prý moc slané není. A v budoucnosti bude nejspíš čím dál tím víc jezero a míň moře, protože postupně vypouštějí. Respektive, okolní země se zdvihá, a to tempem asi centimetr ročně.

Pro úplnost našeho itineráře ještě zmíním, že jsme byli ve Skansenu (že je větší a živější než ten Rožnovský musela uznat i Katka) a ve Vasa muzeu (s vrakem lodi, kterou jsem už zmiňovala) a tím jsme vzorně viděli skoro všechno, co se podle našeho průvodce nedalo vynechat.

Katka s Xofem vypozorovali, asi polovina Stockholmu vypadá jako nějaké místo v Praze a archipelago zase jako Hurónské jezero v Kanadě. Nevím, jestli je to argument pro nebo proti návštěvě Stockholmu...možná záleží jak hodně se vám líbí Praha, a jestli jste byli v Kanadě.

Helsinky na fotkách

Došlé místo na kartě mě o víkendu donutilo konečně fotky přestěhovat do počítače a teď se tedy dostávají až sem.

Z Helsinek je to do Stockholmu zjevně co by kamenem dohodil a zbytek na trajektu doplul. Původně jsem to tak chtěla taky udělat, ale jednak se mi našly letenky přes Helsinky, a taky jsem slyšela drby o tom, že motivací mnoha cestujících není poznávání cizích krajů, ale alkohol na palubě...

Naplánovaly jsme si s Bětkou výlet na ostrov Suomelinna (hurá, finské slovo bez přehlásek). Na první pokus nám ovšem trvalo většinu odpoledne najít přístav té správné lodě a tak jsme nejely nikam. Zato jsme v přístavu našly želvy.

Na druhý pokus jsme na Suomelinnu dojely. Hlavním smyslem ostrova byla obrana, i když koho a před kým se podle všeho často měnilo.

A abych nezapomněla. Takhle Helsinky vypadají jako Petrohrad.

Kde se ta Terka fláká...

...když už tak dlouho nic nenapsala?

Ale napsala...i když jinam a něco jiného. Důkaz si můžete prohlédnout zde.
A jinak jsem se flákala všude možně, jak mi můžou mnozí dosvědčit.

Začalo to asi v polovině března, když jsem si říkala, že by bylo záhodno se někdy podívat do ČR, jestli tam stále voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách a potkat nějaké příbuzenstvo a kamarády. A taky z čistě pragmatické potřeby vyměnit zimní oděvy za letní. Ne, že bych se obávala kdovíjakých veder ve Stockholmu (i když je tu poslední dobou fakt krásně a celkem teplo), ale přímo ze Stockholmu letím na několik týdnů do Říma...a tam se asi kraťasy budou hodit o něco víc než šála.

Odvážně jsem se skyscanneru zeptala, jak se dá do Čech letět hned následující týden. Odpovědí mi byla velmi zajímavá letenka s trasou Stockholm-Helsinky-Praha-Helsinky-Stockholm, přičemž oba přestupy v Helsinkách trvaly asi 20 hodin. A protože mě Bětka nedávno zvala na návštěvu, nadšeně jsem využila možnosti je navštívit hned dvakrát.

Švédsky se Helsinky jmenují Helsingfors...letenku jsem si kupovala ve švédštině a že Helsingfors jsou opravdu Helsinky a nebudu dvakrát nocovat na nějakém obskurním místě jsem kontrolovala asi tak padesátkrát...třeba Helsingborg je zcela zákeřně město ve Švédsku.

Na letišti jsem se podivovala slovu planet na různých cedulích (ne, fakt jsem omylem nedorazila do hvězdárny) a záhy mi došlo, že to znamená letadlo. Když jsem se o tom později bavila se Švédem, ukázalo se, že planeta se taky řekne a píše planet. Akorát mezi výslovností planet a planet je jasně slyšitelný (i pro mě) rozdíl, který jasně demostruje, že švédština rozlišuje mnohem víc samohlásek, než kolik jich má v abecedě.

V Helsinkách se zacelila další mezera v mé zeměpisné ignoranci zjištěním, že švédština je ve Finsku druhý úřední jazyk a když člověk hledá nějaký nápis, který by byl schopen alespoň vyslovit, když už ne pochopit, švédský překlad typicky není daleko a můžu si připada skoro "jako doma".

Bezpochyby nejsilnější zážitek z Helsinek byla totální bezmoc v autobuse, když se ukázalo, že nehlásili zastávku na znamení, kde jsem měla přestoupit. A když jsem se spolucestujících ptala, jak se dostanu na zastávku, kam jsem potřebovala, směrovali mě do sousedního města. Protože ve druhé třetině opisování  Hämeenlinnanväylä mi došla trpělivost a poznamenala jsem si jen Hämeenlinna. Což je opravdu jméno sousedního města. Trochu na adrenalinovosti té situaci přidával fakt, že bylo něco kolem půlnoci, což na experimentování s MHD není ideální čas. Takže - ať žijí moderní komunikační technologie! A Bětka s Markem, kteří mě k sobě telefonicky donavigovali:-)

Jinak - Helsinky prý vypadají trochu jako Petrohrad. To potvrdit nemůžu, protože v Petrohradě jsem nebyla, ale je fakt, že některé budovy nevypadají úplně Evropsky. Snad časem vylovím z foťáku i nějaké fotky, které by to demonstrovaly, ale pokud si pamatuju, fotila jsem hlavně kamenné želvy na nábřeží, které až tak rusky nepůsobily...

Tímto opět snižuju zpoždění blogu na méně než měsíc...takže pro tentokrát se s relativně čistým svědomím loučím a těším se na brzkou "psano-čtenou" :-)

Trocha historie nikoho nezabije...

Podle toho, co si pamatuju z dějepisu, existovalo Švédsko nějakou dobu kolem roku tisíc a obývali ho Vikingové. Pak dlouho nic, a znovu objevilo až ve 20. století a obývali ho Astrid Lingrenová, Runner Jonsson, Ingmar Bergman, Stieg Larsson a další. A vládl tam král, socialismus a jedna z nejvyšších životních úrovní v Evropě...

Vlastně...asi Švédsko, nebo alespoň Švédové existovali i v mezičase... třeba Alfred Nobel...a taky ti, kteří během třicetileté války obléhali snad každé obléhatelné město v Česku a odvezli si spoustu suvenýrů...ale co se dělo ve Švédsku?

Zkrátka, s mými znalostmi vůbec není těžké dozvědět se o švédské historii něco nového, spíš naopak. Takže ode mě nečekejte žádný hluboký, úplný, a pro jistotu ani zcela správný výklad... (A kdybyste mě nachytali při nějakém nepřesnosti, stěžujte si).

Hrad v Örebro, kde Gustav Vasa přesvědčil
ostatní šlechtice, že dědičná monarchie
je dobrý nápad.

Zdá se, že nejvýznamnější postavou švédské historie je král Gustav Vasa. Vládl v šestnáctém století a proč přesně je tak důležitý mi není tak úplně jasné, ale mimo jiné založil švédskou církev. Jeho nejznámějším počinem byl asi útěk na lyžích do Norska - až do Norska sice nedorazil, ale než ho dohonili a přesvědčili, že se má vrátit, urazil 90 kilometrů. Poskytl tím inspiraci pro běžkařskou obdobu maratonu, Vasův běh.

Jinak z mého pohledu jeho vláda vypadá spíš jako krok zpět. Stejně jako jeho předchůdci, Gustav byl králem zvolen, ale pokazil to a zavedl dědičnou monarchii a po něm nastoupil jeho syn Erik XIV.
Vždycky jsem s myslela, že k tak vysokým číslů to dotáhli jen francouzští Ludvíkové a ejhle, protipříklad. Ale taky tak trochu podvod - předchozí švédští králové čísla nepoužívali, takže je Erik musel nechat spočítat, než se nechal očíslovat. No a protože čím víc, tím lépe, a asi tehdy neměli tak vysoké nároky na věrohodnost historických pramenů, napočítali předchozích Eriků třináct. Historicky doložených je sotva polovina. Podobně nepřesně jsou číslováni i Karlové.

Katedrála v Uppsale, kde je
Gustav Vasa pochován.

 Další věc, která proslavila jméno Vasa, ačkoli nemá přímou souvislost s žádným z jmenovaných králů, je bitevní loď toho jména ze sedmnáctého století.  Jejím nejvýznačnějším počinem bylo to, že uplula jen něco málo přes kilometr než se převrátila a potopila. Po pár set letech na dně Stockholmského přístavu ji našli a vylovili v perfektně zachovalém stavu a teď ji s velkou slávou vystavují. Kdyby byla fungovala a někde bitvila, určitě by se tak dobře nedochovala...

Další zajímavý milník švédské historie, o který jsem škobrtla, se nachází na začátku 19. století, kdy švédský parlament volil dalšího krále. (Předchozí byl sesazen, když prohrál válku s Ruskem.) Protože tehdy bylo v módě mít za panovníka nějakého Napoleonova oblíbence, byl zvolen Francouz Jean Bernadotte. Sice nebyl kdovíjak modré (nebo snad purpurové?) krve a dokonce ani neuměl švédsky, ale zjevně to nevadilo. Rod Bernadotte panuje ve Švédsku dodnes.

Švédský poločas

Můj pobyt ve Švédsku se blíží ke svému poločasu. To je asi dobrá doba na další várku náhodných poznatků o Švédsku.

Jarní kvítí
Jeden obraz prý vydá za tisíc slov. V tomhle případě ta slova jsou: "Asi už beznadějně přišlo jaro. Tohle nám kvete vedle domu." Těch 990 na téma - a kde je sníh a pořádná zima, raděj vynechám.

Semla för Selma
Tenhle touhle roční dobou oblíbený reklamní slogan znamená, že jedna semla stojí 20 švédských korun, protože na dvacetikoruně je Selma Lagerlöf.
Semla je sladká houska s odříznutým vrškem a naplněná mandlovou náplní a šlehačkou.
První semlu jsem měla někdy koncem ledna a Švéd, který mi ji doporučil se tvářil, že to je tradiční sladkost pro tuhle roční dobu. Posléze se ukázalo, že byl o víc než měsíc vedle. Tradičně je semla totiž zákusek, který se jí na Masopustní úterý. A to letos bylo až čtvrtého března.
Nicméně, to už je opravdu jen historická tradice. Semly jsou fakt dobré a byla by škoda jíst je jen jednou ročně. Takže nejprve jejich tradice expandovala směrem k Velikonocům, a tam se podle všeho obrátila a poslední roky se postupuje opačným směrem a semly už jsou k mání i před Vánoci.

Záchody, kde platí jenom první ve frontě.
To, že záchody tady jsou skoro zásadně společné pro obě pohlaví, už mě skoro přestalo překvapovat. Dnes jsem však na nádraží objevila další specialitu, o které bych hádala, že bude spíš česká, než švédská - záchody, kde platí jen první ve frontě. Jejich dveře se totiž dají otevřít dvěma způsoby - zvenku vhozením pětikoruny, nebo zevnitř zdarma. Kdyby mi to nebylo několikrát názorně předvedeno, asi bych si to nedovolila. Ale zdá se, že podržet dveře tomu kdo je po vás je prostě otázka zdvořilosti...

Reflektory
Na všemožné hi-visibility oděvy a doplňky, které jsou Česku určeny jen pro skladování v autě, velmi paradoidní jedince a některé profese, jsem si zvykla už v Británii, kde jsou velmi módní mezi běžci a cyklisty. Ale i v britském pojetí je hi-visibility záležitost, která nemá v nóbl společnosti co pohledávat, protože je typicky zuřivě žlutá a outdoorová. Zato ve Švédsku! Nevím, jestli to souvisí s tím, že tady mají v zimě víc tmy, ale je zjevně viditelnost celospolečenská záležitost a řeší se patřičně stylově. Dámám se na kabelce pohupují nenápadné bílé hvězdičky či kytičky, které vypadají čistě na okrasu dokud na ně ve tmě neposvítíte, děti mají na bundě přívěsky ve tvaru netopýra, a tak podobně.  Já mám na batohu bílou klip s logem Mittag-Leffler institutu.

"Sociální systém"
Při většině cest metrem do centra Stockholmu vagónem jsem byla svědkem toho, jak vagónem prochází osoba nešvédského vzezření a na volná sedadla pokládá kartičky. O chvíli později jde zpátky, přitom sbírá kartičky a peníze do kelímku. Na kartičkách je typicky fotka dítěte a nějaký (asi srdceryvný) švédský text; Jsem chudý (fattig), mé dítě (barn) je nemocné (sjuk), moje děti potřebují peníze (pengar) na jídlo/školu a podobně. Není nad procvičování základní slovní zásoby cestou do centra.
Jako spousta jiných, tahle tradice je patrně odsouzena k brzkému zániku, nebo podstatné inovaci, protože naprosto převažující platidlo ve Švédsku je karta. Žebrání s platebním terminálem je snad jenom otázka času. Čekám ho každou chvíli...

Knitting graffiti
Civilizovaná a velmi severská forma vandalizmu. Ne, že by to zrovna tuhle zimu bylo až tak potřeba...

Alkohol je droga
To, že se ve Švédsku alkohol nad 3,5% alkoholu prodává jen ve speciálních, státem vlastněných obchodech je celkem známé. Zdá se, že to má i světlé stránky - pokud chcete nějaké speciální dobré víno, zajdete jednoduše do svého nejbližšího System bolaget a objednáte si ho z katalogu všech možných vín, která je ve Švédsku možno sehnat. A celostátní systém vám ho doručí. A za celkem rozumnou cenu, protože platí se hlavně za procenta alkoholu, ne za ročník...slyšela jsem o lidech co kvůli tomu vozí alkohol ZE Švédska.
Další pozoruhodná věc je, že reklamy na alkohol vypadají stejně, jako reklamy na cigarety u nás...tedy, asi se tam nepíše, že alkohol způsobuje rakovinu plic, ale víte jak to myslím...


Švédsko má historii mezi lety 1000 a 2000
 Ale o tom zas někdy příště...

Záhada solniček

Znáte Pohádku z cukřenky? Ne, tak strašné to se solničkami není. Zatím. Nicméně to, že součástí vybavení naší kuchyně byla tři malá a dvě velká balení soli bylo dost nečekané a co tady kdo tady před námi bydlel a jak k nim přišel mi docela vrtalo hlavou...

V pátek se ukázalo, že tahle záhada má docela přirozené řešení. Peter a Julia odjížděli, takže jsem od nich k Valentýnu dostala velkou tašku jídla obsahující mimo jiné co? No přece další sůl. A taky cukr, mouku a už třetí láhev oleje do naší sbírky.

Asi bychom měly pozvat každého nově přijedšího na večeři a vnutit mu nějaké základní potraviny, ať tenhle trend nějak kompenzujeme...

Vintern är kort

Vintern är kort

det mesta regnar bort...

Ne, ještě nepíšu básničky ve švédštině...to je refrén švédské písně...tedy, v původní verzi je "sommaren". Ale pro letošní zimu to zdá se platí taky. Regnar znamená pršet a zbytek si domyslete...

Stockholmský únor s univerzitou v pozadí

Tedy, jak se dneska ukázalo, umí tady být i docela hezky slunečno, ale bohužel není rozvrhováno na víkendy.

Nicméně se zimním počasím je to fakt bída. Švédům to sice v běžkování nebrání, ale...no...

V neděli jsem se byla projít v Hagaparken. O zámku v parku vám nic neřeknu, protože dle cedulí nesmí nejen fotit, ale dokonce ani popisovat bez speciálního povolení. Nicméně, stan byl stejně zajímavější. Zdálky fakt vypadal jako stan...z menší dálky už tak úplně ne...

...a zezadu vypadal jako pěkný podvod...

P.S.: Řešení hádanky z minula je: pánské záchody. Mimochodem, věc, která mě ohromila už na letišti a pořád mě nepřestává překvapovat je, že záchody tady ve spoustě případů jsou univerzální. Ne, že by to nedávalo smysl...

V zemi dekadických mil

Už jsem na severu přes dva týdny, tak bych mohla zaznamenat nějaké první dojmy, než budou přebity novějšími...

• Švédská míle měří 10 kilometrů a připadá mi to velmi rozumné, jednak kvůli konverzi, jednak kvůli vzdálenostem v téhle zemi. Jo, na sever je to daleko, to jo...ale že je to i do jižního Švédska přes 600 km mě fakt překvapilo.
• Podařilo se mi pořídit a aktivovat švédskou platební kartu. Všichni tady sice mluví anglicky a s psaným textem pomůže internet, ale telefonní automaty bohužel neříkají "for English press 42" a mluví švédsky dokud se správnou posloupností čísel neproklikáte k operátorovi...takže aktivování karty přes telefon zařídil můj spolukanclovník, který sice taky není Švéd, ale už tady nějakou dobu žije...
• Na Institutu mají na půjčení kytaru! Hurá, hurá, mám postaráno o zábavu na dlouhé zimní večery...
• Máme tady vymoženost v podobě ranního running clubu. Samotnou by mě asi běhat když je sníh nenapadlo...a už vůbec né tak často... Zato běžky jsem ještě nevytáhla...tak doufám, že jsem ještě nepromeškala veškerý sníh...ne, že by ho bylo až tak moc...
• Pekla jsem pepparkaka podle švédského receptu ve švédštině...(taky, zkuste péct v zahraničí buchtu podle českého receptu...bez polohrubé mouky). Když jsem smíchala všechny ingredience a těsto bylo zatraceně husté, došlo mi, že to asi nebylo těsto na perník, ale na perníčky. Ale přidání mléka z toho udělalo něco dostatečně buchtovitého na to, aby většina toho, co jsem odnesla na Institut zmizela během přestávky mezi přednáškami.
•  V MHD už se mi podařilo zaplatit za jednu cestu dvakrát, jet bez jízdenky, nastoupit do busu opačným směrem i vystoupit na špatné zastávce, takže pokud mě ještě něco nepřejede, všechny nezdary už jsem snad vyčerpala. A to jezdím MHD jen o víkendu, když mám čas a chuť vidět za denního světla něco jiného než Djursholm. 
• Centrum je hezké, ale je tam zima. A kdo má vyndávat ruce z rukavic, aby něco vyfotil...ale přeci jenom, tady jsou nějaké fotky z nejhistoričtějšího ostrova - Gamla Stan.

 

 Fakt by mě zajímalo, proč blogger zarovnává ty fotky takhle hloupě, ale prostě s tím neumím nic udělat. Zlatý LaTeX.

Název pro lingvistické labužníky.

A něco pro geometrické a architektonické fajnšmekry.

Socha, kterou Oleg pojmenoval "Ukrajinská politika".

Hádejte, co je tohle...

Italská lekce typografie

Bertinoro. Historické městečko na severu Itálie. Celé leží na docela strmém kopci na jehož vrcholku je hrad. A právě v tom hradě se konají workshopy, což je docela klika. Ačkoli už jsem tam byla už podruhé, hrad je víceméně jediné místo, které jsem dokázala v bludišti starých uliček a průchodů spolehlivě najít...prostě člověk šel do kopce jak nejvíc to šlo...možná to tak zvolili právě proto, aby se jim matematici nepoztráceli...

Ale tohle mělo být o typografii a ne geografii...takže:

Nad tím, jak tohle mohli vyrobit jsme kolektivně žasli. Analýzou dostatečně mnoha cedulek jsme odhalili, že to není náhodné!

• souhlásky za sebou nemají mezeru s výjimkou M a N
• samohlásky po sobě mají mezeru s výjimkou E a Y...

Souvislost s tím, která písmena po sobě mohou následovat v italštině jsme neobjevili. Autor fontu byl prostě umělec...

P.S.: Abych nezpůsobila nějaké nejasnosti ohledně své zeměpisné polohy - v Itálii jsem byla už v prosinci. Akorát jsem se dřív nedohrabala k přesunutí fotky z foťáku na blog...

Nová adresa

Jak jste si možná všimli, můj blog dostal od bratra k Vánocům novou adresu. Vlastně se to docela hodí, protože žádná "Terka v Coventry" se v nejbližší době konat nebude. Teď je prostně "in" Stockholm.

Vlastně ne tak úplně Stockholm. Djursholm. Podle mapy oblast severně od Stockholmu neodělitelná od samotného Stockholmu. Podle taxikáře co mě sem přivezl úplně je to nejsnobštější místo v celém Švédsku.

Asi měl pravdu. Místo domů tu mají sídla nebo přinejmenším vily. Náš nejbližší soused je asi Egyptská ambasáda. Moje pracovna pro příští čtyři měsíce je kruhová stará knihovna, co má na výšku dvě patra a uprostřed ochoz. Dělíme se o ni dva...

Méně pozitivní je, můj pokoj je sice oproti veškerému očekávání vybaven karimatkou, ale pokud nemáte to štěstí, že byste byli můj rodič, sourozenec, partner nebo potomek, tak vás ubydlet nesmím :-(

Co je tady naopak úplně nejlepší, tak to, že je tady sníh a mrzne! :-) Dobře dobře, na běžky by těch pět centimetrů nestačilo...ale slibně to rozhodně vypadá.

Sníh je o to pozitivnější, že jsem si v Americe koupila nové pohorky, které jsou jednak modré a jednak nemají díry v podrážkách.

Experiment "Hrneček"

Pod vlivem prosincového workshopu na kterém jsem spotřebovala asi deset plastových kelímků na pití - prostě proto, že to tak bylo zorganizované - jsem si novoročně předsevzala, že plastové kelímky budu zcela bojkotovat a přibalila si s sebou kovový hrnek.

Selhala jsem už 4. ledna, když jsem si onen hrnek místo do kabinového zavazadla dala do checkovaného. Když takhle osm hodin letíte letadlem, bez pití to úplně rozumně nejde,  takže jsem musela vzít zavděk plastovým kelímkem.

O tom, kolikrát jsem ještě selhala při pobytu v Americe nemá smysl se rozepisovat. Omyvatelné nádobí tam je prostě luxus, za který se těžce připlácí, a když se chcete jenom obyčejně najíst, čeká vás nejen jednorázový kelímek, ale taky talíř, nebo krabička, nebo jak tomu říkat, a samozřejmě plastový příbor.

Nicméně, pointa tohohle vyprávění je, že cestou zpět do Evropy jsem se polepšila a vzala si hrneček na palubu letadla. A úspěšně ho vnucovala letuškám místo kelímků. Ani mě za to nevysadili z letadla, ani se na mě vlastně nedívali až tak divně.

Uznávám, z hlediska environmentálního je pět nevyplýtvaných kelímků naprosté epsilon ve srovnání s letem přes Atlantik a se vším plastem do kterého vám v letadle jídlo nevyhnutelně naservírují...

Ale přesto mě těší, že něco takového vůbec jde :-)