Žiju. Bydlím. Lyon.

Lyon

• Má podle některých informací jen asi půl milionu obyvatel. Ale je to asi jako kdybyste do Prahy počítali jen historické centrum. Do "sousedního" města dojedete metrem nebo tramvají za pár zastávek a o nějaké viditelné hranici se fakt nedá mluvit. Podle jiných měřítek má Lyon asi 2 miliony a to realitě odpovídá mnohem víc.
• Na druhé straně, dostat se tady někam MHD je rychlejší a levnější a mnohem snadnější než v Coventry. A navíc tady mají celkem použitelné cyklostezky a síť veřejných kol.

Francouzi

• Jsou vesměs velmi milí a nápomocní, dokonce i když se s nimi člověk nedomluví anglicky.
• S mnoha, hlavně těmi mladšími se člověk anglicky domluví dokonce velmi dobře. Dokonce jsem se domluvila i s prodavačkou v supermarketu. (Ale možná to byla cizinka...)  Neustále mě to příjemně překvapuje a vrtá mi hlavou, jak úspěšný by člověk byl s angličtinou v běžném provozu v Česku. 
• Jezdí na koloběžkách, i když je jim přes 20 (i 30). Možná i proto, že kola do metra nesmí.
• Kouří. Balí si cigarety. V MHD by se možná dalo předpovídat, kdy budou vystupovat, podle toho, ve které fázi balení jsou.

Francouzština

• Dozvěděla jsem se, že ^ nad písmenkem značí schované 's'. A slova jako forêt, hôpital, côte, fête najednou dávají víc smyslu. (Ale aby to nebylo příliš jednoduché, občas přidávají ^  i z jiných důvodů...třeba aby rozlišili homografa...pch.)
• Zvládla jsem si francouzsky koupit známku na pohled. Jinak se omezuju na merci a bonsoir, protože sestavit rozumnou větu a rozumně ji vyslovit v reálném čase prostě nezvládám.
• Vzhledem k tomu, že francouzštinu denně poslouchám ať chci nebo ne, s porozuměním to není tak beznadějné jak jsem si myslela. Zatím mám dojem, že lidi kolem mě spolu vesměs souhlasí (D'accord. Très bien.) nebo mluví o tom, že něco jde či nejde (marche). A pak nějaké blabla mezi tím, kterému nerozumím...hlavně proto, že neznám slovíčka. Oproti očekávání občas dokážu dokonce rozeznat slovíčka, která nevím co znamenají, ale už jsem je někde slyšela. 

Bezpečnost

• Za mých mladých let (naposled asi 2012 v Albertu v Praze) člověku kontrolovali tašky když odcházel z obchodu. Teď kontrolují při příchodu. Alespoň v Lyonské IKEA. Sekuriťák důkladně prohledal můj velký, ale zcela prázdný batoh, včetně kapsičky na bederáku, kam se mi nevejde ani mobil. Na druhé straně, neprohledal kapsy mé bundy, které jsou mnohem větší. Což je na jednu stranu bezpochyby bezpečnostní díra, na druhé straně rozumná obchodní strategie, protože jinak dost možná měli o zákazníka méně.
• Rušení veřejných akcích je v plném proudu. Zrušili Festival světel, přehlídku světelných show, které se prý jiné roky účastní tak 3 až 4 miliony lidí. Jsem v Lyonu špatný rok.

Bydlení

• Bydlím na kolejích, mám pro sebe pokoj s koupelnou a kuchyňku sdílím se čtyřmi francouzskými spolubydlícími.
• Je to méně než deset minut pěšky od školy a s luxusní zahradou.
• Mám dvojtá skla v oknech a jen jeden vodovod. Jupí!
• Potřebovala bych bankomat na mince. Máme prádelnu, kde se platí mincemi a nasbírat jich dostatek, když člověk všude platí kartou je celkem těžké.
• Některé ulice v okolí jsou tak trochu red light district, ale bez červených světel. Místní business model jsou dodávky, ve kterých za předním sklem hoří svíčky a občas vysedávají nepříliš oblečené slečny.

Jídlo

• Rozhodně to není tak, že by měli v supermarketech regály plné šneků a žabích stehýnek. Ovšem výběr plísňových sýrů mají nekonečný. Taky mají fazole vypěstované ve Francii, což mě, po letech neúspěšné snahy koupit fazole vypěstované v Evropě, fakt překvapuje. 
• Koho výběr v supermarketu neuspokojí, může zajít na trh. Ty jsou na spoustě míst několikrát týdně. Akorát jenom dopoledne, takže většinou to u mě vyhraje supermarket.
• Pokud bych soudila dle své spolubydlící, kterou vidím vařit nejčastěji, konzumují Francouzi enormní kvanta špenátu.
• Nakupují a nosí v náručí bagety. Kolik z nich stihnou sníst dříve, než ztvrdnou, nevím. (Zbytek, zdá se, zkrmují kachnám a labutím na řece.) Já jsem nakupování pečiva vzdala. Chleba odpovídající mým českým standartů, se mi zatím objevit nepodařilo a ten poslední co jsem koupila se mi podařilo sníst jen do poloviny než beznadějně ztvrdl.
• Francouzský sáčkový černý čaj je tak slabý, že se do něj skoro nedá přidat mléko. Už jsem si nechala dovézt pořádný čaj z UK.
• Houfně chodíme na obědy do menzy. Na rozdíl od Warwicku jsou tak vydatné, že to skoro stačí na celý zbytek dne. Hlavně proto, že kromě hlavního jídla člověk má nárok na pečivo a jeden až tři vedlejší chody. Tolik jídla najednou sníst nedokážu, takže pečivo a ovoce svačím. Sice to není žádná haute cuisine a nepohrdla bych vegetariánštějším menu, ale menza mi asi bude chybět. Tolik celkem rozumného a bezpracného jídla za 5,50 Eur člověk jen tak nesežene.
• Z UK jsem si zvykla na ceny v librách, takže mi tady jinak jídlo přijde relativně drahé...

Ve výjimečném, ale vcelku normálním stavu

Co se poslední dobou ve Francii děje tady asi nemusím vysvětlovat, protože pokud se to k někomu ještě nedostalo, je od světa izolovaný tak dokonale, že určitě ani nečte tenhle blog.

Zavřené hranice jsem si vyzkoušela hned v sobotu dopoledne, kdy jsem letěla do té nejlepší evropské země kam člověk mohl hned po útocích letět, do Belgie. Oproti očekávání cesta proběhla úplně normálně. Týpci se samopalama pochodovali na hlavním nádraží vždycky, teď možná mají lepší mínění o smysluplnosti své práce. Nově zavedli pasovou kontrolu, ale i tak jsem už čtvrt hodiny po příchodu na letiště jen seděla a čekala na letadlo. Skoro si říkám, jestli to nešlo tak rychle proto, že spousta lidí se raděj rozhodla nikam neletět.

Teď už jsem zas zpátky ve Francii. Ruší se akce, kontrolují se přístupy do budov - už předtím jsme měli dveře na kartu, ale teď tam navíc stojí securiťák a kontroluje, jestli na té kartě máte správný obličej. Jsou to taková dočasná řešení, tak jsem zvědavá, kam to zkonverguje.

Některá "bezpečnostní " opatření ve mě navíc místo pocitu bezpečí vyvolávají spíš pochybnosti o kompetentnosti jejich autorů. U vchodu kontrolují karty, ale u východu visí akorát cedule, že z bezpečnostních důvodů se nemá používat jako vchod... to by každého teroristu zaručeně odradilo.

Vzhledem k tomu, že tu zatím dopravní nehody co do počtu mrtvých s přehledem vedou před teroristy (3250 mrtvých v roce 2013), člověk by měl být při cestování po Francii opatrný spíš z jiných důvodů. To ale Francouzi nijak zvlášť nejsou. Že chodí chodci na červenou, to ještě chápu. Možná mají dokonce spočítané, že to ve střední hodnotě nezkracuje délku života, pokud  člověk odečte dobu strávenou čekáním na zelenou. Ale to, že cyklisti na silnicích jezdí na červenou taky, to je prostě děs.

The fully booked Isle of Skye

Novinek o Lyonu jsem ještě nenasbírala dostatek na další blog, ale alespoň zmenším sepisovací dluh o další kus letošního léta.

Strávit tři roky v UK a nikdy se pořádně nepodívat do Skotska by bylo trapné, takže cíl našeho výletu byl jasně daný dlouho dopředu. Jenže Skotsko je fakt velké a z doby, na kterou jsme tam chtěli jet postupně ukusovaly čas jiné věci. Takže jsme se nakonec omezili jen na ten nejexotičtější (a taky skoro nejhůř dostupný) kus Skotska - ostrov Skye.

Ne, že bychom po cestě vlakem do ČR totálně propadli vlakové dopravě, ale opět jsme jeli vlakem, takže jsme jako bonus měli osmihodinovou vyhlídkovou jízdu, mimo jiné přes na Lake district a Cairngorms (ty teda z vlaku teda kdovíjak impozantně nevypadají). A pak ještě další dvě hodiny vyhlídek z autobusu na Loch Ness a další kusy Skotska.

Po celodenním sezení v dopravních prostředcích byste možná čekali, že se nebudeme moct dočkat až vystoupíme z autobusu. Nikoli. Jak se autobus blížil ke Skye, počasí vypadalo hůř a hůř. A když jsme vystoupili ve Sligachan, byl vítr ještě prudší a déšť ještě mokřejší než vypadaly z autobusu. Původně jsme se hned chtěli vydat do kopců a postavit stan až zmizí civilizace z dohledu. Vítr a totální absence čehokoli rovného a suchého nás ale donutila změnit názor, pokorně se vrátit a uchýlit se do kempu. Tím jsme si ale moc nepomohli, protože po nekonečném zápase se stanem jsme promoklí a promrzlí zkonstatovali, že na tuhle rychlost větru náš stan prostě není stavěný. Pár set metrů od kempu stál hotel, takže jsme si mysleli, že řešení našeho problému bude asi drahé, ale rychlé a snadné. 

Nakonec to bylo přesně naopak. Na recepci byl celkem frmol - lidé přicházeli a odcházeli, recepční telefonoval, ukazoval na mapě a rozdával peřiny. Při pohledu na booking.com nám začlo být jasné v čem je problém. Všechny hotely na Skye byly plné. A asi nejen ty na booking.com. Bylo už asi deset večer a hotel byl prakticky jediná civilizace v okolí, takže to s námi vypadalo celkem bledě. Recepční nám sdělil, že už obětoval i vlastní postel... Ale naštěstí ne podlahu v kumbálu. Nevěřili byste, jakou radost člověk může mít z hotelového kumbálu s přímotopem.

Další den stále fičí a mrholí a my se vydáváme k Fairy Pools, lehce na pochybách, jestli se nám večer podaří postavit stan. Fairy Pools vypadají jako kaskáda vířivek. Ale na to, aby mě lákaly ke koupeli by muselo být tak o patnáct stupňů tepleji (a nevím jestli tady vůbec někdy je)...nebo alespoň deset...

Fairy Pools - no nezaplavali byste si?

Cuilin Hills - do mraků se nám nechtělo

Další noc stan naštěstí postavit zvládneme. Ráno proprší, a když konečně přestane natolik, abychom se odhodlali vylézt ze stanu, nastoupí mochničky. Kde byly včera? Je jich asi milion a jsou tak maličké, že se zdá k nevíře, že by byly schopné prokousnout kůži. Ale jeden nikdy neví. Repelent je sice odradí od sedání, ale pořád lítají všude okolo nás. Jsou asi stejně nevyhnutelné jako počasí. A taky mají i svoji předpověď.

Kopce jsou v mracích a prší. Výlet do Cuilin Hills vzdáme. Vyrážíme na nízkou túru lesem a i při ní vydatně mokneme. Stopovat se nepokoušíme. V dešti a na slepé silnici to prostě nedává smysl. Ale jediné auto, které kolem projede zastaví a sveze nás do nejbližší vesnice kde jezdí autobus. Nejbližší autobus ovšem jede až zítra ráno. Tak alespoň dostopujeme zpět do Sligachan. Tentokrát se nám tam  stan postavit podaří. Dobrá duše ze sousedního karavanu nám nabídne, jestli chceme kávu nebo čaj. Nadšeně souhlasíme a dostaneme kávu. Jsem ve stavu, kdy mi na složení nezáleží, jen když je to teplé a piju svůj první hrnek kávy.

Sušičky prádla jsem vždycky považovala za trochu zbytečný vynález. Ale ve skotských kempech mi připadají jako nejlepší vynález na světě. Z totálně promočené bundy udělají suchou bundu za půl hodiny a ne za půl dne bez deště.

Svůj národní symbol ani ovce nežerou

Další den je konečně hezky, takže konečně Cuilin Hills alespoň vidíme. Ještě nám ale zbývá procestovat zbytek ostrova, takže odjíždíme přes celý Skye na Quirang. Tam mimochodem zjišťujeme, že skotské ovce jsou vycvičené aby nejedly svůj národní symbol - bodlák. Nebo je to nějak jinak? 

Cestou z Quirangu stopneme minibus plný Číňanů z Číny, kteří si přijeli prohlédnout Evropu. To je to tady fakt tak slavné?

Další den podnikneme výlet trajektem, což je dobře, protože už je zase deštivo. Jedeme z Uig na North Uist. Tam bohužel máme čas sotva vystoupit a nastoupit. Trajekt je superpohodlný a přepočteno na dobu cestování mnohem levnější než autobus, který nás dovezl na Skye.

Odpoledne se přesouváme do "hlavního města" Portree. Asi jsme staří, ale jezdit po ostrově autobusy a kochat se výhledy se nám celkem líbí. (Nevšimla jsem si, že by Skoti, nebo alespoň Skyeané byli extra hubení, ale v autobuse jsou 3+2 sedačky v řadě.)

Skoro na každém domě v Portree visí cedulka "no vacancies". Skoro uvažuju, jestli nevisí i na normálních obytných domech jako obrana před turisty. "Vacancies" vidíme asi dvakrát, a ty nás pro změnu vedou k přemýšlení, co je s nimi špatně.

Old man of Storr je další populární turistická trasa. Populární je naštěstí jen začátek a většinu delšího okruhu jdeme úplně sami. A navíc je to ta část s nejkrásnějšími výhledy.

Už cestou na Skye jsme zjistili, že v Inverness, odkud nám jede vlak nic zajímavého není a navíc nám výhled na Lochness z busu nestačil, takže se rozhodneme strávit poslední noc před odjezdem poblíž jezera. Máme jízdenky do Urquhart Castle. Ale našemu řidiči to přijde divné.

Skotští řidiči autobusu by na rozdíl od ostatních řidičů autobusu nešli nahradit samořídícím autobusem a automatem na lístky. A to nejen proto, že ví, jak se to kam jedete správně vyslovuje, ale občas také vědí lépe než vy, kam potřebujete dojet. A obojí vám ochotně řeknou. (I když se skotským akcentem.) Takže jsme se dozvěděli, že hrad už bude zavřený. To jsme tak nějak tušili. A když jsem řekla, že chceme přespávat v kempu poblíž, řidič prohlásil, že to máme lepší dojet o zastávku dál. A nakonec nás vyložil mimo zastávku, kousek od kempu.

Hrad nás vcelku zklamal. Hlavně tím, že bez zaplacení vstupného jsme se nemohli dostat ani na břeh jezera. A i kdybychom vstupné zaplatili, nevím, jestli by nás nechali se vykoupat. Takže jsme raději nasedli do dalšího autobusu a odjeli do Lochendu, kde naštěstí přístup k jezeru (a hlavně do jezera) byl.

Matase tajně podezírám z toho, že do Skotska byl ochoten jet hlavně kvůli tomu, že tam mají obskurní jazyk. Mluvenou gaelštinu jsme nikde nejspíš nikde neslyšeli. Tou psanou jsme se mohli kochat na každé ceduli - každé místo tu má dvě jména. Jak vyslovit ta gaelská nemáme tušení a ta anglická nejspíš vystihují nakolik je zvládli vyslovit Angličané. Zatímco Inverness a gaelské Inbhir Nis jsou si celkém podobné, v případě An t-Eilean Sgitheanach, což je gaelské jméno pro Skye si spíš představuju, že nebohý anglický dobyvatel si nechal jméno několikrát zopakovat a pak to vzdal. Gaelština má dokonce vlastní jméno pro Českou Republiku. Poblachd na Seice.

Kdo neskáče, není správný turista

I výhledy z autobusů stály za to

Portree (alespoň myslím)

Portree - jak zařídili, že má každý dům jinou barvu?

Storr

Storr z druhé strany

Storr - kudy půjdeme dolů?

Tam nahoře jsme byli

Lochness

Konkuruji Lochnesce

Envoyé à la France

Minulý týden přestal být název mého blogu zcela a definitivně aktuální. Tedy, ne, že bych se už nikdy v životě do Coventry nevypravila - udělám to snad ještě   alespoň dvakrát - na obhajobu dizertace a na folkový taneční festival - ale už jsem od tama nadobro odstěhovaná.

Stěhování to bylo vskutku vydatné - do Čech jsem posílala 53 kg, a to jsem před odjezdem poměrně poctivě rozdávala a rozprodávala. A dalších asi 40 kg se mnou odletělo do Francie.

A jaké to tady je?

• Mám francouzskou SIM kartu, bankovní účet, pracovní smlouvu, univerzitní průkazku a kde bydlet do konce října. Když jsem na konci druhého dne na univerzitě byla schopna tisknout ze svého školního počítače, kolega z kanclu komentoval, že na francouzské poměry postupuju neobvykle rychle, takže nepochybuju, že dříve nebo později se něco zadrhne.

• Zatím vcelku přežívám bez francouzštiny. V labu sice převažují cizinci, ale i tak je defaultní jazyk francouzština - alespoň v tom smyslu, že na vás tak začne mluvit cizí člověk-nefrancouz na chodbě a maily chodí francouzsky (výzkum i konverzace u oběda jsou naštěstí anglicky). Možná proto, že zatímco každý cizinec se francouzsky alespoň učí, někteří Francouzi vypadají, že angličtinu nikdy nepotkali. V labu se takoví naštěstí nevyskytují. Ale na univezitě ano - byla jsem dnes podepisovat pracovní smlouvu. A paní anglicky fakt moc nemluvila... (Naopak v bance i v callcentru místního poskytovatele internetu angličtina problém nebyla.)

• Přídatná motivace naučit se francouzsky je ochrana mojí angličtiny. Anglické verze textů, i když jsou náhodou dostupné a úplné, jsou totiž psané franglicky. Nejdřív jsem je podezírala, že používají nějaký  automatický překladač, že jejich angličtina vypadá tak šroubovaně, ale spíš ne. Překladač by ta slova alespoň napsal tak, jak se v angličtině správně píší. Frangličtina je prostě jiný jazyk.

• Dnes jsem byla na první hodině francouzštiny. Kolega mi doporučil, abych se rovnou hlásila na mírně pokročilé, takže to bylo celkem akční. Kurz navíc začal už před dvěma týdny, takže jsem přišla doprostřed procvičování budoucího času. Učitelka mluvila skoro jenom francouzsky. A pak taky česky. Nejdřív jsem ji podezírala, že je taková borka, že se s každým studentem snaží prohodit pár slov v jeho rodném jazyce, ale na to byla její čeština moc dobrá. Pak se ukázalo, že pracovala v Praze a má českého manžela.

• Abych nepsala jen o francouzštině, tak se ještě pochlubím, že v neděli jsem běžela kousek maratonu. Dokonce před nejlepšíma africkýma borcema. Prostě jsme si šli zaběhat a narazili na nějaké červenobílé pásky. Nebylo nám úplně jasné co od čeho oddělují a z žádné strany nás nikdo nevyhazoval, tak jsme je prostě ignorovali a klusali po nábřeží. Pak se za námi objevily nějaké motorky. Pro jistotu jsme se uklidili ke straně a obklopeno motorkami, kolem proběhlo několik prvních maratonců, kteří vůbec nevypadali, že by je těch předchozích 39 kilometrů nějak unavilo. Další nebyli v dohledu, a tak jsme mohli nerušeně pokračovat naším tempem...

V zatraceně teplých krajích

Nevím, kdy je správná doba pořádat konference v Srbsku, ale červenec to určitě není. Přes den bylo přes 35°C°, přes noc jenom kolem 30°C (a proto jsou fotky převážně noční). Na to, aby vzduch okolo měl tělesnou teplotu můj organismus fakt není stavěný.

Nejen Nový Sad, ale celé Srbsko nemá moře. Má Dunaj. Místní se v něm koupou, a prý je to OK, pokud se po tom člověk osprchuje. My jsme tenhle způsob chlazení nezkoušeli.

V hotelu a na přednáškách jsme naštěstí měli klimatizaci. Trasu hotel-univerzita jsme jezdili taxíkem, ač to bylo jen necelé půl hodiny chůze. Jednak proto, že dovléct se na přednášku umírající vedrem je není optimální, jednak proto, že taxík stál dvě eura, což je i pro jednoho levnější než MHD v Coventry, natož pak pro tři...

V kolezích z postsocialistických zemí vyvolával Nový Sad nostalgické vzpomínky, jak staré, záviselo jejich zemi původu. Já jsem buď moc malá, nebo Česko moc pokrokové, takže jsem nostalgií netrpěla. Ale vůbec jim pozůstatky socialistické architektury nezávidím. Co jim ovšem závidím, ale vzhledem ke klimatickým podmínkám úplně nechápu jsou cyklostezky, které jsou úplně všude. Jestli na ně mysleli už při budování socialismu a nebo jestli je zvládnli nějakým zázrakem vměstnat dodatečně mi není jasné.

Výhled na pevnost

Výhled z pevnosti

Ukázka srbské abecedy 

Abych novosadské architektuře jen nekřivdila, mají i celkem hezké staré centrum z doby habsburské monarchie. Nejimpozantnější stavba (která už vlastně není v Novém Sadu, ale nebuďme detailisti) je Petrovaradinská pevnost na druhém břehu Dunaje.


Srbsko má dvě oficiální abecedy - latinku s trochou diakritiky a Đ navrch a jejich vlastní formu azbuky. Zdá se, že jejich používání je záležitost osobního vkusu a používají se obě vcelku spravedlivě. Poznávací značky aut jsou v latince. Abych byla přesná, v srbské latince, včetně všech jejích specialit.



Do místní kultury člověk za necelý týden ukrývání se před vedrem moc nepronikne, ale Sylwia si na to alespoň pořídila ilustrovanou příručku. Vypadá to, že některé věci jsou tu stejné, jako u nás. Nejvíc se mi nalíbil koncept dalíovského plynutí času, který taky funguje nejen v Srbsku.

Trocha další ...

...architektury

UK - ČR vlakem

Od té doby, co jsem se přestěhovala do Anglie, jsem si říkala, že to alespoň jednou musím zkusit. Potřeba odvézt do ČR kytaru byla dobrý důvod navíc. A jízdenka Londýn-Bad Schandau za 59 Euro z toho dokonce udělala cenově srovnatelnou alternativu k letadlu. Na druhé straně, cesta nám trvala dva dny.

Leamington Spa - Londýn
Lidé dojíždějí do Londýna pracovně, vlakové společnosti to vědí a náležitě toho využívají. Pokud chcete být v Londýně před devátou, zaplatíte skoro astronomickou částku. Před desátou je cena o něco méně astronomická a později už mohou cestovat i obyčejní smrtelníci. Alespoň se nemusíme nutit do brzkého ranního vstávání (tedy, alespoň ne tentokrát).

V Londýně najdeme kousek zeleně kam se Londýňata chodí učit, co je to příroda, posvačíme a pak sotva stihneme boarding Eurostar. Vypadá to, že boarding půlhodinu před odjezdem tu berou vcelku vážně (narozdíl od googlemap, které doporučují i spoje s čtvrthodinou na St Pancras).

Londýn - Brusel
Cesta trvá necelé dvě hodiny. Z toho tunelem se jede asi jen dvacet minut a není to o nic zajímavější než obyčejný tunel. Co je zajímavé je, jak moc se obě stranu tunelu liší - půl hodiny vlakem a najednou kolem nejsou všudypřítomné anglické řadové domky, ale celkem normální architektura.

Brusel

 Do centra jdeme po Stalingradské ulici. Víc než stalingradsky vypadá asijsko-africky. Zjišťuji, že mapa v mobilu je dobrá na to dostat se z místa A do místa B, ale nic moc, pokud člověk chce projít centrum a vidět při tom většinu viděníhodného. A tak spoléháme na ukazatele a hustotu davu. 

Ten nás neomylně dovede k Čurajícímu chlapečkovi. Zrovna na sobě neměl žádný originální kus oděvu a vůbec, vypadal celkem nezajímavě, zvlášť v záplavě těch čurajících chlapečků všech tvarů a velikostí, kterých jsou plné výlohy ještě padesát metrů od originálního chlapečka. Že mají i Čurající holčičku a dokonce Čurajícího psa jsem se dozvěděla až později, takže jsme je neviděli. 
Co je na Bruselu fakt impozantní je náměstí Grote Markt. Domy na sobě mají tolik architektonické výzdoby, že by to bohatě stačilo na celé menší město. Původně jsem měla v plánu nakoupit nějaké čokoládové suvenýry, ale jednak je vedro a nemusely by přežít další cestu vlakem, jednak je tu tolik obchodů s čokoládou, že si prostě nejde vybrat.

Co mi na Bruselu naopak přišlo silně neimpozantní byly pytle s odpadky, které se povalovaly na chodnících snad všude kromě úplného centra.

Dav v popředí, slavný chlapeček čůrá v pozadí.

V Bruselu máme v plánu strávit noc. Shodou šťastných náhod se sem před pár dny nastěhoval Matasův kamarád, takže máme nejenom střechu nad hlavou, ale taky příjemnou společnost a procházku přes další africky vypadající bruselskou čtvť, kde bydlí. Další den vstáváme nehorázně brzo na vlak, naštěstí to není daleko na nádraží.

Cesta přes Německo
Německo fakt není optimalizované na projíždění skrz. Navíc naše brzké vstávání přišlo vniveč hned na první přestupu v Kolíně, protože vlak měl čtyřicet minut zpoždění (které nabral v Německu, navzdory předsudkům o německé přesnosti). Pokud jsme to správně pochopili, čekalo se na strojvedoucího. Náhradní spoj, který nám našli, obsahoval o dva přestupy víc a jel úplně jinudy (přes Frankfurt místo přes Berlín). A málem jsme ho taky nestihli. Oba dva naše mobily totiž z nějakého záhadného důvodu najednou ukazovaly o deset minut méně než skutečný čas. Viníme z toho operátora a za stihnutí vlaku vděčíme Matasovým staromódním ručičkovým hodinkám, kterým žádný operátor nic nenabulíkuje, a taky tomu, že ani tenhle vlak nejel úplně načas. Při výjezdu z nádraží zjišťujeme, že jsme propásli možnost prohlédnout si katedrálu, která stojí hned vedle.

Ostatní přestupy už stihneme a dokonce nikde nezapomeneme kytaru. Německé zpoždění nás zdrželo jen o dvě hodiny, což by vůbec nebylo špatné, kdyby z Prahy do České Třebové jel i nějaký vlak po 21.10. Jo jede, ale až po jedenácté. A tipněte si, kolik přípojů do Lanškrouna takový vlak má, takže nás v jednu ráno zachraňoval tatínek. Moc děkujem! 

Saské Švýcarsko z vlaku

Nádraží Dresden

Londýn

Odevzdala jsem dizertaci, a tedy mi ubyla další výmluva proč nepsat blog. A že mám přes prázdniny co dohánět. Tak tedy, další óda na krásy Anglie, tentokrát jmenovitě Londýna. Už jsem tam byla z různých důvodů několikrát, koneckonců je to necelé dvě hodiny vlakem, ale turistikou jsem se nikdy obzvlášť nezabývala. Přeci jen, je to jen další velké město.

Ale pak si maminka přijela prohlédnout Londýn, a tak jsem si přijela prohlédnout maminku. Měli jsme zcela nelondýnské počasí, s čímž jsem nepočítala a spálila jsem si nos.

Střídání stráží 

• spousta turistů a zastavená doprava
• útvary různě oblečených stráží přichází, odchází a popochází sem a tam
• jestli je královna doma, se prý dá poznat podle počtu vojáků, ale podle vlajky nad palácem je to jednodušší
• spousta muziky, vlastně to vypadá spíš jako koncert
• vlastně jsem si nevšimla, kdo, kde a koho vystřídal

Westminsterská katedrála

• není to samé jako Westminster Abbey!
• a na rozdíl od opatství vůbec není stará - začala se stavět teprve na konci devatenáctého století a fungovat začala až ve roce 1903
• to ale vůbec neubírá nic na její navštíveníhodnosti - je totiž postavená v novobyzantském slohu, takže člověk si užije trochu východní architektury, aniž by se musel trmácet někam daleko

Anti-austerity demonstrace

• v našem turistickém itineráři nebyla, ale cestou kolem Temže k Westminster Abbey jsme potkávali čím dál tím víc lidí s transparenty až byli všude kolem
• prý tam bylo celkem asi čtvrt milionu účastníků. Zajímalo by mě, jestli nás taky počítali.
• austerity znamená vynucené šetření (typicky za účelem snížení schodku státního rozpočtu). Skvělé téma k demonstraci.

Westminster Abbey
Narozdíl od Westminsterské katedrály je už z ... no, ono je to trochu složité ... ale každopádně v gotickém slohu.
Přišli jsme tam až po zavírací hodině pro turisty, ale chvíli před evensong (podle slovníku se to v češtině jmenuje to nešpory a je to podvečerní bohoslužba u které se většinu doby zpívá). To znamená, že nemůžeme zaplatit vstupné a jít si prohlédnout katedrálu, ale když chvíli počkáme a slíbíme, že pak budeme hodinu sedět a nevyrušovat, můžeme se zúčastnit nešpor. Zdarma. To zní jako dobrý deal, takže slíbíme, počkáme, nafasujeme brožurky s obsahem nešpor a instrukcemi kdy vstávat a sedat a necháme se usadit. I dovnitř kostela doléhají zvuky demonstrace. Zpěvům vesměs nerozumím ani s pomocí brožurky, ale to ničemu nevadí a kochání kostelem bez popocházení okolo mi taky stačí.

West End 
Důkazem toho, jak je Londýn velký jsou divadla, která hrají pořád to samé, třeba už několik desítek let. A ještě se tím chlubí.

St Paul's Cathedral
Máme na návštěvy kostelů zdarma štěstí. Normálně za prohlídku chtějí osmnáct liber, ale protože je neděle, žádné prohlídky nejsou a můžeme nakouknout i zdarma (a ani se nemusíme účastnit bohoslužby).

Tower Bridge
Nijak jsme to neplánovali, ale zrovna se otevíral. Na wikipedii jsem se pak dočetla, že se otevírá asi tisíckrát ročně, takže zas tak velká klika to nebyla. Taky tam psali, že se most otevírá úplně jen když proplouvá královna a jinak jen tolik, aby loď projela. Potvrdit ani vyvrátit to nemůžu, jednak proto, že si nepamatuju, jestli byl otevřený úplně, jednak proto, že nevím jestli na té lodi byla královna...

Temže
Londýn má relativně vtipný protipovodňový systém. Když se blíží velká voda, zavře se Temže. Ale pozor, nikoli tam kde vtéká do Londýna, ale naopak tam, kde z Londýna vytéká. A kupodivu to funguje. Temže totiž zas až tak děsně rychle neteče a hlavně, za přílivu teče obráceným směrem. Takže když se čeká velká voda z vnitrozemí, vypne se příliv a doufá se, že to do příštího odlivu nějak vydrží.
Temži lze překonat mnohem originálnějšími způsoby než po mostě či loďmo. Plavat bych v ní asi nezkoušela, ale dá se přejet lanovkou a podejít tunelem - z Greenwiche vede pod Temží tunel pro pěší. Bohužel není prosklený, takže to, že je člověk pod Temží si úplně neužije (na druhé straně, jak vypadá dno Temže je možná lepší nevidět...).

Greenwich
Díky nelondýnskému počasí je tu asi tak čtvrtina Londýna a pořádá piknik na neanglicky proschlém trávníku. A pak je tu ještě spousta turistů, kteří stojí frontu na fotku na nultém poledníku...Tedy nultý poledník vede skrz celý park a na většině míst se ani nikdo nefotí, natož aby na to stál frontu...dříve by se to dalo svést na to, že není poznat, kudy přesně poledník vede. Ale dnes, když má každý druhý GPS v mobilu?

Anglie turistická

Květen byl (už celkem dávno, já vím, ale taky byl) v Leamington Spa ve znamení návštěv. Přijely hned dvě a díky nim jsem objevila další pozoruhodnosti v okolí.

Ukázalo se, že Leamingon není "Spa" jen tak pro nic za nic. Pramen (respektive tlačítko, které zapíná proud vody z kohoutku) je přímo v centru. Prý je léčivý, ale jaké pozitivní účinky na zdraví má konkrétně mít, se mi vypátrat nepodařilo. Možná je ta voda zdravá tak obecně, podle hesla "co je hnusné musí být zdravé", protože ač na informační ceduli popisují chuť jakou sladkou, je spíš hnusně slaná.

Kdybyste chtěli vědět, kde je centrum Anglie, tak asi sto metrů od našeho domu na severovýchod. (Ale jen do konce září...centrum i pak zůstává tam kde je, ale my se stěhujeme.) Tedy...jedno z mnoha center, v Coventry mají taky jedno. A pak ještě na několika dalších místech.

Warwick
Asi jsem nikde neviděla větší koncentraci rozličně hrázděných a pokřivených domů. Jak už se stává pravidlem, i při této návštěvě jsme vynechali návštěvu hradu, který je podle zvěstí kříženec mezi památkou a zábavním parkem...ale to spousta atrakcí v UK. Krajně nesympatické je, že dělají všechno proto, aby neplatící návštěvníci neměli ani hezký výhled zvenčí - hrad je ze všech stran obehnán vysokými a neprůhlednými ploty.
Čirou náhodou jsme ovšem navštívili Lord Leycester Hospital. Ne, nic se nám nestalo - ta instituce, navzdory svému jménu, jako nemocnice nikdy nefungovala. Je to něco jako domov důchodců. A taky hezká hrázděná budova z šestnáctého století a oblíbená kulisa k filmům. A ve skleníku prý pěstovali ananasy a půjčovali(!) je jako dekorace na stůl na noblesní hostiny.

Charlotecote
Šlechtické sídlo celkem uprostřed ničeho, ale blízko Leamingtonu. Narozdíl od hradu ve Warwicku se o něj stará National Heritage, neboli, je méně komerční a obhospodařují jej převážně dobrovolníci. Prohlídka zahrnovala i sledování výroby a ochutnávání historických anglických sladkostí.
Zajímavou, i když nesouvisející částí expozice byla výstavka Touch/Don't touch, srovnávající různé materiály, na které pár let nechali, respektive nenechali sahat turisty. I když ty vzorky nebyly tak staré, rozdíl byl občas fakt brutální. Divím se, že něco takhle poučného nemá u vstupu každá památka.
Vůbec, se snahou o ochranu starožitností to tady dotáhli fakt do extrému - obzvlášť cenný exemplář byl zastrčený v tmavém koutě aby ho nepoškodilo světlo a kdo se chtěl kochat, mohl si posvítit baterkou.

Birmingham
K překonání předsudku, že Birmingham není velké hnusné město, které vůbec nemá cenu navštěvovat, mě Katka s Xofem museli trochu dokopávat, ale tak tedy dobrá. Uznávám, mají tam trochu zajímavé architektury, dokonce jednu Kaplického budovu.
A hlavně, mají tam, přímo v centru, místy dokonce pod budovami plavební kanál! Který navíc jde zatraceně strmě dokopce. Tedy, hladina je pořád vodorovná, ale je tam jedno zdymadlo za druhým. Nám, jako divákům to připadalo strašně super a dokonce jsme měli příležitost otevřít vrata pro kolemplující loď. Jestli posádce lodí připadá zábavné proplouvat i patnácté zdymadlo za den si nejsem jistá.

Ovšem nejlepší atrakce vůbec byla Black country living museum kousek za Birminghamem. Představte si skanzen, ale vesnický život  nahraďte životem v okolí dolů v době průmyslové revoluce.
Kromě spousty neživých dobových exemplářů, včetně parního stroje (který je občas dokonce v provozu), silniční parní lokomotivy, železného domku (ano, skutečně s něčím takovým experimentovali) a spousty dobových domků je to muzeum opravdu živé. Spousty dobově oblečených dobrovolníků sedí v domcích a vypráví a odpovídá na otázky, někteří vypadají skoro jako kdyby tam opravdu bydleli. V obchodech je zboží na prodej vedle historických exponátů a dvojí ceny - kolik stála kravata tehdy a za kolik si ji můžete koupit.
Viděli jsme ukázkovou školní hodinu, výrobu hřebíku, broušení skla a vyzkoušeli si kutálení obruče (jako dobové dítě bych byla úplně ztracená). Ze všeho nejvíc mě ovšem nadchlo kování řetězu. (A potom jsem okukovala řetězy v dalších částech expozice, zda je viditelný spoj a jestli jsou poctivě udělané.) Dověděli se, že to byla obvyklá ženská práce (občas prý dokonce žena měla kovadlinu přímo před domem, aby mohla podle potřeby odbíhat do kuchyně).
Pro velký úspěch jsem do muzea vzala obě dvě návštěvy a ani tak jsem ještě neviděla všechno.

Novina

Protože jak na Nový rok tak po celý rok, starého psa novým kouskům nenaučíš, nové koště dobře mete, ráno novější večera a na nový pytel nová záplata...a tak dále...no prostě, některé nové věci mají něco do sebe.

A já jsem si pořídila nový notebook. Jmenuje se Sika a její hlavní výhoda je, že narozdíl od Jaka a Losa funguje a doufám, že to tak nějakou dobu vydrží. A taky, že to povede k příjemnějšímu a častějšímu psaní blogu (i když to není tak jisté, protože nové Ubuntu, ačkoli je nové, neumí moje oblíbené rozložení klávesnice).

Velký bratr ví víc, než bychom čekali

Po Velikonocích (což není zas až tak nedávno, ale třeba lepší pozdě než nikdy) jsme se vypravili na okružní jízdu po našich domovech. Zjistili jsme přitom, že to vůbec není ekonomické řešení, protože zatímco mezi bohatými a chudými zeměmi operují lowcosty, mezi těmi chudými navzájem ne.

Vilnius z nadhledu

První na řadě byl Vilnius. Vilnius má opravdu hezké staré centrum, celkem dost jako Praha, akorát trochu menší a s nekonečně mnoha obchody prodávajícími jantar. Taky se, narozdíl od Prahy, dá při procházce centrem udělat výlet do zahraničí, konkrétně do Republiky Užupis. Zřejmě je taky v Schengenu, protože pasy na její návštěvu nebyly potřeba. Nejzajímavější aspekt téhle republiky je její ústava. Mimo jiné se v ní píše, že každý má právo mít rád a starat se o kočku. A taky, že kočka nemá povinnost mít ráda svého pána, ale musí pomáhat v těžkých časech.

Ovšem jak už to s velkými městy často bývá, historické centrum je jen taková špička ledovce. Snad abych Vilnius viděla z té správné perspektivy mě Matas hned na začátek vzal na televizní věž, ze které je jasně patrné, že centrum je maličké, ztracené v moři paneláků. V restauraci na vrcholku věže pozvolna rotovaly kolem dokola, takže během půl hodiny člověk zvládl vypít čaj a zároveň shlédnout 360° panorama. Zároveň to bylo mimořádně matoucí.

-,,Kde že jsi říkal, že je ...?  Tamhle?''
(Ukážu směrem, kterým to ještě před chvílí bylo.)

Uhodnete kde to je? Google ano.

-,,Ne, támhle.''
(Matas ukáže o 180° jiným směrem.)

Vilnius na mě působil trochu retro dojmem. Ne, že bychom v Česku taky neměli spoustu socialistické architektury, ale na většině míst už alespoň dostala novou fasádu. Ve Vilniusu je příležitostí ke zlepšení (jak to Matas eufemisticky nazval) podstatně víc.

Na návštěvě v Česku pak jsem si připadala jako turista i ve vlastním městě. Například jsem zjistila, že Lanškroun má relativně hezké historické centrum (samozřejmě úměrné své velikosti). Matas, aby mi oplatil moji kritičnost k Vilniusu fotil ta nejošklivější místa.

Fotky potom nahrál na Google Stories. A ejhle, google tipnul polohu celkem nicneříkající fotky s přesností pár set metrů a jiné ještě přesněji. Vzhledem k tomu, že Matasův foťák GPS fakt nemá, lámeme si hlavu, jestli opravdu umí poznat místo tvaru silnice.

Z cyklu Lanškroun ugly

P.S.: Fotky opět fotil...však vy víte kdo. A obávám se, že to tak bude i v budoucnu. Nejen, že nejsem fotogenický typ, ale nejsem ani typ, který by se vyžíval na druhé straně objektivu. Zvlášť když fotodokumentaci obstará někdo jiný.

Silnice dlážděná vodou

V Anglii už naplno vypuklo jaro (pozná se to podle kvetoucích stromů a smrkající Terky). Ukazuje se, že výhodou Leamingtonu není jenom "nightlife", kvůli kterému tady bydlí spousta studentů z Warwicku, ale i "daylife".

Krom jiného proto, že Leamingtonem prochází Grand Union Canal.  A kolem něho vede úzká pěšinka pro pěší a cyklisty...bez semaforů, bez aut...daleko předaleko...okružní vycházka se kolem kanálu dělá sice špatně, ale to je asi tak jediná nevýhoda...(pak možná ještě to, že se tam nesmí plavat, ale vzhledem k teplotám mi to zatím chybět nezačalo).

Hlavní trasa kanálu má 220 kilometrů a vede z Birminghamu až do Londýna. Kanál taková silnice dlážděná vodou. Zhruba stejně široký, uměle postavený (často nad okolní krajinou), dokonce s mosty přes řeku, železničními nadjezdy, a prý i tunely.

Meziúrovňové křížení s železnicí. Kanál je překvapivě nahoře.

Člověk si připadá trochu jako v Escherovském obrázku. To nahoře je kanál, to dole řeka Avon.

Plavební komora

Zásadní rozdíl mezi kanálem a silnicí spočívá v tom, že neumí vést do kopce a zase z kopce. Ne, že byl jihovýchod Anglie děsně kopcovitá oblast, ale přeci jen, dostat se z Londýna do Birminghamu úplně vodorovně nejde, už proto, že Birmingham je v o něco větší nadmořské výšce. Proto je na kanálu spousta zdymadel, které vedou střídavě do kopce i z kopce, jak je potřeba. Na celé trase Birmingham-Londýn je jich prý 166. Včera jsme se kolem kanálu jeli projet na kolech a za 10 kilometrů jich potkali asi 10. Zatím jsem viděla zdymadlo asi jenom na Labi, takže jsem byla překvapená jak jednoduchá a samoobslužná tahle zařízení jsou. Člověk ručně otevře dřevěnou bránu, vjede dovnitř, zavře, zatočí klikou aby napustil či vypustil vodu, a pak druhou bránou zase vyjede. Žádná elektřina, žádný motor, žádná kvalifikovaná obsluha.

Vrata zdymadla. Otevírají se prostě tak, že se pořádně opřete do toho bílého trámu.

Původním účelem kanálů (kterých je celkem v UK asi tři a půl tisíce kilometrů) byla nákladní doprava. Z dnešního pohledu je to těžko uvěřitelné - loď velikosti kamionu by projela jen stěží a maximální povolená rychlost je 4 míle (necelých 7 km) za hodinu. Vůbec to ale neznamená, že by kanály zely prázdnotou - vládne na nich čilý turistický ruch. Zdá se, že plavení po kanálech je britský ekvivalent českého jezdění na chalupu. Lodě jsou zpravidla obytné, často dokonce mají na střechách nějaký truhlík s rostlinstvem, kola a nebo psa.

S nadšením jsem zjistila, že na takovou loď není potřeba řidičák a existuje spousta půjčoven...kdo se přidáte?

P. S.: Jak jste si možná všimli, fotky jsem nefotila já. Díky Matasovi.

Nácvik na opuštění Coventry

Coventry nadobro opustím, ať už s titulem nebo bez, nejpozději za půl roku. Ještě není jasné kam se odsud postěhuju. Do Zürichu to nebude, ale doufám, že tam alespoň nebudou oddělené vodovody, ale budou dvojtá skla v oknech.

Snad abych si na Coventry začala pozvolna odvykat a natrénovala na stěhování někam dál (a taky asi z čirého masochismu), jsem se na poslední půlrok přestěhovala do Royal Leamington Spa.

Samotnému stěhování předcházelo mnoho barvitých zážitků s britskou byrokracií, například:

• nájemní smlouva psaná v jazyce snad z dob Shakespeara
• čárky jsou, zdá se v anglických právních dokumentech zakázané (někde na internetu jsem našla vysvětlení, že se čárky nepíšou, protože způsobují nejednoznačnost výkladu)
• platba kartou po telefonu
•  uzavírání pojištění po telefonu ("Nemůžu vám ty informace poslat mailem?" "Ne, musíte mi odpovědět po telefonu."...na to snad mají zákon...)
• pojištění našeho bytu nezahrnuje selhání přístrojů v důsledku nerozeznání data v roce 2000 nebo nějakého jiného data

Zajímavou vymožeností britského systému je, že realitka prověřuje schopnost nájemníka platit nájem u zaměstnavatelů, v předchozím bydlišti a dokonce v registru dlužníků. Nehoda tohohle systému je, že si za to účtuje nehorázné poplatky a taky to, že mě samotné by jakožto studentovi nic nepronajali, protože na příjem ve formě stipendia nemají kolonku...

Další podstatnou zkušeností ze stěhování bylo, že jsem opravdu musela sbalit všechny svoje věci a přestěhovat je. A ukázalo se, že jich je opravdu HODNĚ. Pořád ještě vešly do jednoho osobního auta, ale bylo to poměrně velké auto a bylo poměrně plné.

A jelikož je náš nový byt nevybavený, nakoupili jsme ještě navíc jedno plné auto nábytku z IKEA. (Jo...kupovat si nábytek na půl roku nedává úplně smysl, ale je to levnější než platit o sto liber měsíčně víc za byt s nábytkem.) Co s ním budeme v létě dělat jsem celkem zvědavá.

Leamington je od Coventry asi patnáct kilometrů, ale je menší a mnohem hezčí než Coventry a soudě dle wikipedie, je skvělou ukázkou regency architektury.

Náš byt sám o sobě se vyznačuje tím, že je v poměrně historicky vyhlížejícím domě, tím pádem má taky v oknech jednoduchá skla v kovových rámech. V koupelně máme dokonce barevná skla! (Jedno z nich se sice prasklé, ale pořád ještě doufáme, že pronajímatele donutíme s tím něco udělat.)

Jinak je náš byt také ukázkou nejtěžšího stupně řemeslné ledabylosti. (Pokud dobří řemeslníci z chudších zemí odešli do zahraničí za lepším výdělkem, tak tedy rozhodně nedorazili do našeho bytu a myslím, že vlastně vůbec ne do UK.) Okenní rámy byly čerstvě natřené před tím, než jsme se nastěhovali...první pokus o natření byl podniknut snad vodovkama, protože voda, která na oknech kondenzovala dělala na sklech bílé šmouhy... ke cti jim je nutno přiznat, že když jsme si stěžovali, byl podniknut druhý pokus o natření...tentokrát něčím vodou nerozpustným. Výsledkem jsou bílé neumytelné tečky na sklech a rámy ze kterých se barva odlupuje po kousíčkách, protože vodovkový podklad asi nebyl úplně optimální...horní část rámu, která je skrytá pod žaluziemi, pro jistotu není nově natřená vůbec...

Výhodou toho, když člověk někde bydlí jenom na půl roku je, že spousta věcí se prostě snese, protože na tu chvíli je nemá smysl řešit, a místo toho si může užívat pozitiva. Jinými slovy: přijeďte! Místa máme určitě dost, matraci pro návštěvy sice ještě nemáme, ale když bude chtít přijet dostatek návštěv, třeba nějakou pořídíme. A kdyby ne, máme luxusně měkké koberce vytápěné sousedy o patro níž :-)

Kváskové katastrofy

Z vánoční návštěvy v Česku jsem si kromě nemoci (naštěstí nejsou tak paranoidní ohledně eboly, aby kontrolovali zdravotní stav cestujících přilétajících z Prahy) a dalšího harampádí, které nevím, jak odsud budu stěhovat, až se budu stěhovat, přivezla domácího mazlíčka - žitný kvásek. A naději, že z něho zvládnu vyrobit něco podobnějšího českému chlebu, než je k dostání v místních supermarketech.

Radim sice tuhle naději značně zredukoval instrukcemi k přípravě: "nechat 13 hodin na teplém místě"... A kde tak asi, v anglickém domě? Nicméně, naděje umírá až po kvásku, že. A kvásek cestu, včetně návštěvy Londýna, zdá se přežil.

Pokus první: Těsto velmi nadějně vykvasilo dokonce i při anglických teplotách. Akorát pečením se to celé zkazilo a krásně vykynuté těsto se rozdělilo hned na tři skupenství - ultrakřupavou kůrku, kváskové bláto v její spodní polovině a vzduchovou bublinu nad ním. Ještě to budu muset pečení kváskového chleba nějak debugovat...

Pokus druhý: Kůrka pořád zůstala o něco křupavější a vnitřek o něco bahnovitější, než bych si představovala, ale už to bylo relativně chlebovaté... až na to, že grease proof paper a baking paper není to samé. V kuchyni se nám povaloval ten první, a tak jsem s ním nic zlého netušíc vyložila formu (já vím, vykládat formu na chleba papírem asi není úplně běžná praxe, ale forma kterou máme je zrezlá). Jestli byl onen papír odolný proti mastnotě to nevím, ale s chlebem srostl důkladně a zcela neoddělitelně...

Pokus třetí, právě probíhá, tak mu držte palce.

Návštěva londýnského Atlasu hub

Moje zeměpisná poloha asi není z nedávného vývoje blogu úplně zřejmá...tak to zkusím maličko napravit. Jsem už zase/ještě pořád/výjimečně/... v zemi oddělených vodovodních kohoutků, čaje s mlékem a lidí, kteří se ptají "How are you?", i když jim po tom nic není.

Z vánoční návštěvy v Česku jsem shodou okolností letěla stejným letadlem jako bratr, a tak jsem to vzala oklikou přes Londýn a prohlédla si jejich stylový byt. Fakt tam mají modrá světýlka. A lichoběžníkovou obývákuchyň. A vypadá to, že záliba v pokojových rostlinách je geneticky daná. Ale vánoční stromkový fíkus už byl odstrojený.

Další den jsem navštívila bratrovo ještě stylovější pracoviště. Na to, aby se člověk zaregistroval jako návštěva naštěstí stačilo mít e-mailovou adresu a nebyl nutný účet na facebooku.

Snídani jsme stihli jen tak tak. Byla dobrá, ale za to, že úplně na všechno používají jednorázové nádobí u mě mají tak mínus nekonečno bodů. Dokonce i když je kompostovatelné. Opravdu ráda bych viděla srovnání energetické spotřeby na výrobu a umývání normálního talíře a výrobu stovek kompostovatelných talířů, následný odvoz těch hor odpadu a kompostování.

Jinak - vymoženostmi jako stěny a dveře stavitelé budovy opravdu šetřili. Skoro  jediná normální místnost na které jsem tam byla byl záchod. Jinak bylo prakticky celé patro ohromný open space plný lidí u počítačů, stěny nebyly dokonce ani kolem schodiště a kuchyňky. A dokonce ani o obvodu budovy - jen okna.
Musím sice přiznat, že tam zdaleka nebylo tak hlučno jak by člověk v místnosti s tolika lidmi čekal, ale stejně si dost dobře neumím představit, jak tam můžou všichni takhle existovat. Co když tam třeba někdo dostane rýmu? Nakazí se během týdne polovina pobočky, když jsou pořád všichni v jedné místnosti?

Zajímavé srovnání je, že zatímco cesta z bratrova bytu trvala busem 35 minut, a to vybírali byt, který by byl blízko, cesta do Coventry z vlakového nádraží, které je od jeho kanclu co by kamenem dohodil (zvlášť z vyšších pater), trvá rychlým vlakem hodinu a dvě minuty.